Tahle země není pro slušný

Novináři začali volat ještě v neděli. V pondělí jsem se pro samé rozhovory skoro nedostal ke skutečné práci. V úterý to nebylo o mnoho lepší. A to jen pro tři věty, jež jsou samy o sobě poměrně nevinné. Moje činnost v penzijní subkomisi NERV již prakticky skončila podáním závěrečné zprávy před Vánoci. A pro korupci a veřejné zakázky jsem plánoval něco podobného na duben. Tedy žádné bouchnutí pěstí do stolu.

V novoroční nouzi o skutečné zprávy se ovšem média tohoto drobného záznamu na blogu lačně chytla. Takže jsem se dozvěděl i to, co jsem sám nevěděl. Například, že šlo o protestní krok.

O úmyslný, nebo dokonce konspirativně připravovaný protestní krok sice nešlo – ale faktem zůstává, že je proti čemu protestovat. Stát na jedné straně šetří, ale na straně druhé toleruje velké neefektivity ve výdajích. A to dlouhodobě a ve značném rozsahu. Veřejnost to vidí a je frustrována, právem.

Ty grázle!

Frustraci ještě posiluje fakt, že nelze ukázat na jednoho viníka a zařvat: „Ty za to můžeš, grázle!“ Protože nejrozmanitějších přísavek a pijavek, jež sají z veřejných financí, je mnoho. Co horšího, extrémně obtížně se postihují. Zákon o veřejných zakázkách umožňuje provozovat tvořivou architekturu výběrových řízení, kde má šanci labyrintem kvalifikačních kritérií prokličkovat jen předem vybraný adept. Hitem se stalo smutně proslulé výběrové řízení na pražskou čističku odpadních vod, obsahující podmínku, že uchazeč musí mít k dispozici mimo jiné i šest nákladních lodí, které mají odvážet stavební materiál. Jiné výběrové řízení (na dodávku osobních automobilů) zase specifikovalo tak přesné požadované rozměry vozu, že vítězem se nemohl stát automobil jiné značky než Audi.

A tak by se dalo pokračovat – zadávací dokumentace magistrátu na zakázku „Praha v informačním věku“ (což měla být multimediální encyklopedie a mapa Prahy) obsahovala například požadavek, že „dva ze zaměstnanců uchazeče, respektive osob, které budou odpovědné za poskytování služeb, mají vysokoškolské vzdělání v oboru dějin umění a praxi v oboru dějin umění, z toho minimálně: jedna osoba s více než desetiletou praxí v oboru; jedna osoba s více než pětiletou praxí v oboru; jedna osoba s podílem na tvorbě minimálně pěti publikovaných prací z oboru dějin umění, přičemž za publikované práce zadavatel považuje jakékoliv tituly vydané knižně či odborné články vydané v tištěných či elektronických časopisech ...,“ a tak dále.

„Přirozená“ selekce…

Je evidentní, že tyto absurdně detailní (a z věcného hlediska zcela nesmyslné) požadavky mají jediný úkol, a sice odfiltrovat konkurenci. Pochopitelně u případného soudu by se zadavatel mohl hájit, že mu šlo o profesionalitu odvedené práce, a nikoli o to, aby prošel předem vybraný uchazeč, jenž uvedená kritéria splňuje jako jediný. Dlužno dodat, že míra absurdity této zakázky za 160 miliónů byla příliš vysoká i na poměry pražského magistrátu, takže nakonec soutěž vypsána nebyla.

Kreativitu zadavatelů kvalifikačních kritérií by samozřejmě šlo celkem jednoduše omezit. Celkový počet účastníků výběrových řízení by rovněž bylo možno zvýšit několika jednoduchými opatřeními. Anebo limity pro veřejné soutěže. Přes své nedostatky je veřejná soutěž stále lepší než přímé udělování zakázek pod limit. Limit je absurdně vysoký: šest miliónů Kč pro stavební práce, dva milióny pro jiné zakázky. Tyto limity už měly být dávno sníženy. Nebyly.

V rámci veřejných zakázek byly jen v roce 2009 vynaloženy prostředky v rozsahu 635 mld. Kč. V roce 2009 prošlo pouze 45 % trhu veřejných zakázek přes otevřená řízení. Značná část prostředků prochází přes zakázky malého rozsahu, které nejsou povinně zveřejňovány na Internetu a jež nepodléhají kontrole ÚOHS.

Ano, je proti čemu protestovat. A jsou důvody chtít, aby byl letošní rok byl čistší.

Psáno pro Reflex