Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Majitel galerie: I umění na investice kupujte pro potěchu

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma | 30. 4. 2021 | 1 komentář | 2 660
umění

Přes hektické stěhování do online světa zažila Galerie Kodl rekordní aukční rok. Rozhovor s jejím majitelem Martinem Kodlem o krásách a děsech jeho profese, prodeji obrazů na internetu a přístupu Čechů k investicím do umění.

Majitel galerie: I umění na investice kupujte pro potěchu

Zdroj: Galerie Kodl

Jak jste se popasovali s covidovým rokem?

Pro mě a celou moji generaci to byl mezník. Přišlo mi, že začínám od začátku. Když na podzim startovala naše první online aukce, byl to podobný pocit, jako když jsem v roce 1989 stál na svojí první aukci před vyprodaným sálem na Žofíně.

Tentokrát mi museli hodně pomáhat synové, online svět není prostředí, kterému bych holdoval, minimálně ne před rokem. Uvědomil jsem si, že jde v naší rodině o začátek nové éry sběratelství a obchodování s obrazy. Byl to pro mě symbolický moment s nádechem nostalgie. A aukce dopadla skvěle.

Byla by rekordní i bez pandemie? Nakumuloval se během lockdownů hlad po umění? Nebo se podařilo aktivizovat hodně lidí, kteří vás chtěli podpořit?

Asi od každého trochu. Důležité ale především bylo, že aukce měla výjimečné obsazení. Když jsme loni na jaře na poslední chvíli rušili aukci, bylo to bolestivé rozhodování a spousta lidí mě od toho odrazovala. Uvědomoval jsem si ale, že by příprava nemohla být dost kvalitní, navíc nikdo nevěděl, jak se bude pandemie vyvíjet. Obchodujeme s obrazy, které nám svěřují naši komitenti, což je obrovská zodpovědnost. Všichni to naštěstí pochopili. A na podzim se potvrdilo, že šlo o výborné rozhodnutí. Už tak silný jarní výběr jsme doplnili o další jedinečné kousky.

Martin Kodl

Martin KodlFoto: Galerie Kodl

Narodil se v roce 1961. Pochází z rodiny s dlouholetou sběratelskou tradicí, sahající až do 19. století. Vystudoval Filozofickou fakultu na Univerzitě Karlově v Praze. Ještě před revolucí spoluzaložil aukční síň Antikva Nova Kodl. V roce 1989 spoluorganizoval první tuzemskou aukci umění v novodobé historii na pražském Žofíně. Od roku 1992 vede vlastní Galerii Kodl, ve které pracují i jeho dva synové a dcera. Působí jako soudní znalec se specializací na české malířství 19. a 20. století.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že koronavirus může branží otřást v základech?

Loni v březnu, kdy přišlo první nařízení o povinném nošení roušek a začínaly se zavírat některé podniky. Je ale neuvěřitelné, jak rychle se lidé přizpůsobili. Jsem udiven například z toho, kolik lidí z generace tlačítkových telefonů naskočilo do online světa, se kterým dřív nechtěli mít nic společného. Dnes spousta z nich ani nechce, abychom za ně v aukcích dražili, protože to na internetu zvládnou sami.

Dalo se na dění loňského roku dopředu připravit?

Na krizi jako takovou se můžete připravit ekonomicky, ale po psychické stránce je to těžší. Vždycky jsme měli stranou rezervu na horší časy, což se obrovsky vyplatilo. Loňský první půlrok byl náš byznys hodně zmrazený. Firmě chyběly peníze, poprvé v životě jsem tři měsíce v kuse vyplácel zaměstnance z vlastní kapsy. Byla to nejistá doba, jakou už nechci zažít. O to víc mě hřeje, že jsem nikomu z kolegů nesáhnul na výplatu a nikoho nepropustil.

Po technické stránce bylo připraveno málo podniků. Online aukce existovaly, ale byla to zanedbatelná část trhu. Dražily se tam spíš levné věci. To se rychle změnilo.

Jak obtížné pro vás bylo přesměrování aukcí do online světa?

Především díky synům jsme to zvládli rychle. Starší studoval v Sotheby’s v Londýně a v New Yorku, takže má dobré kontakty, které se daly využít. Navíc se dokáže na umění hodně dívat z ekonomické stránky. Já mám spíš přístup „roztomilého strýčka sběratele“. Kluci dostali šanci postavit svůj vlastní aukční portál s nejmodernějšími možnostmi a chytili ji za pačesy.

Nechybí online aukcím emoce?

Napětí nabitého sálu se nedá nahradit. Nebudu říkat, že mi nechybí. Při podzimní online aukci jsme ale měli adrenalinu dost. Zájem byl obrovský, větší, než jsme čekali, takže jsme se ze začátku potýkali s technickými problémy a chvílemi se takřka nedalo dražit. Byly to nervy a frustrace. Naštěstí se to podařilo rychle napravit a dvě stě nejdůležitějších položek se už dražilo bez komplikací.

Největší odměna pro kluky pak byla nedávná online aukce, která byla na rozdíl od té podzimní bez přímého přenosu ze sálu. Všechno šlapalo jako hodinky, vyvolávací ceny jsme překonali víc než trojnásobně a podařilo se prodat 98 procent nabízených položek.

Máte v plánu pořádat online aukce častěji? Jak to balancovat, aby se to s nimi nepřehnalo?

