Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Když s teroristy neumíte mluvit, nakrmí vás tím, co se jim hodí

Zuzana Válková | 7. 2. 2021 | Vstoupit do diskuze

Emil Aslan je politolog, který už 15 let studuje džihád a povstalecká hnutí v oblasti Kavkazu. K někdejším radikálům se umí dostat blíž než jiní: nejen jako vědec překračující hranice disciplín, ale také jako člověk, který se narodil v Jerevanu a vyrůstal na drsném moskevském předměstí.

Když s teroristy neumíte mluvit, nakrmí vás tím, co se jim hodí

Zdroj: Shutterstock

První část rozhovoru s čerstvým profesorem Emilem Aslanem se věnovala radikalizaci části americké veřejnosti, lednovému „útoku na Kapitol“ a receptům na to, jak lidi „odradikalizovávat“:

V dnešním pokračování se budeme věnovat vlastní práci a výzkumu Emila Aslana.

Prof. PhDr. Emil Aslan, Ph.D

Emil AslanArchiv E. Aslana

Působí na Katedře bezpečnostních studií Institutu politologických studií FSV UK, je ředitelem výzkumu pražského Ústavu mezinárodních vztahů. Studoval v Moskvě a Praze, je absolventem oboru mezinárodní vztahy na Institutu politologických studií FSV UK a práva na Humanitárním institutu Petrhohradské státní polytechnické univerzity. Absolvoval výzkumný pobyt na harvardské Kennedy School of Government. Jeho výzkum se pohybuje na pomezí politologie a sociologie, věnuje se zejména problematice asymetrických a iregulérních konfliktů (povstalectví a protipovstalectví, terorismus a protiterorismus, občanské války a etnické konflikty). Teritoriálně se zaměřuje zejména na postsovětský prostor, Turecko a Írán.

Studie o deradikalizaci zmiňují význam osobních vazeb: romantických, rodinných nebo přátelských – že toto je faktor, který má na opuštění krajních postojů klíčový vliv. Jenže máme-li někde sto tisíc naštvaných lidí se zbrojním pasem, sehnat jim kamaráda na objímání asi není možné. Nezabýváte se sice situací ve Spojených státech, to jsme si ujasnili, ale co vás napadá, když si tuhle situaci představíte?

Pokusím se aspoň o vhled. Převážná část vědecké literatury na toto téma se opírá o sekundární zdroje a pochází od lidí, kteří sedí v kancelářích, čtou si články v novinách a něco z toho vyvozují. Taková data pochopitelně nejsou nejkvalitnější. K tomu, abychom se něco dozvěděli, potřebujeme výstupy z terénní práce, z infiltrací, rozhovorů s bývalými teroristy, v mém případě bývalými povstalci a jejich rodinami. A těch rozhovorů nestačí tucet a neměly by to být rozhovory, kdy se výzkumník potká s respondentem jednou. Pak existuje velké riziko, že se kvůli nedostatku důvěry nic nedozvíte, budete vstřebávat klišé nebo informace, o kterých si respondent myslí, že je chcete slyšet.

Co z toho má, když vás jimi „nakrmí“?

Vyplatí se mu to i za zanedbatelné výhody, například za chvíli, kdy se může ve vězení odreagovat. Já osobně se takovým rozhovorům věnuji zhruba 15 let. Často jde o tytéž lidi, kteří se pohybují ve svém sociálním kontextu: mezi přáteli, v rodině a podobně. Interview tedy kombinuji s více či méně zúčastněným pozorováním a dělám všechno pro to, abych získal jejich důvěru. Dosud mi to umožňovalo dostat se k velmi citlivým informacím. Bohužel ale platí, že sebelepší data nemusejí mít obecnou platnost. Závěry získané prostřednictvím výzkumu jedné komunity se nedají aplikovat na jinou, anebo je dokonce zobecňovat na celou populaci případů.

Čím to je?

Pokud se tématem člověk zabývá dostatečně dlouho, začne si uvědomovat, že mechanismy radikalizace i deradikalizace jsou kulturně specifické. Já kupříkladu vím, jak fungují Čečenci nebo Dagestánci, co je obecně vzato typické pro kavkazské horaly. Lidé z Filipín, Tádžikistánu nebo Palestiny můžou přemýšlet úplně jinak, protože pocházejí z jiného kulturního prostředí. Čili k tomu, abychom o Americe uměli něco říct, bychom potřebovali data z terénní práce. Čistě spekulativně: pokud bude polarizace v americké společnosti pokračovat, bude přibývat lidí, kteří budou násilí považovat za legitimní prostředek ke zpochybnění „nelegitimní“ Bidenovy vlády.

Američané mají navíc volně k dispozici krátké palné zbraně. Některé části země jsou velmi odlehlé, komunity v nich jsou semknuté a soběstačné. Zvenčí se do toho bude zasahovat těžko. Lidé si můžou jít zastřílet do pouště a říkat si u toho, co chtějí.

Zmínil jste, že už skoro 15 let vedete strukturované rozhovory s bývalými radikály z Kavkazu. Co přesně studujete?

Snažím se dokončit práci, která mě směřovala do spousty odvětví ve výzkumu občanských válek, terorismu a povstalectví. Zjednodušeně řečeno – a teď se bavím o jedné konkrétní odnoži – zkoumám, jak různé sociokulturní kódy, kam patří krevní msta, obyčej pohostinnosti nebo omerta, tedy obyčej mlčenlivosti, ovlivňují mobilizaci obyvatelstva a jejich podporu vůči povstalcům. Jakou roli v tom hraje takzvaná kultura cti. Proč jsou lidé ochotní jít do nesmírně rizikového jednání, když úspěch je, delikátně řečeno, velmi nejistý. 

