Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Bude to stát ranec, ale... Jak se zbavit závislosti na ruském plynu?

Pavel Jégl
Pavel Jégl | 5. 4. 2022 | 8 komentářů | 25 983
energiefosilní palivanezávislostplynRuskoválka

Kde vzít plyn, když ne od Rusů? Po masakru v ukrajinské Buči je tato otázka dvojnásob naléhavá.

Bude to stát ranec, ale... Jak se zbavit závislosti na ruském plynu?

Nezávislost na plynu z Ruska? Vyplatí se (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Zemní plyn z Ruska je příliš toxický. Putinovi pomáhá financovat válku proti Ukrajině – obdobně jako jeho ropa. Kremelský vůdce navíc požaduje platby v rublech, což by mu vlastně umožnilo obejít sankce a posílit měnu.

Jaké tedy máme alternativy? Jednou je americký plyn z břidlic dopravovaný loděmi ve zkapalněné formě přes Atlantik. Joe Biden slíbil ještě letos dodat do Evropy 15 miliard metrů krychlových plynu. V následujících letech by pak Amerika měla doručovat rok co rok na 50 miliard kubíků. 

To je slušný příděl, ale pouhá třetina ročního dovozu plynu z Ruska, který v roce 2021 dosahoval 155 miliard krychlových metrů. Tohle množství představovalo 45 procent dodávek plynu do Evropské unie a pokrylo 40 procent její spotřeby.

Kde tedy hledat dál? Norsko? Alžírsko? Tyto státy jsou schopny dodat navíc jen několik procent evropské poptávky.

Katar je známý podporou islamistických radikálů, a především je blízkým spojencem Íránu. Jak se emír zachová, až propukne ozbrojený konflikt...?

Leštit kliku u emíra?

Takže Katar? Zemička z Perského zálivu o rozloze Středočeského kraje s Prahou sedí na obrovských zásobách zemního plynu, jsou odhadované na bezmála 25 bilionů kubíků, což ze země dělá (po Íránu a Rusku) třetí největší plynovou velmoc světa. U tamního emíra Tamíma bin Hamada Sáního si proto začínají podávat kliku evropští politici, obchodníci a vyjednavači.

Ekonomika Kataru

Národní příjmy Kataru pocházejí hlavně z těžby a zpracování ropy a zemního plynu, na něž připadá 55 % tvorby HDP a 85 % vývozu. Na rozdíl od ostatních států v Perském zálivu, například Bahrajnu a Spojených arabských emirátů, zde neproběhla žádná znatelná diverzifikace ekonomiky a země je zcela závislá na těžbě ropy a zemního plynu. Rezervy ropy se odhadují na 15 miliard barelů (2,4 km3), což představuje kolem 5 % celosvětových zásob a řadí Katar na třetí místo. Ropa a zkapalněný zemní plyn se vyvážejí především do Japonska a Jižní Koreje. Dovoz představují především strojírenské výrobky, dopravní prostředky a potraviny; hlavními obchodními partnery v tomto směru jsou Francie, USA, Saúdská Arábie, SAE, Německo a Japonsko. (Wikipedia)

Do Dauhá už dorazil německý ministr hospodářství Robert Habeck a emírovi se pojedou poklonit i zástupci české vlády, které už předskočil hradní kancléř Vratislav Mynář. Katar přitom ročně vyveze kolem 124 miliard kubíků plynu, z toho pouhých pět do Evropy. Má sice projekt, který zvýší těžbu, a tím pádem i vývoz, o 67 miliard kubíků ročně. Ten ale nebude patrně hotov dřív než v roce 2025.

Nynější těžba je navíc vázána dlouhodobými kontrakty – především s Čínou – a na spotových trzích (veřejně přístupné trhy, na kterých se s plynem obchoduje okamžitě) Katařané prodávat nechtějí. Vyjednávat o dlouhodobých kontraktech přitom není snadné, může to trvat dlouhé měsíce i roky.

Nasnadě je také otázka, zda katarský plyn není stejná slepá ulička jako plyn ruský. Vždyť Katar je známý podporou islamistických radikálů, a především je blízkým spojencem Íránu. Jak se emír zachová, až propukne ozbrojený konflikt mezi Íránem a Izraelem a Evropa bude stát na straně židovského státu?

V tomto ohledu by byl jistější volbou zkapalněný plyn z Austrálie, která stejně jako Katar a Spojené státy patří k jeho největším vývozcům. Jenže i Australané mají většinu těžby dlouhodobě nasmlouvanou – do jihovýchodní Asie. Takže nezbývá než čekat na nové vrty a kupovat drobty na spotovém trhu.

Drahé palivo zvyšuje náklady nejen domácnostem, ale i podnikům. Q Ohrožuje jejich konkurenceschopnost...

Vysoká cena, úzké hrdlo

Další slabinou dovozu zkapalněného plynu je jeho cena. Zkapalňovat plyn, vozit ho přes Atlantik nebo přes Suez z Perského zálivu, anebo dokonce z jižní polokoule, potom ho vrátit zpět do plynné podoby a natlakovat do plynovodu – to vše se citelně promítne do ceny (i do uhlíkové stopy). Plyn, který se na jednom konci pustí do roury a na druhém vypustí, je podstatně levnější – proto ho ostatně evropské země od Rusů kupovaly. Nebylo to z lásky k Putinovi.

