Za tragédii trajektu Sewol může neoliberalismus

Korejsko-německý filozof Han Bjung-čul, profesor na Univerzitě umění v Berlíně a autor knihy Společnost únavy (Müdigkeitsgesellschaft), napsal 26. dubna v deníku Frankfurter Allgemeine, že potopení trajektu Sewol bylo tragickým důsledkem dehumanizace společnosti, jejímž zdrojem je neoliberalismus.

V Jižní Koreji vyvolala Společnost únavy jisté pozdvižení, moderní společnost tu totiž většinou považují za „společnost výkonu“. Podle Hana jsou dnes lidé schopni udřít se k smrti či se přivést na pokraj úplného vyčerpání, třebaže je k tomu nikdo nenutí.

Ve zmiňovaném článku s názvem Všichni jsme na jedné lodi Han píše, že z tragédie Sewolu „nemůžeme vinit nepozornost posádky, nedostatek profesionalismu, ani specifika Jižní Koreje.“

„Ta tragédie je metaforou moderní společnosti,“ tvrdí.

Han připomíná, že jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje nedávno označila kapitána trajektu za „vraha“, namítá však: „Tím, kdo je za tragédii zodpovědný především, je předchůdce dnešní prezidentky I Mjong-bak, který v zemi prosazoval neoliberální politiku.“

Han podotýká, že ještě v roce 2009 byla maximální životnost osobních lodí stanovena zákonem na dvacet let. Prezident I, který zemi vedl mezi lety 2008 a 2013 ale – v rámci svých opatření „vstřícných k byznysu“ – lhůtu prodloužil na třicet roků.

„Tato politika zaměřená na výkonnost byznysu dramaticky zvýšila riziko nehod,“ uzavírá Han.

Han rovněž připomíná, že posádka Sewolu sestávala většinou z námořníků přijatých na dobu určitou a že i samotný kapitán měl pouze jednoletou pracovní smlouvu. Ta mu tak přiznávala titul „kapitán“ bez skutečné autority.

„Za takových podmínek si lidé jen obtížně vyvinou smysl pro povinnost či zodpovědnost ke své lodi,“ tvrdí Han. „Když pak dojde k nehodě, snaží se zachránit především sebe. Ze zpětného pohledu lze říci, že tragédie Sewolu je příkladem systémového násilí.“

Han rovněž upozorňuje na to, že k prudkému poklesu podílu zaměstnanců na dobu neurčitou došlo v Jižní Koreji v důsledku neoliberálních opatření zavedených Mezinárodním měnovým fondem po asijské finanční krizi na konci 90. let minulého století.

„Vinou neoliberalismu se sociální klima v Jižní Koreji výrazně zdrsnilo a dehumanizovalo. Každý dnes hledí jen na vlastní prospěch,“ píše Han.

Jihokorejští politici podle něj navštívili místo tragédie, jen aby je média ukázala v příznivém světle, včetně prezidentky Pak Kun-hje. Na tu se pak snesla vlna kritiky za to, že se nechala vyfotografovat s pětiletou holčičkou, která tragédii přežila.

Han tvrdí, že éra kapitánů, kteří opouštějí potápějící se loď jako poslední – jako Edward J. Smith, který šel roku 1912 ke dnu i se svým Titanikem – patří dávno minulosti, nejen v Jižní Koreji, ale i jinde na světě. Není prý náhodou, že v roce 2012 vzal kapitán italské výletní lodi Costa Concordia nohy na ramena jako první, když se loď začala potápět.

„Dnešní společnost je společností jedinců bojujících o vlastní přežití,“ píše Han a připomíná německého ekonoma Alexandra Rustowa, který s pojmem „neoliberalismus“ přišel jako první a podle něhož neoliberalismus okrádá společnost o lidskou tvář. „Neoliberalismus lidi navzájem odcizuje. Sewol je v tomto smyslu jakýmsi mikrokosmem neoliberalismu.“

Moderní společnost zavrhla vzájemnou důvěru a nyní ji chce nahradit transparentností a státním dozorem, píše Han. Tím odkazuje na svou knihu Transparency Society z roku 2012, ve které tvrdí: „Transparentnost otevírá dveře nucenému přizpůsobování a v tomto smyslu přispívá ke stabilizaci vládnoucího režimu.“

Hanův argument zní, že vzájemná důvěra je prvkem, který společnost stabilizuje a drží ji pohromadě. Jakmile důvěra zmizí, jsou lidé odkázáni na transparentnost a dozor.

„Když lidé hledí jen na vlastní zájmy a ztratí smysl pro sociální cítění, přichází na scénu korupce,“ píše Han. „Transparentnost a dozor mohou korupci zabránit, neobnoví však vzájemnou důvěru ani smysl pro sounáležitost.“

Z angličtiny pro Finmag přeložil Aleš Drobek; úvodní foto Isifa