Maďarský premiér Viktor Orbán vyhlásil v proslovu na Bálványoské letní univerzitě v rumunském Băile Tușnad (maďarsky Tusnádfürdő) válku liberalismu: „[S]polečnosti postavené na liberálnědemokratickém principu státního uspořádání nebudou v následujících desetiletích moci udržet si svoji konkurenceschopnost ve světě a mnohem spíše budou zatlačeny do pozadí,“ zní patrně nejdůležitější část projevu, který vyšel komplet přeložený na Echo24.
Není jasné, co přesně si Orbán představuje pod liberalismem: v obžalobě plácá dohromady volný pohyb kapitálu i demotivující sociální dávky. Zato je zřejmé, čím ho chce nahradit: „[D]nes je šlágrem v myšlení téma pochopení těch systémů, jež nejsou západní, nejsou liberální, nejsou liberálními demokraciemi a snad ani demokraciemi, a přesto činí národy úspěšnými,“ říká a zmiňuje Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko.
NESPOLÉHEJTE NA NÁHODU!
Nechte si od nás zdarma zpracovat návrh optimálního pojištění majetku a domácnosti
V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.
Asijské hodnoty pro východní Evropu
První české reakce se nesou v očekávaném duchu: všichni jsme četli Fareeda Zakariu, a proto víme, že jediným receptem na prosperitu je liberální zřízení, dělba moci a tak dále. „Nejbohatšími a nejmocnějšími zeměmi světa jsou totiž právě ony Orbánem opovrhované liberální demokracie Západu,“ píše Vít Kučík na Pravém břehu, a Martin Weiss na Echu připomíná úspěch liberálního Švédska, Kanady nebo Nového Zélandu. Mají pravdu, ale zároveň ukazují bídu současného liberálního myšlení: „konkurenceschopnost“ a „úspěch“ jako by už byla jediná měřítka srovnání a hlavní politické cíle. Navíc je i liberálové používají převážně tak jako Orbán: píšou o národní konkurenceschopnosti a národním úspěchu.
Na Spojených státech, které právě Zakariovi a jiným autorům slouží jako vzor liberálnědemokratického uspořádání, je přitom z liberálního pohledu báječná jedna věc. Jejich zakladatelé nebudovali národ, který má být úspěšný a konkurenceschopný, ale zemi, ve které si lidé budou moct žít v rámci možností svobodně po svém. Mezinárodní ekonomický úspěch přišel až o mnoho desetiletí později jako vedlejší produkt.
Všimněte si ostatně, kolik lidí v liberálních zemích vlastně nestojí o úspěch a konkurenceschopnost. Kolik Kanaďanů, Švédů a Novozélanďanů chce pracovat co nejméně a radši trávit čas zcela neproduktivně s blízkými, péct si vlastní chleba, nevlastnit auto. Někteří se soudí s úřady, protože nechtějí mít pod okny dálnici nebo přehradu. S ničím takovým se „ne liberální státní zřízení“ zalamovat nemusí: „centrálním elementem organizace státu“, jak tomu říká Orbán, už není „sledování osobního štěstí“ z amerického vyhlášení nezávislosti, ale „národní úspěch“. Ministr vydal vyhlášku, pracuje se. Úředník orazítkoval, staví se.
Taky proto jsou v posledních letech tak úspěšné a konkurenceschopné právě ty asijské státy, které sice opustily totalitní zřízení a centrálně plánovanou ekonomiku severokorejského střihu, zároveň ale jednu pevnou ruku drží nad životy občanů a druhou nad „národními šampiony“, obřími podniky propojenými se státem. „[N]ahlas se zaklínejte důležitostí volného trhu, ale potichu zemi dál řiďte dirigisticky,“ popisuje „špinavé tajemství“ asijských tygrů Joe Studwell v knize How Asia Works.
Svoboda je víc
Většina států zmiňovaných Orbánem i Studwellem ekonomicky roste a jejich mladá generace má teď jistotu, že si toho bude moci v životě koupit víc než jejich rodiče. Tu jim třeba mladí Maďaři můžou závidět. Byla by ale chyba začít od Asie opisovat.
Problém „kapitalismu s asijskými hodnotami“ není to, že by nebyl konkurenceschopný. Když se nemusíte zalamovat s novináři, opozicí, ústavním soudem, mezinárodními závazky a občanskými právy a svobodami – to všechno Orbána už několik let obtěžuje –, dá se čekat, že toho vyrobíte a postavíte víc a rychleji, než když vás zpomalují klapky a pojistky.
Problém kapitalismu s asijskými hodnotami je, že tenhle druh konkurenceschopnosti míří ve spirále dolů. Vždycky se totiž v Asii nebo Africe najde nějaký paša, který ve „své“ zemi bude ještě míň liberální, a tím ještě konkurenceschopnější.
Orbán si vybral závod ke dnu. Maďarsku můžeme popřát hodně štěstí v boji s Ázerbajdžánem a Angolou. Pokud mu ale budeme dál školometsky připomínat „pana Zakariu“ a jeho liberálnědemokratický recept na úspěch a konkurenceschopnost, s prvními (makro)ekonomickými úspěchy Orbánovy vlády pevné ruky si sami naběhneme na autoritářské vidle.
Lepší mantra: svoboda je důležitější než konkurenceschopnost, právo sledovat osobní štěstí je důležitější než národní úspěch. Volnost obvykle vede k prosperitě, ale i kdyby se tak nějakou dobu nedělo, svobody a práva si vzít nenecháme.
