A slabí strpí, co musí? Ne nutně, namítá Varufakis

Obyvatelé ostrova Mélos vedou v Thúkydidových Dějinách peloponéské války slavný dialog s athénskými okupanty. Svému porobení se Mélští brání apelováním na morálku, což Athéňané odbudou lakonickým postřehem: „Silní jednají dle libosti a slabí strpí, co musí.“ Načež povraždí mélské muže a ženy a děti prodají do otroctví.

Yanis Varoufakis: And the Weak Suffer What They Must? – vyšlo v nakladatelství Nation Books v dubnu 2016. 368 stran, 18 dolarů.

Janis Varufakis na tuhle pasáž narazil, když v roce 1988 procházel na King’s College v Cambridge archiv nejslavnějšího ekonoma dvacátého století – Johna Maynarda Keynese. Loni na jaře si ji prý vybavil, když jako řecký ministr financí několik měsíců bojoval s věřiteli. A letos po ní pojmenoval knihu, ve které navazuje na bestseller Globální Minotaurus a zamýšlí se nad minulostí a budoucností společné evropské měny. Dovolil si při tom ovšem jednu nenápadnou, ale významnou úpravu, když k původně oznamovací větě přidal otazník: And the Weak Suffer What They Must?

Měnová unie minus fiskální unie rovná se problém

Jak se dá čekat, Varufakis odmítá bajky o „řeckých kobylkách, které se vykvákly na svoje úkoly a jejich dluhem vytápěné léto proto ze dne na den přešlo v mráz. I ozvaly se řecké kobylky kalvinistickým mravencům, aby jim a dalším evropským kobylkám s dluhem pomohli. A teď mravenci slyší, že je to celé na nich, že řecké kobylky už nic splácet nechtějí.“

Každý národ má své kobylky a své mravence, namítá Varufakis. K řeckým (italským, španělským, kyperským,…) problémům podle něj neodvratně vedlo spojení marek, franků, peset a drachem do jediné měny, aniž při tom souběžně vznikl i politický mechanismus rozptylující německé nebo nizozemské přebytky po deficitních regionech jinak než skrz frankfurtské a pařížské banky, které tam nafukovaly úvěrové bubliny.

Varufakisova verze dějin eura i samotné Unie je takového žalování na polovičatá řešení plná. Už první dohody o volném obchodu z padesátých let, která někteří čeští euroskeptici vnímají jako zlatou éru nebyrokratického sjednocování, označuje za pokus o vytvoření „zóny bez demokracie“ či „megabyrokracie vysněné evropskými elitami ruku v ruce s velkými oligopolními podniky“. Už tehdy přicházeli francouzští politici s prvními návrhy společné měny, které podle Varufakise spíš než vážně mysleli jen jako páku pro vyjednávání se západním Německem. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let Němci naznali, že bez měnové unie neudrží přebytky zahraničního obchodu, a věci zůstala stát v cestě jen britská premiérka Margaret Thatcherová. Ta podle autora správně varovala, že něco takového nepůjde zařídit bez evropské federace, ale nesprávně předpokládala, že se ji takto nenápadně pokouší ostatní země protlačit: „Kéž by jen měla pravdu,“ lituje Varufakis. (Který ironií osudu při svých studiích v Británii demonstroval proti Thatcherové a její politice „při každé příležitosti“.)

Žádný rudý rebel, ale prokapitalistický keynesián

O čtvrt století a jednu vleklou krizi později projekt společné měny připomíná Hotel California z písně od Eagles: ubytovat se můžete kdykoliv, odejít nikdy. Co tedy s Řeckem a regiony, které by potkal podobný osud?

Restrukturovat – rozuměj: proškrtat – dluh tak, aby úsporná opatření přestala bránit ekonomice v růstu, čímž, paradoxně, zpomalují splácení dluhu. Že je to neslýchaná drzost, protože dluhy se přece musí platit do posledního halíře? Není a nemusí. „Kapitalismus zažil v devatenáctém století svůj triumf dík zrušení věznic pro dlužníky a nástupu společností s ručením omezeným. General Motors by dnes nebyla úspěšně fungující firma, kdyby v roce 2009 Obamova vláda neškrtla 90 procent jejího dluhu. Německo se v padesátých letech mohlo postavit na nohy a vydat na cestu ke světovému úspěchu jen proto, že Spojené státy přinutily ostatní evropské země odpustit Němcům dluhy.“

Na otázku z názvu knihy tedy Varufakis odpovídá: slabí nemusí nutně trpět. Může být dokonce v zájmu silných, aby se tak nedělo.

Na okraj: přijde mi, že český mediální mainstream měl tendenci prodávat Varufakisovu politiku jako směs radikálně levicových, antikapitalistických a antisystémových opatření. Z And the Weak Suffer What They Must? ovšem jak vidno vychází coby umírněný keynesián, který chce kapitalismus mírně krotit, nikoliv překonávat, a jako pragmatický euroskeptik, jehož „Skromný návrh“ na řešení krize eurozóny „nezavádí žádné nové evropské instituce a není v rozporu s žádnou platnou smlouvou“. (Až se člověku chce po všem tom lamentování na polovičatá řešení zeptat: a není to málo?) 

Ano, z Varufakisovy knihy kane ublížené ego, tradiční politický alibismus (když na ministerstvu posílal bankám peníze, které utrhl od úst důchodcům, bylo mu prý těžko!) a jako Prämie místy vyloženě trapný protiněmecký osten. Ale stejně jsem nad ní pociťoval podobný údiv jako nad Faktorem Churchill Borise Johnsona: jak je to možné, že někdo, koho i jindy bezpříznakové zpravodajské texty líčí jako potroublejší verzi komisaře Clouseaua, vydá knihu, na jakou se žádný z vysoce postavených českých politiků této generace v životě nezmůže?

Úvodní fotka reliéfu ukradeného z Akropole do Britského muzea: mark higgins / Shutterstock.com