Nízké daně? Zapomeňte, Česko bude zbrojit

Pavel Jégl
Pavel Jégl | 15. 3. 2022 | 2 komentáře | 22 456
armádadaněNATOnázorRuskoUkrajina

Do Evropy dorazila válka. Nejvyšší čas probudit se ze snu o nízkých daních.

Nízké daně? Zapomeňte, Česko bude zbrojit

Na nižší daně zapomeňte, Česko bude zbrojit (ilustrační foto)

Zdroj: castigatio / Shutterstock.com

S NATO jsme v bezpečí – na rozdíl od Ukrajiny, která v tomto spolku není. Tuto tezi slyšíme od analytiků téměř denně. Ujišťuje o tom i prezident Joe Biden, když opakuje, že Amerika bude bránit každý palec aliančního území. Jenže nic neplatí absolutně.

Nakolik je alianční spojenectví založené na americkém jaderném deštníku neprůstřelné? Odpověď na tuto otázku naleznete v Severoatlantické smlouvě. Když si tento zakládající dokument NATO přečtete, patrně vás překvapí, že vlastně Američany ani kohokoli jiného výslovně nezavazuje prolévat za spojence krev.

Kuvajt v žádné alianci nebyl, přesto jeho osvobození od vojska Saddáma Husajna vyhlásil prezident George Bush starší za národní zájem.

Jeden za všechny…

V článku 5 téhle „mušketýrské“ smlouvy se píše, že „ozbrojený útok proti jedné nebo více zemím bude pokládán za útok proti všem, a proto každý pomůže napadeným tím, že neprodleně podnikne takovou akci, jakou bude pokládat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly“.

Je tedy patrné, že záleží na úvaze amerického prezidenta, anebo vůdců dalších zemí, jak pomůžou – zda vyšlou do ohrožené země obrněné divize a budou bombardovat agresora, nebo mu pouze dodají zbraně, třeba protitankové střely javeliny jako Ukrajincům, či do napadené země vyšlou lazaret s polní kuchyní.

Článek 5 Severoatlantické smlouvy

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost v severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

O míře solidarity přitom nemusí rozhodovat jen to, zda jste „uvnitř“ (aliance), anebo „venku“. Už při založení aliance v roce 1949 přijal americký senát doprovodné usnesení k Severoatlantické smlouvě, kterým podmínil nasazení vojsk v zahraničí. Začlenil do něj zásadu, podle které mohou být americké jednotky k obraně spojenců nasazeny pouze tehdy, pokud „budou přímo dotčeny americké bezpečnostní zájmy“.

Kdy jsou tyto zájmy dotčeny? Musí se nutně krýt se členstvím v obranné alianci? Kuvajt v žádné alianci nebyl, přesto jeho osvobození od vojska Saddáma Husajna vyhlásil prezident George Bush starší za národní zájem.

Národní zájem může být proměnlivý v čase. Vzpomínáte, jak se Donald Trump podivoval nad tím, co vlastně dělají v NATO pobaltské státy a zpochybňoval, že by za ně měli Američané nasazovat životy?

V roce 2007 tehdejší šéf Pentagonu upozornil, že americká vláda pokládá nerovnoměrné rozložení nákladů na obranu za neférové.

Dvouprocentní zaklínadlo

Kromě rizik vstupují do hry náklady. Také na ně Američané mysleli už při zrodu aliance. Upozornili, že nebudou jejími finančníky. Ve zmíněném usnesení Senátu z roku 1949 stojí, že americké příspěvky společné obraně „musí doplňovat, nikoli nahrazovat úsilí spojenců“.

NATO? Mrkněme se na to...

Severoatlantická aliance (anglicky North Atlantic Treaty Organization – NATO, francouzsky Organisation du Traité de l’Atlantique Nord – OTAN; doslova Organizace Severoatlantické smlouvy) je euroatlantický mezinárodní vojenský pakt. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Aliance sídlí v Bruselu v Belgii. Reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující v roce 1954 vstup NSR do NATO bylo v roce 1955 založení tzv. východního bloku nazývaného Varšavská smlouva. Ta byla po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR v roce 1991 rozpuštěna. (Wikipedia)

Po rozpadu Sovětského svazu je však nahrazovaly. Evropští spojenci až na výjimky vybírali mírové dividendy a výdaje na obranu spadly k hranici jednoho procenta HDP, anebo i pod ní.

V roce 2007 tehdejší šéf Pentagonu Robert Gates upozornil, že americká vláda pokládá nerovnoměrné rozložení nákladů na obranu za neférové. O sedm let později Američané prosadili do komuniké aliančního summitu ve velšském Newportu ustanovení, ve které se státy zavazují, že na svou obranu budou vydávat nejméně dvě procenta HDP. Dostaly na to hromadu času – deset let, do roku 2024.

Dnes na dvě procenta z 26 evropských zemí aliance dosáhly Británie, Polsko, Francie, Řecko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Chorvatsko a Rumunsko. Pro většinu dalších, zejména těch, které jsou blíže Putinově Rusku, byla invaze na Krym budíčkem.

To platí zejména o Německu, které ještě nedávno avizovalo, že dvouprocentní limit nesplní. Teď Němci obrátili o 180 stupňů. Ohlásili investice do výzbroje a kapacit armády a založení obranného fondu, do něhož vláda nasype 100 miliard eur (asi 2,5 bilionu Kč).

Státní rozpočet bude muset být předělán, protože válka, péče o ukrajinské uprchlíky a další neplánované náklady...

Nižší daně? Zapomeňte!

A Česko? Babišův kabinet dvě procenta na obranu loni odpískal. Ministerstvo financí ve svém rozpočtovém výhledu počítalo s tím, že do roku 2024 se obranné výdaje ustálí pod 1,5 procenty vůči HDP. Tedy zhruba tam, kde jsou nyní. Nová Fialova vláda v programovém prohlášení slíbila dvě procenta v roce 2025.

Anketa

Kolik na NATO?

Zatím na tomto úkolu pracují úředníci, kteří zvažují, zda jsou do obranných výdajů započítávány všechny položky, které by tom mohly být. A protože na tyto výdaje neexistuje v NATO jednotná metodika, můžeme se „bezbolestně“ dobrat vyšších čísel.

Desítky miliard však budou pořád chybět. Co je ale podstatné – budou chybět mnohé zbraně i ti, kteří by je byli schopni obsluhovat.

A to za situace, kdy státní rozpočet bude muset být předělán, protože válka, péče o ukrajinské uprchlíky a další neplánované náklady mu pustí žilou. Nenastal snad nejvyšší čas přiznat, že bez vyšších daní tuhle kalvárii stát prostě nezvládne a předložit také změny v daňových zákonech?

Alternativou k takovému postupu je přenést válečné dluhy na další generaci.

Vyberte si!

Kam dál? Válka na Ukrajině na Finmagu:

Autor článku

Pavel Jégl

Pavel Jégl

Před listopadem 1989 vystudoval automatizaci a robotiku na ČVUT. Psal do samizdatu a do šuplíku. Po volbách v roce 1990 zastupoval ve Federálním shromáždění Občanské fórum. Poté absolvoval stáž v USA a dvě desítky let pracoval v médiích – v Zemských novinách, centrální redakci regionálních deníků a v Hospodářských novinách. Zasedal v redakční radě Vojenských rozhledů. Kromě psaní se nyní věnuje finančnímu poradenství ve struktuře Partners (pracuje ve VIP kanceláři v Praze-Vinohradech) a svému psovi.