Samuel Titěra

Všichni moji kamarádi trpící pod břemenem politické korektnosti si snad konečně ulehčeně oddychnou. Jeden z jejích okovů, ta přízračná formulka „já nejsem rasista, ale“, konečně pukl. Na veřejnosti už se smí přiznat barvu. Ta hrdost! Ta úleva! Už nemusíme neobratně kličkovat „nenávidím rasisty a černochy".

Pokud plánujete změnu v postupu pečení rohlíků, přinejhorším zkazíte pár dávek těsta a vždycky se můžete vrátit k původnímu způsobu. Mnohem složitější je to ve chvíli, kdy máte na starost procesy, jejichž úspěch závisí na lidském faktoru. Nebo naopak, jejichž průběh se někomu podepíše na kvalitě života.

Časopisy pro ženy prý z půlky tvoří fotky dokonalých žen a z půlky články, jak je důležité, aby ženy měly samy sebe rády takové, jaké jsou. Jedno z nejsledovanějších on-line videí posledních let je vystoupení Brené Brownové o síle zranitelnosti a nedokonalosti. Paradoxně ho najdete na TED.com, portálu, který sám získal pověst „výkladní skříně bezchybných prezentací“. Ostatně: kdo se občas netrápí rozporem mezi hlaďoučkými ideály a hrubou mezilidskou realitou?

Páteční sarkastický šleh Michala Kašpárka – na mušku si bral populární zálibu v inspirativních programech, přednáškách, sešlostech atd. atd. – nezůstal bez odpovědi. Inspirace, již Michal označil bez servítku za mor, se zastává Samuel Titěra, jinak též spoluorganizátor pražského TEDx.

Jak sladit tým (nejen) dobrovolníků? S pokorou a trpělivě vyvažovat chaos a řád...

Když mě jako kluka táta občas nechal sednout za volant traktoru, fascinovalo mě, že se v něm neměří ujeté kilometry, ale motohodiny. Nu ovšem, dává to smysl. Uteklo patnáct let a má mladá žena se hrozně ošívala, když zjistila, že v práci prodáváme mandays neboli člověkodny. Ale není to nic špatného, prostě pokus o vyjádření objemu práce – u člověka jako u traktoru.