Proč nefrakujeme?

Většina Evropy frakování odmítla kvůli přehnaným obavám, které se kolem něj (za notné finanční podpory Ruska) šíří. Americké studie přitom jasně ukazují, že celkové přínosy frakování výrazně převažují. Přesto nelze jeho nevýhody, ke kterým patří především enormní spotřeba vody, zcela ignorovat. Jen v USA se podle odhadu americké environmentální agentury EPA k frakování ročně spotřebuje 265 až 530 miliard litrů vody, což odpovídá roční spotřebě pěti milionů Američanů. Kritice čelí i nutnost dovážení vody kamiony s cisternou a následného znehodnocení těžebními chemikáliemi, které mohou kontaminovat i podzemní vody. Při těžbě písku používaného pro frakování se navíc uvolňuje karcinogenní oxid křemičitý a při samotné těžbě také benzen. S frakováním jsou také spojena zemětřesení.

Kromě toho, vysoká poptávka v Evropě vedla k tomu, že se cena zkapalněného plynu loni v prosinci v porovnání se stejným obdobím předloňského roku raketově zvýšila. Pokud by tedy Evropa chtěla před příští zimou nakoupit 700 terawatthodin zkapalněného plynu, zaplatila by 70 miliard eur (1,7 bilionu korun), zatímco předloni ji stejné množství stálo pouhých 12 miliard eur (296 miliard korun), upozorňuje bruselský think-tank Bruegel.

Drahé palivo přitom zvyšuje náklady nejen domácnostem, ale i podnikům. Ohrožuje jejich konkurenceschopnost vůči firmám z Ameriky nebo Asie.

Pro Evropu by každopádně bylo levnější těžit břidlicový plyn na vlastních nalezištích. Má je u nosu. Podle studie německého Spolkového institutu pro vědy o Zemi a přírodní zdroje (Bundesanstalt für Geowissenschaften und Rohstoffe) z roku 2013 dosahují technicky vytěžitelné zásoby evropského břidlicového plynu 14 bilionů kubíků, nejvíc se ho nachází ve Francii a Polsku. Energetické společnosti však od průzkumu ložisek ustoupily, protože takzvané frakování nemělo politickou podporu.

Před Putinem bychom ustupovat neměli, byť za to můžeme zaplatit vysokou cenu. Důvod je nasnadě...

Zpátky k uhlí

Cenou nicméně výčet problémů nekončí. I kdyby se nakrásně podařilo nasmlouvat dostatek LNG a Evropa spolkla jeho cenu, narazíme na úzké hrdlo, kterým jsou nedostatečné kapacity terminálů pro přijetí suroviny. A na ně budeme odkázání, až přestane proudit plyn ze západní Sibiře.

Anketa

Komu platit za plyn?

Závislostí na ruském plynu (ale i ropě a uhlí) jsme se každopádně dostali do pořádné patálie. Česká vláda, ale i kraje a města, by neměly na nic čekat, šlápnout na brzdu, zarazit další plány na přechod od uhlí k plynu, například plynofikaci Opatovické elektrárny. A tam, kde to je možné, zařadit zpátečku a nahradit plyn uhlím.

Příští zima nebude snadná. Před Putinem bychom však ustupovat neměli, byť za to můžeme zaplatit vysokou cenu. Důvod je nasnadě: Ještě horší důsledky by mělo, kdybychom přistoupili na jeho vizi světa, ve kterém silnější rozhodují o slabších, beztrestně rozšiřují své hranice a zabíjejí ty, kdo jim v tom překážejí.

Kam dál? Energetika na Finmagu:

Zbrusu nový Finmag

Finmag prosinec 2021Zdroj: Finmag

Kdo čte, nekrade. „Ta firma stála a padala na Harrym Potterovi,“ vzpomínají Silke a Jaroslav Horákovi, jak kupovali nakladatelství dětské knihy Albatros. Pak z něj udělali miliardový nakladatelský dům.

FIN. Fake it till you make it. Jak lžou startupeři na lovu investic • Zuri. Žádný rozjezd: letadlo Michala Illicha letí přímo vzhůru • Viceguvernér ČNB Marek Mora o evropské bankovní unii a bankovní suverenitě • Koupit místo iPoda akcie Applu, jste v balíku. Jenže…

MAG. Jakub Žofčák píše, jak Alexej Pažitnov nevydělal na Tetrisu. Programoval totiž v pracovní době • Markéta Hronová s Ondřejem Štefflem o čtvrtisícileté školní setrvačnosti • Constantin Kinský z investičního bankéře hospodářem, který sází duby

Autor článku

Pavel Jégl

Pavel Jégl

Před listopadem 1989 vystudoval automatizaci a robotiku na ČVUT. Psal do samizdatu a do šuplíku. Po volbách v roce 1990 zastupoval ve Federálním shromáždění Občanské fórum. Poté absolvoval stáž v USA a dvě desítky let pracoval v médiích – v Zemských novinách, centrální redakci regionálních deníků a v Hospodářských novinách. Zasedal v redakční radě Vojenských rozhledů. Kromě psaní se nyní věnuje finančnímu poradenství ve struktuře Partners (pracuje ve VIP kanceláři v Praze-Vinohradech) a svému psovi.