Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Stručné dějiny německé hluboce zakořeněné posedlosti spořením

Imko  Meyenburg
Imko Meyenburg | 26. 6. 2018 | 6 komentářů | 5 164

V Německém historickém muzeu v Berlíně měla nedávno vernisáž malá výstava věnovaná německé lásce k spořivosti. Výstava má možná trochu nudný název Spoření – dějiny německé ctnosti. Nabízí ale zajímavý pohled k hluboko zapuštěným kořenům jedné národní posedlosti.

Stručné dějiny německé hluboce zakořeněné posedlosti spořením

Výstava může sloužit jako prostředek sebereflexe pro samotné Němce, otevírá ale rovněž nikoli nezajímavé okénko do historie německé morálky, pokud jde o finanční opatrnost a nakonec i postoj Spolkové republiky k evropské politice a k svým partnerům.

Spoření má v německé společnosti dlouhou tradici. První spořitelna tu otevřela už v roce 1778 v Hamburku. V roce 1836 už fungovalo v tehdejší německé konfederaci více než tři sta takových spořitelen. Němcům tak tyto instituce už tenkrát umožňovaly ukládat své pracně vydělané peníze s nějakým tím úrokem.

Výstava nabízí mnoho důkazů o tom, že koncept spoření se ustavil počínaje touto epochou, že trval přes Výmarskou republiku, která přišla po první světové válce, a pak i přes éru nacismu a dokonce i po druhé světové válce v rámci daňového plánování, státu blahobytu a sociální politiky.

Dědictví této ctnosti učinilo z Němců největší střadatele na světě. Podle OECD uspořily německé domácnosti v posledních dvou dekádách pravidelně víc než osm procent svých disponibilních příjmů. Britské domácnosti se v tom těm německým naposledy přiblížily v roce 1995. O dvacet let později, v roce 2015, uschovávají němečtí střadatelé 9,96 procent svých disponibilních příjmů v celkem čtyř stech domácích spořitelen. Britové jsou dnes na 0,16 procenta.

Když se podíváme na celkové úspory domácností, firem a vlády (hrubé domácí úspory) v těchto dvou srovnávaných zemích, zeje před námi podobná propast. V roce 2015 německé hrubé domácí úspory činily 27,2 procenta, britská čísla ukazují pouhých 15,3 %.

Nejde jen o to, že Němci uspoří víc než jejich britské protějšky. Jejich hluboko zažraný národní zvyk má ještě víc důsledků, než odhalují tyto statistiky.

Pokud chcete pochopit německé postoje k domácí i evropské politice, musíte nejdřív pochopit německou posedlost spořením. Například od roku 2012 se hlavní úroková sazba Evropské centrální banky pohybovala pod jedno procento, v březnu 2016 klesla dokonce pod nulu. Důvodem pro takto nízké úrokové sazby byla – kromě rozsáhlých programů kvantitativního uvolňování – snaha stabilizovat evropský bankovní sektor a podpořit půjčky, nákupy a celkově tak pomoci ekonomickému zotavení.

Finmag na léto

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

„Jsem mizerný makléř,“ řekl Adéle Vopěnkové Prokop Svoboda. A tak místo aby prodával domy sám, vybudoval realitní kancelář, kde to ostatní dělají za něj. A výborně.

FIN. Dominik Stroukal dodá investorům naději po propadu trhů • V kanceláři šéfky České spořitelny • V hlavě lovce jednorožců Andreje Kisky ml. • Jakub Žofčák o byznysu s deskovými hrami • Robert Vlach o creator economy a podnikání s obsahem

MAG. Parkování zdarma je lidské právo. Co z pravičáka dělá soudruha • Nejbližší moře? Pět hodin jízdy. Se správným bourákem. Na ropu • Jako umami. V restauraci Jana Knedly umějí moderně míchat chuti i v české klasice • Kardiochirurg. Srdcař. A překvapivě dobrý spisovatel Josef Veselka


Tento krok Evropské centrální banky tehdy většina vlád ocenila. V Německu se ale centrální banka dočkala hlasité kritiky od spořící veřejnosti, která měla obavy, aby nízké úrokové sazby neznehodnotily jejich bohatství a nezničily tak jejich plány na důchod. Konzervativní deník Frankfurter Allgemeine Zeitung tehdy napsal: „V tomto proklínání italského předsedy ECB za to, že snižuje úrokové sazby a odpírá střadatelům jejich zasloužené úroky, je něco až rituálního”.

Na úrovni státu

Ctností šetrnosti se v Německu nevyznačují jen na domácnosti nebo firmy. I samotnému německému státu je spořivost víc než vlastní. Dobrý stát nežije nad rámec svých finančních prostředků a šetří tam, kde to jen jde. Stát, Němci nahlížený jako taková ctnostná a opatrná švábská hospodyňka, stojí v centru německého narativu skromnosti, který má zásadní vliv nejen na domácí politiku, ale také na většinu evropské agendy.

V období po evropské dluhové krizi byla implementace úsporných politik na jižní periferii, obzvlášť v Řecku, ospravedlňována nezbytností zredukovat výdaje a navýšit úspory. Nemělo by nás teď už překvapit, že Německo vystupovalo jako jeden z hlavních proponentů takové daňové politiky. Pro německého ducha byla austerita jediným možným lékem pro zemi, která žila před rokem 2008 nad svoje možnosti.

Tehdejší německý ministr financí Wolfgang Schäuble se nechal slyšet:

„Je zcela bez diskuzí, že k neudržitelnému dluhu a deficitům, které dnes ohrožují ekonomické bohatství, vedly přehnané státní výdaje (…) Nestačí, aby se vlády vně eurozóny i v ní pouze zavázaly k fiskální konsolidaci a zvyšování konkurenceschopnosti – všichni dnes musí podávat výsledky okamžitě.“

Schäuble tehdy platil za puntičkáře, který lpí na pravidlech. V Řecku se za to, jak moc tlačil na politiku odříkání, stal vysloveným padouchem.

Jenže s takovou historií a s takovým významem úspor v německých hlavách nelze očekávat, že by snad Olaf Scholz, Schäubleho nástupce na ministerstvu financí, nebo potažmo celé Německo mělo v dohledné době jakkoli změnit názor.

Z originálu publikovaného na The Conversation pro Finmag přeložil Kamil Hrabal

The Conversation

Autor článku

Imko  Meyenburg

Imko Meyenburg

Na Anglia Ruskin University učí ekonomii a mezinárodní obchod. Ve výzkumu se zaměřuje na filozofii a historii ekonomického myšlení.