Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Ano, bude trip

Michael Pollan nás vezme na barevný trip historií i současností užívání psychedelik. Ve své knížce nabízí dobré důvody, proč užívání psychedelik nejen nekriminlalizovat, ale dokonce – ovšemže opatrně! – vyzkoušet.

Michael Pollan, americký novinář a vytrvalý bojovník proti špatnému jídlu a agropotravinářskému komplexu (česky zatím vyšla jeho kniha Dilema všežravce) se ve svém novém díle Jak změnit svoji mysl s podtitulem Co nás nové vědecké poznatky o psychedelikách učí o vědomí, smrti, závislosti depresi a transcendenci snaží rehabilitovat užívání halucinogenních drog s heslem: Zkoušejte je, ne moc často, hlavně s terapeutem.

Michael Pollan. How to Change Your Mind: What the New Science of Psychedelics Teaches Us About Consciousness, Dying, Addiction, Depression, and Transcendence. Vydal Penguin Press v květnu 2018, 16 dolarů 80 centů (vázaná).

Když si doktor neumyje ruce

Kniha je průvodcem západní historií užívání psychedelik, od přirozených v lysohlávkách (psilocybin) či kaktusech (meskalin) po nejrozšířenější uměle vytvořené – LSD. To v roce 1938 syntetizoval doktor Albert Hofmann v laboratořích švýcarské farmaceutické firmy Sandoz. Účelem látky extrahované z houby paličkovice nachové měla být léčba oběhových problémů. Testy na zvířatech ale neukázaly žádný efekt (kromě vyvolání zvláštního neklidu) a látka měla být zničena.

Po pěti letech si ale Hofmann na sloučeninu vzpomněl. „Líbila se mi chemická struktura molekuly LSD,“ tvrdil později, chtěl jí tedy dát ještě šanci. Dotkl se jí ale bez rukavic a LSD se mu přes kůži dostalo do krve. První umělý „trip“ v dějinách se rozjel: „Vnímal jsem nepřerušovaný proud fantaskních obrazů, mimořádných tvarů s pronikavou, kaleidoskopickou hrou barev.“ Jelikož ho změněný stav mysli fascinoval, rozhodl se Hofmann uskutečnit na sobě další experiment. Pokus tentokrát vyvolal strašlivé vjemy, „Démon do mne vstoupil, zmocnil se mého těla, mysli i duše. Skákal jsem a křičel, abych se od něj osvobodil (…), ale moje vědomí bylo zavěšené někde v prostoru a viděl jsem jen své tělo ležet mrtvé na pohovce.“ Příšernou zkušenost následovalo ale jakési „doznívání“, jako obrácená kocovina. Hofmann se cítil klidný, přitom pozitivně nabitý a svět se mu zdál jako nově vytvořený.

Podobně fantaskně skvělé i hororové prožitky, které se příčí logickému vysvětlení, popisují všichni uživatelé větších dávek LSD. Pollan upozorňuje, že často trip považují za jednu z nejvýznamnějších, nejsmysluplnějších či nejspirituálnějších událostí svých životů. Ne nutně kvůli samotné zkušenosti, ale kvůli uvědomění si, že proud vědomí, ve kterém žijí, nemusí být jediný. Existují jiné způsoby vnímání sebe i světa.

Zkušenost, která osvobozuje

Pollan v celé knížce drží od halucinogenních drog kritický odstup. Přestože sám různá psychedelika vyzkoušel, své tripy popisuje sice zaujatě, metaforicky, ale věcně, bez omáčky navařené z transcendentálních a new-age vizí, kterými se jinak hemží jeho rozhovory s uživateli.

Právě skepse vůči nadšeným propagátorům a uživatelům psychedelik Pollanovi umožňuje přesvědčivě vyargumentovat dvoje poselství knihy. Za prvé: trestání užívání psychedelik je důsledkem neodůvodněné paniky, plodem strachu establishmentu z kulturního posunu, ke kterému došlo v USA v 60. letech. Rizika užívání psychedelik existují, ale jsou triviální. A za druhé a zejména: psychedelika umožňují, spolu s odbornou terapií při jejich užívání, prohloubení smyslu lidského života.

Pollan shrnuje vědecké studie posledních let, které přesvědčivě ukazují, že psychedeliky vyvolaný změněný stav vnímání světa i vlastního vědomí, vede ke zkušenosti – ať jí budeme říkat spirituální, mystická, náboženská nebo klidně jen halucinace –, která může mít radikálně pozitivní terapeutický účinek. Výzkum pacientů v konečném stádiu smrtelné nemoci, kterým terapie s použitím LSD umožnila prožít trip, na kterém se rozpustilo jejich ego, sebevědomí, ukazuje, že jsou potom schopni přijmout svou smrtelnost a prožít závěr života nikoliv v existenciální tísni, ale v míru, užívajíce si každé chvíle. Podobně pozitivní účinky LSD zažívají depresivní pacienti, alkoholici a další závislí, jejichž mysl přestane být uzavřena v ničivé spirále beznaděje nebo toužení po droze či alkoholu.

V ne zcela-ironickém duchu Pollan doporučuje trip i starším dospělým, kteří žijí automatizovaně a svět jim už nepřináší nic nečekaného. Samozřejmě žádná droga není bez rizik a k doporučením platí varování: studií je zatím poskrovnu (většina psychedelik je bohužel ve světě stále nelegálních), jsou prováděny na specifických souborech pokusných osob, takže jejich zobecnitelnost je vachrlatá, a jsou omezené nemožností adekvátně využívat placebo kontrolu – vědci nejsou moc schopni odlišit vliv očekávání, víry v LSD a samotný vliv LSD (jak simulovat halucinace bez halucinogenu, že?).

Mystici a vědci

Pollan protkává knihu rozhovory s vědci a nadšenci, kteří dnes posunují poznání, jak psychedelika ovlivňují lidskou mysl. Některé jsou odborné, ale suché a nepřinášejí mnoho inspirativního k přemýšlení, jiné naopak – třeba kapitola o Paulu Stametsovi, amatérském biologovi, který se vypracoval mezi nejuznávanější americké mykology. (Vizte jeho TED Talk o kouzelných schopnostech hub.) „Stamets mluvil o myšlence, že psylocibin je chemický posel zaslaný Zemí, a my, lidé, jsme byli zvoleni díky daru vědomí a jazyka, abychom vyslyšeli její volání a udělali, co je třeba. ‚Rostliny a houby mají inteligenci. Chtějí, abychom se postarali o životní prostředí, a tuto zprávu nám sdělují způsobem, kterým rozumíme… mluví k nám biochemicky‘“.

Slabším místem knihy je povrchní vysvětlení právě biochemických procesů, jak psychedelika v mozku fungují, jindy zase Pollan čtenáře přehlcuje nepodstatnými personáliemi. To je umocněno i tím, že přiznává, že si identity „podzemních terapeutů psychedelik“, kteří ho vedli na jeho tripech, vymyslel, aby skutečné osoby chránil před postihem. Text ale ztrácí na dynamice, když se čtenář musí proklestit postavami a prostředím, o kterých ví, že jsou fiktivní. Rozhodně ale slabých míst není tolik, aby knihu proměnily v bad trip, na který byste se museli bát vydat.

Petr Houdek

Petr Houdek

Zabývá se psychologickou, experimentální a forenzní ekonomií – obory zkoumajícími, jak se člověk rozhoduje ve veřejných, osobních či tajených dilematech. Působí na Fakultě podnikohospodářské VŠE, Fakultě sociálně ekonomické... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK