Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Šternova globální technoparty

O tom, že kapitalismus ustupuje technokratismu, Jan Štern v poslední knize nepřesvědčí. Nabízí zato čerstvý a inspirativní pohled na kulturní válku.

Žijeme v kapitalismu? Echt pravičák bude přesvědčovat, že dávno ne: státy přerozdělují největší podíl bohatství v historii, snaží se řídit ekonomiku a brzdit změny klimatu, drobné podnikání ustupuje korporacím příliš velkým na to, aby mohly padnout. Žijeme tedy v socialismu? Echt levičák se takové otázce taky zasměje: se vším se přece kšeftuje, globální kapitál si podmanil politiku i kolektivní imaginaci, na ulicích mrznou bezdomovci. Obě strany mají svůj point: náš ekonomický a politický systém připomíná malůvku, ve které lze vidět králíka i kachnu zároveň, podle toho, na které části se zaměříte.

Jan Štern: Technokratismus: Kapitál ve službách techné – vydalo Sdružení pro vydávání revue Prostor v roce 2018. 240 stran, 247 korun.

Fungování tohoto systému s nepopiratelnými prvky tržní i centrálně řízené ekonomiky se v knize Technokratismus: Kapitál ve službách techné pokouší vyložit ekonom, bývalý politik ODA a zakladatel strany Nové Česko Jan Štern. Těch dvě stě třicet stránek stojí za přečtení ani ne proto, že by byl Štern zvlášť přesvědčivý a jeho argumenty neprůstřelné, ale spíš proto, že nabízí svěží perspektivu, ze které lze lépe porozumět fenoménům označovaným jako kulturní válka a rozdělená společnost.

Mám takovej projekt

„Cílem této knihy je prokázat, že kapitalismus je minulostí, že rozhodující část ekonomiky funguje na jiných než jen kapitalistických principech,“ slibuje Štern. Jak napovídá titul knihy, ta rozhodující, podle Šterna šedesátiprocentní část ekonomiky funguje na principech technokratických. Vlastníci kapitálu nad ní prakticky ztratili kontrolu. Zatímco kapitalista devatenáctého století vstával a usínal se svou fabrikou, akcionáře století jednadvacátého odděluje od výroby mnoho úrovní managementu. O tom, na čem se bude pracovat, rozhodují místo něj zaměstnaní manažeři, kreativci, inženýři a výzkumníci. Ti všichni si zezdola vymýšlejí vlastní projekty, jejichž cílem jsou obvykle inovace, typicky technického rázu:

„Tak jako neviditelná ruka trhu řídí procesy a pohyb ekonomických subjektů kapitalistické ekonomiky, tak racionalita technického pokroku ovládá ekonomiku technokratickou. Trh je základní strukturou kapitalistické i technokratické ekonomiky, jenže v éře technokratismu se ekonomické procesy vymaňují ze sevření neviditelné ruky a budují si v jeho rámci plánovitý systém fungování, jehož páteří je pohyb technického pokroku. Namísto výroby zisku (honby za ziskem) se postupně přechází na výrobu technického pokroku. Ziskem (sic) už není finanční zisk, ale lepší technické řešení. Honorářem není jen finanční odměna, ale i seberealizace.“

Politici a úředníci této technostruktuře aktivně pomáhají investicemi do vzdělání a výzkumu, stabilizováním finančního sektoru nebo regulacemi mezd. Tahle síť technokratů spolupracujících napříč veřejným i soukromým sektorem – pokud se o takovém rozdělení ještě mluvit – se ovšem ještě na rozdíl od finančních trhů neetablovala jako sebevědomý subjekt, protože si její jednotliví aktéři zatím nevšimli, jak velké dílo spolu budují. Finančníci mají svůj Davos. Technostruktura zatím nic. Vládne, ale neuvědomuje si to.

… tím hůř pro fakta!

Knihu nejvíc sráží extrémně úsporná práce se zdroji. V bibliografii jich je pro celou publikaci uvedených šestnáct. Nejčastěji se Štern odkazuje na propagátora pojmu „technostruktura“ Johna Kennetha Galbraitha a loňského nobelistu Paula Romera, ve zbytku převažují klasikové: Karel Marx, Martin Heidegger, Adam Smith. Je proto otázka, odkud autor čerpal informace pro svoje kategorické popisy současného dění. Třeba hned to rozdělení ekonomiky na šedesát procent technokracie a čtyřicet procent zbytkového kapitalismu. Které ekonomiky? Ve kterém roce? Jak se to měřilo? Nebo: „Rozhodnutí o investici do produktu iPhone bylo výsledkem stavu výzkumu technologie pěti hlavních prvků, na nichž jeho úspěch spočíval (mikrodisk, tekutá obrazovka, datové numerické modely, software Siri, internetové technologie).“ Apple přece koupilo Siri až čtyři roky po představení prvního iPhonu. A co je to probůh mikrodisk?

