Ten pětiminutový snímek měl motivovat nové zaměstnance, teď ale dělá ostudu na YouTube. A říká toho mnohem víc, než se na první zhlédnutí může zdát.
„Tahle nějak vypadá porno, když vystřihneme všechno šukání,“ pravil výstižný komentář. První pracovní den u McDonald’s v tomto ohledu poráží i Ženu za pultem. V té se totiž postava Jiřiny Švorcové sblížila s tou Petra Haničince aspoň po tmě a pod peřinou. Zato Katku čeká věčné inferno u sendvičů, „kde se práce nikdy nezastaví“. Nikdy s krútrenérem Jirkou nepodlehnou instinktům, neshrnou čízy na zem a nerozdají si to na lince. Nemusí jim to ani zakazovat firemní manuál na s. 121, protože sex v jejich vesmíru prostě neexistuje. Nejsou v něm totiž žádné hry ani žádné pudy, jen „postupy“.
Srovnání se Ženou za pultem se ještě podržme. Schválně zkuste přijít na to, které věty zazněly mezi regály Pramenu v roce 1977 a které letos v krúrúmu u Meka:
„Nezapomeň, že spokojený zákazník je pro nás to nejdůležitější.“
„Jsem ráda, že se ti u nás líbí a něco tady pro tebe mám. Ode dneška už můžeš nosit žlutou jmenovku. A kdo ví, kam to dotáhneš!“
„Lidé na klíčových pozicích chtějí a jsou schopni svou práci dělat, jsou otevřeni novým myšlenkám a chtějí se osobnostně rozvíjet.“
Chyták: všechny jsou z Prvního pracovního dne u McDonald’s. Pokud jste tam tu poslední neslyšeli, tak si prohlédněte plakát za Jirkou v padesáté sekundě klipu. K úplnému splynutí normalizačního i fastfoodového výplachu mozků zbývá jen to, aby představitelka Katky Kora Lang po vzoru Švorcové zarecitovala na sjezdu ODS Ptáče svobody od Jaroslava Vrchlického.
Don Quijot, Švejk a Katka
Není ale na místě o něčem tak vážném žertovat. Hodí se připomenout slova radikálního filozofa Slavoje Žižka: „Totalitní moc jde ještě dál než klasická autoritářská vláda. Už neříká: Plň svoje povinnosti, ať už se ti líbí, nebo ne, ale: Musíš plnit své povinnosti, a navíc se z nich radovat. (Takhle funguje totalitní demokracie: nestačí, že lidé poslouchají vůdce, musí jej rovnou milovat.) Z povinností se stává potěšení.“
Máloco to tuhle logiku ztělesňuje tak dobře jako video McDonaldu. Totality 20. století požadovaly po pracujících sebezapření v zájmu budování lepších zítřků. McDonald do nováčků hustí opak: nic ze svých povinností neber jako omezení, práce u nás totiž už je ten lepší svět a nic lepšího nikdy nebude. Když si Katka postěžuje na rozpis směn, šéfová ji pošle do háje. Vygumovaná Káťa si to v deníčku pochválí: „To je úžasný, jak mi vyšli vstříc.“
Spisovatel Milan Kundera v eseji Le Rideau (Opona) napsal, že „před světem visela kouzelná opona, utkaná z legend. Cervantes poslal Dona Quijota na cesty, při kterých tu oponu protrhl. Svět se před bludným rytířem odhalil ve vší své komické nahotě.“ Podobně cestoval a pravdu odhaloval blbec Švejk. Katka přebrala štafetu. Svým bezelstným popisem prvních dnů u Meka protrhla díru do plachty pomalované velkými šancemi, které prý nabízí současnost: nejdřív vám slibovali výlety na Měsíc, pak německé platy. Teď se ale musíte radovat ze žluté jmenovky.
Ironií je, že se takhle podvratné dílo povedlo zrovna reklamce placené McDonaldem. A taky to, kolik lidí si při psaní posměšných komentářů odmítá připustit, že jejich „perspektivní práce v mladém kolektivu“ v jiných firmách a oborech je stejně komicky nalajnovaná a bezvýchodná jako Katčino robotické skládání čízů. Helpdesky, callcentra, HR oddělení – cestou domů kruhový trénink ve fitku a večer zkontrolovat nabídku slev. Hra mizí i z našich životů a s ní taky možnost vzpoury. Zůstávají postupy. Řečeno s Gogolem: Ne Katce a McDonaldu, ale sami sobě se smějete!
