Inspirace není sprosté slovo

Michal Kašpárek (zcela podle mého gusta) tepe do moderního trendu „inspirativních“ konferencí a jiného mediálního zboží. Natvrdo říká, že „inspirace“ je dnes prázdné slovo. Do protikladu k tendenci mladých lidí opájet se inspirací a „inspirací“ dává všední nepřitažlivé situace, ve kterých vznikla skutečné přelomové myšlenky či díla: například Archimédovo koupání ve vaně nebo Kafkova otravná dřina v pojišťovně.

Mám potenciálně trochu másla na hlavě, protože jsem už delší dobu zapojen do organizace jednoho z TEDxů – akcí, které Michal Kašpárek také ve stejném kontextu kritizuje jako módní bublinu. Nebudu v sebeobhajobě dopodrobna popisovat své peripetie při redigování cizích textů na webu TEDxPrague a marné vypreparovávání právě slova „inspirativní“ (vzdal jsem to). Chtěl bych ale vysvětlit, jak to je s tou inspirací a „inspirací“.

Nad(e)chnout se

To, jak se Michal Kašpárek ohrazuje proti prázdnému slovu, se totiž dotýká samotné podstaty našeho festivalu (nazývám tak TEDxPrague raději než slovem konference). Kdyby měl Michal úplnou pravdu, nemělo by naše snažení žádný smysl. Já ale myslím, že zcela marné to není. Věřím totiž, že sdílením příběhů je možné změnit sebe i druhé k lepšímu. Nestane se to sice automaticky, ale je také velmi málo jiných způsobů, jak toho dosáhnout. Věřím, že knihy mohou ovlivňovat lidské životy. Věřím, že setkávání a konfrontace s jinými lidmi a jejich jinými zkušenostmi může na člověka mít velký vliv. Tak proč by podobně nemohla fungovat i nějaká – s prominutím – konference?

Inspirace je nadechnutí se nebo vdechnutí. Je asi mylná představa, že vdechnout je možné „do někoho něco“, aniž se on sám nadechne. Aniž by se on sám nějakým způsobem na inspiraci podílel. Myslím si ale, že určitá poptávka po novém nadechnutí (nadechování se) ve společnosti existuje a není úplně banální.

Na TEDxHradecKrálové bylo vloni velmi mladé publikum. O přestávce se rozvířila velice kritická debata o stavu českého školství a o inspirativních TEDTalks sira Kena Robinsona  Nezapojil jsem se. Jsem na tohle téma trochu citlivý, protože jsem sám pár let učil a vím, jak těžké je být špatným učitelem – natož dobrým. Nicméně naprosto chápu touhu dvacátníků po nějakém čerstvém závanu, po nadechnutí se něčeho jiného než jen drilu seznamů nebo opakování suchých a nezáživných frází, které učitelé někde vyčetli před deseti lety a nenamáhali se od té doby nad nimi ani na chvíli zapřemýšlet.

Když sedím v kanceláři s otrávenými čtyřicátníky, které nezajímá nic než nadávání na šéfa, výsledky jejich sportovního klubu, barva služebního auta a peníze na výplatní pásce, taky mě to dusí a toužím po doušku něčeho jiného. Asi mě nebude inspirovat povídání mladého šikuly, který je guruem internetového marketingu, má dost peněz, žádnou rodinu, a tak se rozhodl změnit svůj život, neotročit v korporaci a jezdí si místo toho po světě a pracuje on-line. (Místo inspirace mě takovéhle věci ještě více přidusí. Já totiž sám živím rodinu, vychovávám děti a nejsem guru. Ani přes on-line hračičkování, ani přes rady „jak být ještě svobodnější“.)

Švédský stůl

Ovšem nadechnu se rád a zhluboka, když slyším, jak je možné zároveň být spolehlivým manželem a otcem s obyčejným zaměstnáním – a zároveň žít smysluplný život. Cítím čerstvý závan radosti, když mi špičková vědkyně v mém věku vypráví o tom, že když nemohla sama za dobrodružstvím (kvůli rodině), muselo dobrodružství za ní. Do celkem všední laborky do Brna. A ono přišlo!

Nadechl jsem se zhluboka, když jsem slyšel Radvana Bahbouha mluvit o síle představivosti v traumatických životních situacích. Nadechl jsem se až k pláči, když jsem viděl naživo představení Mah Hunt  Lépe se mi v Praze dýchá od chvíle, kdy jsem na pražském hlavním nádraží poslouchal neznámého pána preludovat ježkoviny na volně tam stojící piáno. Z toho vyvozuji: inspirace existuje.

To jestli se necháme ovívat nebo se jenom nadechneme, nebo se dokonce s nádechem pustíme do změny (čert vem podnikání, stačí třeba být hodnější na manželku a děti) – to je na nás samotných. Ti chytří z nás (třeba čtenáři Michalových sloupků) už vědí, že nejvíc nového a cenného najdou tam, kde se nebudou cítit úplně pohodlně, kde je bude něco tlačit, kde nebudou souhlasit. Jako organizátoři TEDxPrague se snažíme vytvořit prostou příležitost k setkání: s příběhy, s myšlenkami, s lidmi. Připravujeme švédský stůl, na kterém zdaleka nebude všechno pro vás, ale když to dobře namícháme, najde se jedna věc nebo dvě, která vás vyprovokuje. K čemu? Někdy jen k obnovenému pocitu, že má smysl žít, makat, být aktivní a pozitivní. Někdy k drobnějším konkrétním krokům.

Tu je pár reálných příkladů:

• k větší vděčnosti za to, co mám (Hana Lustigová – jediný řečník, který si za celou historii TEDxPrague vysloužil potlesk vestoje)
• k zájmu o vietnamské sousedy (Trang Do Thu)
• ke změně uvažování o porodu jako „akutním chirurgickém zákroku“ (Ivana Königsmarková)
• k nesouhlasné diskuzi na téma „žij, jako kdybys měl za měsíc umřít“ a spuštění blogu (Iva Roze Skochová)
• k četbě knihy (Dan Siegel)
• k dohledání studijních materiálů o separačních záchodech (Anders Nyquist na TEDxBratislava)
• k omezení angažovanosti v TEDx na úkor rodiny

Je to málo?

Doplněný a revidovaný text, jehož původní verzi najdete na autorově blogu