Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Šetření na úkor domácností

Pavel Kohout
Pavel Kohout | 23. 2. 2016 | 57 komentářů | 6 429

Český státní dluh vzrostl v roce 2015 o 9,3 miliardy korun na 1673 miliard korun. Proč dluh rostl v době hospodářské konjunktury? Jedním z důvodů mohou být záporné úroky. Slovy ministra financí Babiše: „Nevyužít stavu, kdy jsou věřitelé ochotni za to, že státu půjčují, platit, by bylo chybou.“

Šetření na úkor domácností

Finanční trhy jsou v paradoxní situaci: věřitelé platí, aby mohli půjčovat státu. Nejde o českou specialitu, stejné je to ve všech vyspělejších evropských zemích. Všechny české dluhopisy se splatností do pěti let jsou nyní v záporném teritoriu. Na dluhopisu se splatností deset let byste vydělali s bídou půl procenta ročně, dluhopis splatný v roce 2036 by vám nesl necelých 1,3 procenta ročně. Ještě nedávno byly takovéto sazby pokládány za nízké i u krátkodobých investičních nástrojů se splatností do jednoho roku.

Může být samozřejmě i hůř. Majitel desetiletého švýcarského dluhopisu platí 0,25 procenta ročně za privilegium, že smí půjčit švýcarskému státu. Podobně je tomu s německým dluhopisem stejné doby splatnosti. Za desetiletý švédský dluhopis se platí dokonce 0,45 procenta per annum.

Co je příčinou této patologické situace?

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autor knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nejčerstvější Kohout nyní i jako audio knížka

Pro naše čtenáře navíc se speciální slevou!

Do internetového knihkupectví se dostanete klikem na obrázek – napřed si z něj ale opište slevový kód, bude se vám hodit.

Povinné nákupy

Pro vysvětlení se vraťme před rok 2008. Než začala finanční krize, eurozóna si užívala radostné období měnové a úvěrové expanze. Když vypukla krize, nastal hromadný úprk do bezpečných přístavů: investoři opouštěli rizikové pozice ve prospěch státních dluhopisů.

Když pak neobratná politika Angely Merkelové evropskou krizi o několik let prodloužila, investoři začali opouštět i dluhopisy některých méně stabilních států. Kromě Řecka šlo o Itálii, Španělsko a Portugalsko. Situace hrozila přerůst ve skutečnou krizi, která by na rozdíl od řecké platební neschopnosti mohla zásadně poškodit celý kontinent.

Za těchto okolností vstoupila do hry Evropská centrální banka, která na rozdíl od Merkelové skutečně situaci zachránila. Nejprve slovní intervencí, později masivními intervencemi na finančních trzích. Během roku 2015 objem likvidních peněz v eurozóně vzrostl o 11,4 procenta. Likvidita se na trh dostává tím způsobem, že ECB nakupuje státní dluhopisy a do oběhu uvolňuje nově vytvořené inflační peníze. A protože ECB nesmí diskriminovat, kromě dluhopisů rizikových států musí kupovat i dluhopisy německé. Ty již dříve měly velmi nízké výnosy a v důsledku intervencí ECB se dostaly do záporných čísel.

A to už se dostáváme k České národní bance, která dělá v zásadě totéž, jen z poněkud odlišného důvodu: kupuje státní dluhopisy denominované v euru, aby „ochránila“ korunu před posilováním. Koruna se vlastně stala měnou navázanou na euro – patrně na dlouhou dobu – což musí mít nutně za následek vyrovnání úrokových sazeb přibližně na úroveň eurozóny.

Vzniká otázka, proč jsou investoři tak hloupí, že dluhopisy se zápornými výnosy vůbec kupují. Copak nemůžou koupit něco ziskového?

Ne, nemůžou. Evropa je kontinent, kde existuje obrovský počet institucionálních investorů: bank, pojišťoven, penzijních fondů atd. V Evropě (na rozdíl od USA) je zvykem, že zákon stanoví minimální podíl rezerv, který tyto organizace musejí investovat do státních dluhopisů. Stát tak má ze zákona zajištěn bezproblémový přísun peněz, který bude trvat do té doby, dokud se finanční systém Evropy nezhroutí. A protože peníze tečou do systému masivním proudem přímo z centrální banky, zhroucení v dohledné době nehrozí.

To ovšem neznamená, že je všechno v pořádku. Na záporné sazby doplácejí klienti bank, pojišťoven a penzijních fondů: domácnosti. Více než 70 procent finančních rezerv evropských domácností je investováno do úročených nástrojů, jen menšina do akcií.

Makroekonomický šok

Evropské střední třídy si tradičně tvořily finanční rezervy, aby na penzi měly větší příjmy než jen ze státních důchodů. Koneckonců každá rozumná domácnost má nějaké rezervy. Co se stane v situaci, kdy tyto finanční rezervy nesou málo nebo jsou dokonce ztrátové?

Evropský důchodce, který již má rezervy a žije z nich, musí omezit své výdaje. To je nemalý makroekonomický šok, jehož důsledkem je pokles soukromé poptávky. Domácnosti, které si rezervy teprve tvoří, zjistí nepříjemnou věc: je třeba víc spořit, aby finanční rezerva dosáhla dostatečné hodnoty. Extrémně nízké úrokové sazby mají za následek, že lidé méně utrácejí ve prospěch tvorby rezerv. Státní pokladny ušetří, ovšem na úkor domácností a soukromé spotřeby.

Centrální banky ale stále pokládají záporné sazby za nástroj měnového uvolňování, které by podle učebnic mělo povzbudit hospodářský růst. Nebylo by vhodné podívat se občas spíš do reálného života než do učebnic? Neblahý osud českých transformovaných penzijních fondů by mohl být vhodnou případovou studií: zhruba 330 miliard korun zaparkovaných v nevydělávajících dluhopisech, které svým klientům nesou ztrátu a svým správcům ostudu.

Ještě jinak řečeno: kdo racionálně přemýšlí o budoucnosti svých úspor, měl by státní dluhopisy vyloučit ze svých úvah.


Psáno pro Lidové noviny

Autor článku

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spolulyakl8dal finančněporadneskou společnost Partners. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem konzultačního týmu Vlastimila Tlustého (ODS), později byl dlouholetým členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Patří též mezi zakladatele Institutu pro politiku a ekonomiku a není členem žádné politické strany. Ředitel Algorithmic Investment Management.