Teď jste to trefil! Spousta lidí v branži má tendenci dělat aukce takřka nepřetržitě. Dokud jde rychle vydělávat, tak se prostě jede. To je pro obchodování s uměním strašně špatný přístup. Když se to přehání, kvalita trpí, protože se draží takřka cokoli. Já bych si nikdy nedovolil dát do aukce položky, které by neměly vysokou kvalitu, i když jde třeba jen o grafiky nebo kresby za desetitisíce.

Až se podaří pandemii překonat, budeme jako dřív pokračovat ve dvou „kamenných“ aukcích ročně. Myslím, že se přes pět set lidí přijde vždycky do sálu rádo podívat. Ale i těchhle aukcí se půjde účastnit online, v tom se do starých kolejí nevrátíme. K tomu přidáme maximálně další dvě tři čistě online aukce.

Věříte, že by vám online aukce mohly přivést novou klientelu?

Ne vyloženě novou, spíše sběratele, kterým se dřív do účasti tolik nechtělo. Ať z pohodlnosti, nebo kvůli tomu, že se necítili dobře mezi větším množstvím lidí. Zájemců o umění ale v posledních letech přibývá obecně.

Čím to je? Větší kupní silou, nebo postupnou kultivací společnosti?

Obojím. Druhý aspekt mi samozřejmě dělá větší radost. Od mládí mám sen vrátit umění na piedestal – po společenské, kulturní i ekonomické stránce – kde bylo za první republiky. Umění se stává součástí života mnoha lidí, nejen nejbohatších. Mají možnost dát stranou peníze a koupit si za ně umělecké dílo. Navíc si stále víc kupují obrazy pro potěchu, ne kvůli kalkulu. Třicet let dokola opakuji: Kupujte obrazy, které mají ekonomický potenciál, ale především ty, které se vám líbí.

Martin Kodl a Theodor PištěkFoto: Galerie Kodl

Obraz Adieu, Guy Moll od Theodora Pištěka se na podzim vydražil za 25 milionů korun. Je tak nejdražším prodaným dílem žijícího českého autora.

Předpokládám, že roste i počet těch, kteří do obrazů chtějí investovat bez vztahu k umění…

Lidí, kteří berou nákup obrazu jen jako spekulaci, také bohužel – i když z hlediska byznysu zároveň bohudík – přibývá. Do ekonomiky se dostávají levné peníze – a ti, co je vydělávají ve větším množství, rozdělují kapitál mezi různé komodity, umění nevyjímaje. Znám ale dost případů, kdy se ze spekulativních investorů stávají milovníci umění, kteří mi vyprávějí o tom, jak se do nakoupených děl zamilovali a že je rozhodně neprodají.

Měl jste ve sbírce obraz, který jste prodal, a doteď litujete, že jste si ho nenechal?

Z vlastní sbírky prodávám velmi nerad. Ale občas v životě přijde chvíle, kdy to nejde jinak. Když mě tatínek přivedl ke sběratelství, důrazně mi vysvětloval, abych si podobné pocity nepřipouštěl. Mohlo by se stát, že si místo radosti, štěstí a zábavy – tedy emocí, které mají obrazy a sběratelství přinášet – budu rvát vlasy hrůzou. Je pravda, že mám autory, kteří mě pořádně vyškolili. Třeba Kupka. Kdysi dávno jsem koupil do sbírky jeho obraz, ale když začala cena výrazně růst, odolával jsem jen pár let a prodal. Tehdy za zhruba deset milionů korun, dnes bych za něj dostal sedminásobek, možná víc.

V tom je ovšem český porevoluční trh charakteristický. Pokud jste před deseti, dvaceti nebo třiceti lety koupili – samozřejmě ne za přemrštěnou cenu – jakýkoli kvalitní obraz, má dnes s velkou pravděpodobností výrazně větší hodnotu.

Může se ten trend v dohledné době zlomit?

Dvacet let se obávám chvíle, kdy dojdou krásné obrazy, které jsou poprvé prodávány z ještě předrevolučních sbírek. Případně, že se nebudou vracet na trh a zůstanou ve sbírkách větších sběratelů. A podobný pocit mám minimálně deset let z rostoucích cen uměleckých děl. Říkám si, že přece neporostou do nebe. Vývoj trhu mě ale v obou případech přesvědčuje o opaku. Tajně doufám, že jde o zbytečné obavy a že si ještě chvilku budu tuhle pěknou dobu užívat.

Vyšlo v dubnovém Finmagu

Jarní Finmag

Finmag srpen 2020Zdroj: Finmag

Až nám technologie rozvážou ruce. Popularizátorka umělé inteligence Sara Polak o revolučních dobách, ve kterých žijeme.

Dobrou! Téma čísla – spaní. Pavel Jégl zkoumá, jak spali předkové. Lifehacker Tomáš Baránek líčí, jak zkoumá, jak spí on sám. Fyzioložka Zdeňka Bendová o biorytmech a světle.

Učit se, učit se atd. Tematický blok o vzdělávání a kariéře. Česko rekvalifikuje, i když o tom úřady práce, nevědí, píše Jiří Hovorka. Nevyužili jsme historickou šanci zničit maturity, lituje Vojtěch Dobeš. Robert Vlach o údělu celoživotního vzdělávání u volnonožců.

FIN. Ve finanční části magazínu Dominik Stroukal a investeens. Petr Kučera sleduje bankovní novinky. Balík textů o realitách a realitních fondech.

Autor článku

Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase a Lidových novinách. Vedl cestovatelský server Tripzone.cz. Od roku 2010 pracuje pro největší český finanční portál Peníze.cz, zároveň působí jako šéfredaktor časopisu Finmag. Když zrovna neťuká do klávesnice, čte si detektivky, sedí na Letné (na pivu a na fotbale) nebo cestuje po Evropě.