Největší pochyby budí mnohokrát opakované tvrzení, že „inovace je hlavní motivací ekonomiky, zisk je až na druhém místě“. Stačí se podívat na seznam CEOs propuštěných z významných firem v roce 2017: ani jednoho nestálo místo pomalé tempo inovací, téměř vždycky za tím byly zhoršující se nebo dokonce jen nedostatečně rychle se zlepšující hospodářské výsledky. Elon Musk, který se stylizuje do geniálního inovátora, zatímco hází lopatou peníze investorů do kamen, je na globální podnikatelské scéně výjimkou, ne pravidlem. (Chce se dodat: naštěstí.) Zápolení mezi majiteli kapitálu a námezdnými dělníky nemizí, jak přesvědčuje Štern, spíš nabývá nových podob. Knihou tolikrát pochvalně zmíněnou příležitost pracovní seberealizace vykládají levicoví kritici jako novou formu vykořisťování: proč bys potřeboval vysoký plat, když si můžeš připadat jako umělec? (Viz třeba postřehy Zygmunta Baumana v Tekutém dohledu.) Zkrátka: radostná (techno)party popisovaná knihou se nekoná a je otázka, jestli kdy bude.

Nesouhlasím ani se Šternovým tvrzením, že sebou přechod od kapitalismu k technokratismu nepřináší novou ideologii. Podle mě ji můžeme rozeznat třeba v požadavku na až vypjatě korektní chování ke kolegům a klientům. Vzpomeňte si na rozhořčení, které před rokem a půl vyvolalo propuštění programátora Googlu kritizujícího vnitrofiremní školení věnovaná diverzitě. Z pohledu lidí pracujících ve „zbytkovém kapitalismu“, jak zbývajícím čtyřiceti procentům ekonomiky Štern říká, šlo o surový vyhazov člověka, který si oprávněně stěžoval na vymývání mozků. Z pohledu technostruktury to byl ale nevyhnutelný krok: technostruktura totiž vyzobává mozky ze všech koutů světa a nazpět do nich dodává své služby, proto je v jejím ekonomickém zájmu zbavit se při tom všeho rušivého, kontroverzního, nekorektního. A právě tady začíná být Technokracie zajímavou knihou.

Z čerstvého Finmagu

Finmag předplatné

27 stran o vědě.

Kde je budoucnost vědy? V upirátěných článcích? Kam kráčejí robozvířata Boston Dynamics? Génius ze střední: Petr Štěpánek si vyrobil robotickou ruku, elektroencefalogram… Teď podniká s elektrolongboardy. A další.


Sinolog Martin Hála o Si Ťin-pchingovi: Čína je v jeho očích už na takové ekonomické úrovni a má k dispozici takové technologické prostředky, že může prosadit komunistické ideály, které nešlo naplnit za Mao Ce-tunga.


Lepšolidi a fobíci prismatem technokratismu

Šternovi se totiž daří vyhmátnout důležitou dělící čáru vedoucí společnostmi bohatých zemí. Na jedné straně stojí „lidé technokratismu“. „[J]sou kosmopolitní, otevření výzvám moderního světa, jejich osobní kariéra je založená na komunikaci, spolupráci a na přijímání globálních procesů jako výzvy k osobnímu růstu a kariéře.“ Na straně druhé jsou „lidé kapitalismu", kteří v mnohem větší míře pociťují ve svých životech neviditelnou rukou trhu, „nelítostný boj všech proti všem na principu hry s nulovým ziskem“. A právě z toho vyplývají opačné názory na migraci, mezinárodní integraci a další témata, kolem kterých se vede takzvaná kulturní válka.

Je to osvěžující a osvětlující rozdělení. V české veřejné debatě se lidem často přisuzují názory a zájmy podle toho, jestli je „živí stát“, nebo „dělají opravdovou práci“ v soukromém sektoru, případně zda „makají na sebe“ nebo „odpíchnou a maj padla“. Jenže hranice skupin lidí sdílejících priority a obavy se překreslují. Lidé pracující hlavou pro Vodafone, Škodu nebo Alzu mají v lecčems blízko k podobně postaveným zaměstnancům univerzity, krajské incomingové agentury nebo kanceláře městského architekta. Dělají si na svých projektech. Nadřízení mají (aspoň verbálně) na srdci jejich spokojenost. Prosperují z globalizace. Jezdí na zahraniční stáže. Naproti tomu ve večerkách, taxislužbách nebo autoservisech jsou víc než dřív na jedné lodi zaměstnanci s majiteli. Čelí přímé konkurenci. Vědí, že je kdykoliv může sfouknout nadnárodní společnost nebo levná práce imigrantů. Kariéru před sebou nevnímají jako plátno pro nádherný obraz, ale jako něco, po čem se musí nějak dostat do důchodu. Část těchto tlaků opět sdílejí s řadou lidí ve veřejném sektoru – třeba s řidiči hromadné dopravy nebo zdravotními sestrami.

Jako každý jednoduchý model, i tenhle je svůdný. Chaotická politická mapa s ním rázem dává aspoň částečný smysl. ANO, ODS, KSČM a SPD jako strany pro šternovské lidi kapitalismu, Piráti a TOP 09 jako strany pro lidi technokratismu. (KDU-ČSL, ČSSD a STAN jako strany, které se nerozhodly?) Lidé kapitalismu lajkují Václava Klause mladšího a Markétu Šichtařovou, lidé technokratismu Dominika Feriho a Erika Taberyho. Lidé kapitalismu vzpomínají na báječná devadesátá léta a rozčilují se, že už se dnes mladým nechce podnikat. Lidé technokratismu vidí, že na rozdíl od roku 1991 dnes nikdo nezbohatne prodejem mikrovlnek a že je lepší strategie vystudovat psychologii, jít dělat HR do oligopolního prodejce bílého zboží a svých sto čtyřicet volných dní ročně využít k osobnímu rozvoji nebo sjíždění seriálů.

Škoda, že zrovna tam, kde mohla Šternova Technokracie začínat, hned končí.

Jako titulní obrázek posloužila kresba Technocracy Winsora McCaye z roku 1933

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 vede web Finmag.cz a edituje tištěný Finmag. Každý pátek posílá... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 14. 2. 2019 04:37

>>> "Žijeme v kapitalismu? ... Žijeme v socialismu?"

Ani v jednom. Západní elity, na rozdíl od Lenina, zvolili evoluční cestu k socialismu. Jsme tedy někde mezi. Trh je stále více deformován státními regulátory. Poruchy tržního mechanismu způsobené regulátory, jsou vysvětlovány jako selhání trhu jako takového, čímž je zdůvodněna nutnost dalších regulací. Můžeme se dohadovat, ve které části cesty od kapitalismu k socialismu se nacházíme, ale je zjevné, že ten pohyb stále pokračuje formou postupných změn, salámovou metodou.

O tom, že se blížíme k socialismu svědčí už první pokusy o vyvlastňování, viz třeba zde
http://www.zizkovskelisty.cz/uvodni-strana/zeleny-zizkovsky-politik-chce-resit-bytovou-kri
Zatím jsou to jenom nástřely, ale bude jich přibývat, až se to v hlavách lidí změní z excesu na jednu z možností. Konec konců v Německu už k zabrání soukromých bytů pro ubytování imigrantů, jestli se nepletu, došlo.

O čem se článek nezmiňuje, ale co z těchto procesů zákonitě vyplývá, je postupné omezování svobody jednotlivce, což úzce souvisí s tou seberealizací. I když jsou i lidé tak zaujatí řešením nějakého problému a jeho řešení je pro ně tak vzrušující, že odměna za jeho vyřešení je pro ně vedlejší (aspoň do doby než založí rodinu), tak si myslím, že pro většinu je součástí jejich motivace i odměna. Čím blíže budeme k socialismu, tím více bude finanční motivace utlumována (všichni musí být stejně chudí) a tvůrčí potenciál lidí se bude přesouvat ze státních/zestátněných institucí jinam.

AD technokratismus.

Každý z těch technokratů, který údajně pracuje pro radost z práce a nikoliv kvůli zisku či odměně za práci, potřebuje někoho, kdo bude jeho práci financovat. A zde máme pořád jenom ty dvě možnosti, buď soukromý kapitál, nebo státní, centrálně plánované granty, dotace, rozpočtové položky a podobně. Toto žádný technokrat nezměnil.

Ani fakt, že majitelé úspěšných firem, s tím jak se rozrůstají, přenášejí inovační procesy na zaměstnance, na tom nic nemění. Gates či Jobs/Wozniacki začínali v garážích s vlastními nápady, ale ani oni by jimi nestihli zásobovat desítky, či stovky tisíc zaměstnanců svých dnešních firem. Dnešní zaměstnanec je stále více tvůrčí jedinec a mechanickou práci nahrazují roboti. Stále ale potřebují kapitál, který jim umožní vůbec chodit do práce.
Technokratismus není nový ekonomický systém, ale pouze označení pro přesun důrazu od práce manuální k práci tvůrčí.

Socialisté mají velký problém, protože jim dramaticky mizí proletariát, na kterém byla postavena jejich ideologie. Roboti nemají potřebu dobývat Zimní palác. Socialisté tedy změnili taktiku. Nejenže místo revoluce přešli k fabiánskému socialismu, ale zároveň nahradili proletariát oligarchy, v tuto chvíli zejména finančními. Propojení korporací se státem už známe z mussoliniovské Itálie. Pokud už musím nálepkovat, tak fašismus mně připadá mnohem přesnější označení současného stavu západní společnosti než technokratismus.

AD rozdělení společnosti

Tady už článek připomíná komentáře pana Hanzla, takže jenom jednu větu. Jestli se společnost na Západě v posledních desetiletích dělí, tak na ty, kteří vytváří reálné bohatství a na ty, kteří na něm parazitují, a střet mezi nimi bude určovat další vývoj.

+7
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK