Sport jako happening a dobře zaplacené medaile

Co bylo včera, není dnes a nebude zítra. Také velkolepý sportovní happening na Letné skončil. Po olympijském parku se slehla zem, rozebrali ho montéři.

Leč zem se slehla také po 66 milionech korun, které tento zimní cirkus stál. Nebyly to přitom jen peníze soukromých sponzorů. Víc než čtvrtinu platil stát – ministerstvo školství přispělo 15 miliony a ministerstvo průmyslu 3,2 miliony. A mezi sponzory byl i polostátní ČEZ, tedy zase erár.

Jepičí život

O jepicích se traduje, že jejich život je kratičký – tak také vešly do řady úsloví. Není to ovšem tak úplně pravda, ve skutečnosti žijí jepice klidně i celé roky. Ovšem ve stadiu najády. Dospělí jedinci mají zakrnělé ústní ústrojí a nefunkční trávicí systém. O nějakém sporotvním vyžití nemůže být ani řeči, jejich jediným úkolem je rozmnožit se. A i to je u některých druhů docela bez zábavy, protože larvy se líhnou i z neoplodněných vajíček.

V závislosti na konkrétním druhu (a na počasí) pak opravdu žijí jepice ve stádiu dospělce od několika minut až do tří dnů. Takže kam se hrabou na olympijský park, ten nám vydržel přes dvě neděle.

Sportování s jepicí

Nic proti povyražení, natož proti pohybu. Olympijský park na Letné nebyl jen ohňostroj a velkoplošná obrazovka. Lidé si tam mohli zalyžovat nebo zabruslit. Avšak životnost parku (17 dnů) byla už skoro srovnatelná s délkou života jepice.

Nahlíženo přes investice do olympijské akce v Praze by někdo mohl nabýt dojmu, že český sport se topí v penězích a funkcionáři nevědí, co s nimi. Proto, pokud s nimi rovnou netapetují, investují je do propagačních happeningů.

Jenže s penězi na sport to není růžové. Podotýkám, že jen pár kilometrů od Letné v minulých letech zchátral a shnil zimní stadion, kde se dalo bruslit po většinu roku. A nebyl to kdovíjaký stadion. Byla to první plocha s umělým ledem v Československu, která se zapsala do historie hokeje i krasobruslení. 

Stavba ve zčásti funkcionalistickém stylu z třicátých let byla prohlášena za kulturní památku. Přesto nikdo nezabránil jejímu úpadku, nenašel se investor, který by ji zachránil. A tak před čtyřmi lety buldozery srovnaly stadion se zemí.

Teď na tomto místě alespoň na zimní měsíce umístili malé mobilní kluziště. Zašlou slávu připomíná na plakátovací ploše černobílá fotografie Štvanice z první republiky.

Z cizího krev neteče?

Jsem přesvědčen, že olympijský výbor má státní, ale i soukromé finance používat uvážlivě, ne podle zásady z cizího krev neteče, a investovat tam, kde je na prvním místě starost o sportovce a o místa, kde lze pravidelně sportovat. To však není případ kratochvíle pod pěti kruhy na Letné. Tady se racionalita vytrácí, byť se Český olympijský výbor zaštiťuje bojem proti obezitě nebo propagací olympijských myšlenek.

Jiří Kejval, jeho předseda, často připomíná: „S Kyprem jsme na posledním místě v Evropské unii ve výši dotací od státu.“ Olympijský výbor pod jeho vedením vede kampaň za vyšší výdaje státního rozpočtu na sport a upozorňuje, že klesají.

Něco na tom bude. Olympijský výbor a sportovní svazy, které zastřešuje, v posledních letech zaznamenaly propad příjmů. Poprvé poté, co Aleš Hušák před třemi lety dokázal, že je možné dovést ke krachu firmu, která nic nevyrábí a s ničím neobchoduje, pouze inkasuje peníze. Pro připomenutí: Hušák řídil Sazku – společnost, jejíž zisk byl klíčovou součástí příjmů sportovních svazů.

Podruhé spustili činovníci poplach před dvěma roky, kdy zákon určil, že výnosy ze zdanění hazardu, které dříve směřovaly na konta sportovních svazů, budou součástí příjmu měst a obcí. Český olympijský výbor tehdy rozeslal zastupitelstvům dopis, v němž je vyzval, aby tuto část svých příjmů převedly na sportovní spolky. Některé obce však jej však nevyslyšely.

Sport (i olympijský) tak byl ze strany státu zkrácen. Tím spíš by se však olympijský výbor a sportovní svazy měly mírnit.

450 tisíc za bronz, 750 tisíc za stříbro, mega a půl za zlatou. Moc, nebo málo?

Klidně jsme mohli přitlačitJe to tak akorátMohlo to být skromnějšíZa olympiádu se platit nemáZa žádné medaile, nejen olympijské, by neměla z eráru jít ani kačka

Hlasovat

Dobře zaplacené medaile

Pochyby nad hospodařením s olympijskými penězi v Česku ve mně posílily i žebříčky „prize money“, tedy odměn za medailová umístění v Soči, které jsou ponechány na libovůli národních olympijských výborů. Češi v nich figurují v první desítce.

Nejvyšší odměny slíbil zlatým olympionikům Ázerbajdžán (510 000 dolarů za zlato), následují Kazachstán, Bělorusko, Ukrajina a Rusko. Před Českem, kde olympijský výbor dává za zlato 1,5 milionu korun (75 000 dolarů), je ze starých států Evropské unie pouze Itálie.

Zato bohatší a vyspělé státy – Německo, Norsko, USA nebo Kanada – platí olympijským medailistům zlomek českých honorářů. Zlaté medaile tam oceňují částkami kolem 20 000 dolarů. Britové, Norové či Švédové dokonce žádné bonusy za olympijské medaile nevyplácejí.

Není to tím, že v těchto zemích zasedají v olympijském výboru skrblíci nebo staromilci, kteří se drží coubertinovských zásad amatérismu. Tamní funkcionáři se jednoduše dovtípili, že úspěšní sportovci, majitelé olympijských medailí si přijdou na své v příjmech z reklam a marketingových aktivit. Proto raději investují do začínajících talentů a do sportovišť.

Snad tato myšlenka jednou vyklíčí také v hlavách českých olympijských činovníků.

Úvodní foto isifa/MAFRA/Dan Materna