Finmag v novém!

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Kasaštyk. „V pondělí to vymyslíme, v úterý a ve středu se na tom dělá a ve čtvrtek to můžeme spustit. Jinde se do čtvrtka nesejde vedení.“ Tak vaří bří Kasové Pilulku.

Stříbrná. Téma čísla stáří. Pavel Jégl o nemilém průvodním jevu dlouhého života: dlouhém stáří. Jirka Hovorka spočte domovy pro seniory, pečovateláky a pečovatele. Co to stojí? Robert Vlach ví, proč volnonožci vydělávají do osmdesáti.

FIN.Finanční část magazínu poví, koho sledit na Twitteru, jak zbohatnout sběrem kamení či psích h., jak neřídit automobilku a na co mají majitelé bitcoinů pět let, jestli se o ně nechtějí bát.

S mate- a dramatikem Reném Levínským mluvil Michal Kašpárek. I o tom, že na covid nestačí opsat německé recepty. Nejsme Němci.


A na co jste přišel?

Dosud se to běžně vysvětlovalo náboženským fanatismem. Já ve své práci naopak ukazuji, že stimuly jsou zpravidla apolitické: v kulturách cti se mobilizují jednotlivci, kteří bývali apolitičtí, nebo dokonce kritičtí vůči separatistickému hnutí. Ale poté, co jim byl zabit příbuzný nebo došlo k incidentu, které považovali za nesmírné ponížení, rozhodli se jít do války, aby se pomstili a očistili svou pověst ve vlastních očích a v očích ostatních.

Ano, odboj je často veden jako nábožensky založený a má to své důvody. Je ale také pravda, že lidé, kteří léta působí v džihádistické skupině, časem svou motivaci přehodnocují. Často to podle všeho dělají nevědomky. Já například léta komunikoval s bývalým čečenským ozbrojencem, někdejším polním velitelem, který mi během tuctu sezení vysvětloval svou účast v odboji jako politicky nebo nábožensky motivovanou. Později, když jsme se poznali opravdu dobře, se mi – a podle všeho i sám sobě – svěřil, že se připojil k džihádistům až poté, co mu znásilnili a zabili sestru. Pak začal plakat. Sám před sebou tu informaci před lety vytěsnil. Býval to naprosto sekulární muž. Proto tvrdím, že jedno nebo dvě interview nejsou terénní výzkum a nijak člověku nepomůžou, když se chce dostat přes tlustou vrstvu politizovaných odpovědí. 

Hlavní část terénní práce mezi současnými či někdejšími radikály už máte za sebou?  

Data sbírám pořád. Je to čím dál obtížnější, jednak kvůli k pandemii, ale nepomáhají tomu ani represe spuštěné režimem Ramzana Kadyrova, čečenského mocipána, vůči čečenským uprchlíkům v evropských zemích. Já totiž čerpám většinu dat od čečenské diaspory na Západě. Díky tomu, že pocházím z Kavkazu a vyrůstal jsem Moskvě, některé z těch lidí znám spoustu let.

Další oblast, na kterou se chci zaměřit, je sociální psychologie. Zajímá mne například, jak lidé, kteří pocházejí z honorifické nebo naopak posthonorifické společnosti – to znamená ze společností, kde hraje obrovskou roli osobní, rodinná nebo klanová čest –, reagují na různé podněty, například na ponížení, které je také definováno kulturně odlišně. Vyvolává to v nich jiné emoce, které pak mají za následek často kardinálně jinou reakci, než bychom předpokládali, pokud takové situace intimně neznáme. Je to kulturně podmíněné a má to obrovský dopad na strukturu takzvané násilné mobilizace nebo na radikalizaci, ať už psychologickou, nebo na úrovni lidského jednání. I tady platí, že lidé si můžou být zvenčí hodně podobní, ale kultura jejich reakce výrazně podmiňuje. Vidím to ostatně na sobě. 

Jak to myslíte?  

Narodil jsem se na Kavkaze, v 90. letech jsem vyrůstal na drsném moskevském předměstí, nakonec jsem se odstěhoval do naprosto mírumilovné České republiky. Mám tedy docela dobrý přehled o stereotypech chování, jaké panují jinde: tam, odkud pocházím, tedy na Kavkaze i v Rusku, například platí, že na násilí se reaguje násilím, nesmí se odpouštět. Když muž na nereaguje na násilí násilím, přichází o čest, je považovaný za sraba, který není schopen ochránit sebe, tedy ani svoji ženu, rodinu a nejbližší. Na Kavkaze doposud platí, že násilí je legitimní i v případě některých verbálních urážek. Jedná se o kulturně ukotvené mechanismy, které jsou umocňovány prostředím, tedy veřejným míněním, a které, jak ukazuje vývoj posledních let, kdy dochází k významným společenským změnám, mají nesmírnou životaschopnost. Pomsta je do jisté míry oslavována. Samozřejmě, i uvnitř takzvaných honorifických společností najdeme různé vrstvy: lidé v horských vesnicích uvažují jinak než v městských konglomeracích.

Bude mít váš výzkum praktické využití?  

Má ho už teď. Publikuji v mezinárodních oborových časopisech, které jsou odborníky z řad akademiků i praktiků docela slušně sledované. Léta také spolupracuji s některými neakademickými institucemi mimo Českou republiku, které mají (proti)povstalecký boj, radikalizaci a podobné fenomény v popisu práce.

Dezinformace, koronavirus
Zuzana  Válková

Zuzana Válková

Publicistka, působí jako tisková mluvčí FF UK. Předtím sbírala zkušenosti v Respektu, psala pro páteční přílohu Hospodářských novin, Deník Referendum, externě spolupracovala s Orientací Lidových novin, magazíny Heroine, Harper’s... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi