Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kniha jako droga funguje dál, akorát se čtou větší sračky

Jakub Jetmar, Ondřej Sliš | 31. 10. 2020 | Vstoupit do diskuze

Nejlepší překladové nakladatelství v Česku plánovalo konec. Pandemie ale Jaroslava Tvrdoně a Petra Januše z Rubata přesvědčila, že jejich práce má smysl. Jejich knihy přece otevírají oči!

Kniha jako droga funguje dál, akorát se čtou větší sračky

Zdroj: fotky Aneta Martinková. Petr Januš a Jaroslav Tvrdoň

Rubato je malé nakladatelství vedené dvěma cynickými čtyřicátníky, kteří si mysleli, že je uživí vydávání výběrových překladů. Neuživí. Petr musí podnik dotovat, Jaroslav chodí do práce. Zaměstnance ani vlastní prostor si pochopitelně nemůžou dovolit, vítají nás proto v Petrově nuselském bytě. Petr tady i překládá, rediguje a vůbec se stará o chod celého nakladatelství. Byrokracie otravuje oba, dlouho proto mluvili o zavření krámu.

To by byla věčná škoda. Podnikatelský záměr možné nevyšel, ten literární – přinášet překlady knih, které sice měly světový ohlas, ale v Česku zůstávaly neznámé – Rubato naplňuje víc než dostatečně. Na policích kolem nás stojí rakouský nobelista Peter Handke, zásadní Francouzi jako Georges Perec (prosul opusem o předmětech a lidech v jednom domě Život návod k použití) a Édouard Levé (napsal vynikající Sebevraždu a pak se sám zabil) nebo v Česku poprvé přeložený David Foster Wallace (kanonický americký autor 90. let). Celkem Rubato vydalo od roku 2010 přes osmdesát titulů.

Obklopeni knihami, dýmem cigaret a vůní rozpustné kávy strávíme v Nuslích dvě pomalá dopoledne. Petr s Jaroslavem si k našemu rozjímání rozdělají i plechovku plzeňského. Tohle je údajně jejich poslední rozhovor. Řešíme, v čem předčilo vydávání knížek za socialismu současnost, jak to má Rubato s autorkami, a probereme i současnou politiku. 

Pánové totiž vydali i třináct knižních esejů, z nichž zhruba polovina hledá možnosti revoluce nebo alespoň důstojného života. Zbytek je o umění a designu: Umění jako řemeslo, (Nová) móda módy nebo Bauhaus. Českou tvorbu reprezentuje hlavně poezie, drama a různé provokace a mystifikace. Současná tuzemská próza se jim nezdá. Proč, vysvětlí. 

Bez ohledu na žánr jsou knížky od Rubata krásné. „Něco mezi paperbackem a bibliofilním vydáním. Takový bastard,“ říká Petr. Prozaické a esejistické kusy jsou stejně vysoké, jejich jednotné hřbety by mohly v knihkupectví tvořit krásnou řadu – pokud by o ně byl mezi čtenáři i knihkupci zájem. Na fungování knižního trhu v Česku se také dostane. Můžeme ale rovnou shrnout náhled obou mužů.

Petr: Já jsem radikál. Knihy mají vycházet jen ty, které si to zaslouží.

Jaroslav: A já na to vždycky říkám: Petře, na nikoho v oblasti soukromého podnikání nemůžeš klást osobní nároky. To od tebe není hezké.

Jak moc vážně svoje prohlášení myslí, netušíme. Takových momentů je rozhovor plný. Přesto doufáme, že v něm je pravda. Stejně jako v knihách, které v Rubatu teprve vyjdou. Než jsme rozhovor zpracovali, pandemie přesvědčila Petra s Jaroslavem v pokračování jejich donkichotského podniku. Problémy literárního trhu přitom zůstávají a spolu s nimi aktuálnost rozhovoru. 

Proč Rubato nekončí

Pánové vysvětlují po e-mailu

Petr: Stávající ponurá taškařice spojená se zastavením světa nás přinutila se znovu rozjet. V plánu už jsou nové knihy. Tvoří se úzký okruh překladatelů, s nimiž jsme ochotni spolupracovat. Vznikne ještě mnoho krásných věcí. 

Jaroslav: Ano, pandemie nás přinutila pokračovat v něčem pro nás alespoň trochu smysluplném. Ale já šel i po nesmyslu a neúspěchu, takříkajíc do stínu, a začal vydávat tiskoviny pod značkou Officina Praga. V miniaturním nákladu. Úplnej samizdat bez ISBN. Pro pár kamarádů. Čirá radost jako hodit olovo do řeky a čumět do nebe.

Proč tak dlouho mluvíte o svém konci?

Jaroslav: Nikdy jsme se to nenaučili dělat z provozního hlediska. A samozřejmě nemáme peníze na lidi, co za tebe dělají tu otravnou část práce. Všechno je na Petrovi, který dělá redakce knih, blbosti jako faktury… Já chodím normálně do práce, abych uživil rodinku.

Nedávno jsem od Petra převzal redakci jedné knihy a to je přesný opak normální firmy – tam když po člověku něco chceš, on to udělá. To se ti jako nakladateli nestane. Mizerná spolupráce bývá třeba s překladateli. 

Petr: Můžete říct, že to všichni mají na salámu, ale i je tlačí okolnosti. Nedá se tím pořádně uživit, protože jsou sazby za stránku extrémně nízký. Já se je snažil zvýšit a během toho zjistil, že už tak dáváme víc než ti největší nakladatelé. Spousta lidí proto nemá literaturu jako prvotní obživu, pracují pod tlakem a výsledky pak nejsou dobré.

Jaroslav: Ale to je neomlouvá. Existují profíci, se kterýma se domluvíš na termínu a oni ti to odevzdají v nejvyšší možný kvalitě. Ono to vypadá, že je nám to jedno, protože nikam nespěcháme. Vždyť Rubato – volným tempem! Nojo, ale směrem k prosinci, kdy se musí tisknout a účtovat kvůli grantům, jsi chtěl jít na ryby, namísto toho ale voláš na ministerstvo a ptáš se, jak moc velkej budeš mít problém kvůli skluzu. Já bych to celý vzdal mnohem dřív než Petr.

Petr: Možná stačí líp vybírat překladatele. Máte například na někoho dobré reference, ten člověk přeložil význačné knihy, a pak vám odevzdá věc, která nemá s překladem nic společného. A doděláváte to za něj.

Jaroslav: Vždycky se to posere.

Co přesně znamená, že je překlad špatný?

Petr: Problémy jsou různého druhu. Překladatel si neumí najít některé termíny, dělá to rychle a je to poznat, vynechává… A někteří, jak jsem zjistil, neumějí vlastně moc česky. Jedné knihy jsem se nezbavil třináct měsíců – Prekariátu. Musel jsem to překládat celý odznovu po člověku, který to absolutně nezvládl. Takhle mě prekarizoval.

Jaroslav: A to jsi vůbec neplánoval, že budeš trávit čas s touhle knížkou, rozumíš.

Jaroslav TvrdoňFoto Aneta Martinková

Jaroslav Tvrdoň

Ale tahle knížka není zas tak složitá filozofie, ne?

Petr: Není, ale v okamžiku, kdy dostaneš parodii na překlad, je složitý úplně všechno.

Jaroslav: Váháš, jestli přeskupit slovíčka ve větě… nebo to bude rychlejší udělat celý znova? Já bych vrátil prachy za práva a celý to hodil do koše. Jděte do prdele, chci se jet se svou holkou koupat do Portugalska, ne trávit rok u blbýho překladu. Petr ale tohle neudělá, a já si ho vážím. Ta knížka mu přišla tak důležitá, že si to vězení odkroutil, ať si ji můžou lidi přečíst i tady.

Petr: A pak si ještě někdo stěžoval, že tam našel překlep.

Jaroslav: I to je důvod, proč se to nedá.

Kamarádům, přátelům a zajímavým lidem dáváme zadarmo, kurvám a hajzlům ani neprodáme a všichni ostatní si to můžou koupit v Kosmasu.

Neříká se náhodou, že máme v Česku dobrou překladatelskou školu?

Petr: Dobří překladatelé tu jsou. Že by ale byl jejich okruh široký, to si nemyslím.

Jaroslav: Musí jich bejt spousta, protože vycházejí mraky knížek. Nakladatelé proto mají rutinéry, kde na kvalitě vůbec nesejde. On to redaktor dofláká, hlavně ať to jde do tisku.

Překladatelská jména rostla ještě před rokem 1989, kdy pracovali v Odeonu. Překládali hvězdný autory, dělali velkou literaturu náročnou na překlad. Šlo to ruku v ruce. Když ale dnes takovou literaturu většina nakladatelství nedělá, ani překladatelé nejsou vychovaní.

Petr: Tehdy panovaly úplně jiné pracovní podmínky. Knihu po překladateli četl ještě jazykový redaktor a další dva lidi, takže tam je minimum chyb a neobratností. Dnes skoro nikdo nedělá ani kolaci. To znamenává srovnávání překladu s originálem – i nejlepší překladatel může něco přehlédnout. Jazykovou redakci často dělají lidi, kteří vůbec neumějí původní jazyk. To je něco příšernýho.

Jaroslav: Já nad tím nepláču, akorát když se lejou sračky na hlavu minulému režimu, je potřeba trochu brzdit. Byly i pozitivní věci. Třeba ten Odeon. Kdo ti dneska vydá Stendhalovy dopisy? Ses zbláznil. Těch peněz, co by to stálo? Nechci zpívat ódu na socialismus, ale edice Světová četba je výsledkem rozhodnutí lidí, kteří chtěli kvalitní literaturu dostupnou všem. Když Hrabal říkal, že byl vzdělaný proti své vůli – ano, stejně jako celý český národ.

Petr: Kolují zajímavé historky, jak veksláci dávali svým manželkám překlad Joyecova Odyssea. Nebo o řezníkovi, který čekal ve frontě v knihkupectví a zaujalo ho, že tam jedna kniha hrozně rychle mizí. U pultu mu řekli, že to je Kafkova Amerika. A řezník na to, že si teda vezme těch posledních pět kousků. Lidi za ním se mohli posrat vzteky. Knihy byly ještě záležitostí prestiže.

Petr JanušFoto Aneta Martinková

Petr Januš

Redakční práce musí být hrozná otročina, vy zároveň působíte dost bohémsky a uvolněně. Jak to jde dohromady?

Jaroslav: Špatně. Petr léta nikam nechodil. Jasně, člověk se někde objeví – dělá se divadlo na základě našich knížek, čtení… Ale jinak: vězení domova!

Petr: Poměrně drastickým způsobem to poznamenává i osobní život. Divná oběť.

Jaroslav: Přítelkyně může přijít a – Péťo, je pátá, padla! A Péťa: Jo, počkej, já to jen doťukám. Je osm, Péťo, dvakrát padla. Jo, chviličku. Jsou dvě ráno a Péťa jde spát. Je to o nastavení. To Petr, myslím, nikdy neuměl.

A jak je to teda s penězi?

Jaroslav: Na začátku byla naivní myšlenka, že když děláme tak strašně dobrou literaturu, můžeme ji prodávat za šest kil, v pohodě se to prodá a nás to uživí. Vyléčila nás zhruba pátá knížka. Od té doby to Petr v podstatě sponzoruje plus něco hodí granty. Něco se ti samozřejmě vrací, ale rozumíme si, to není tak, že by ses radoval, protože teď jsem udělal rozhovor s šumavskými samotáři a su milionář!

Petr: Nemám přesnou bilanci. Pro takovou literaturu ale člověk potřebuje peníze, co může dlouhodobě postrádat, jinak skončí po pár knihách. Musíš vydat deset dvacet knih a počkat několik let, aby to jevilo známky návratnosti.

Jaroslav: Taky je důležité, že stojíme na překladech. Na ně jsou obrovské náklady. Ne na práva, na překlady. To zahučíš, protože šedesát tisíc na překlad nenajdeš na chodníku. Nad to bys měl zaplatit redaktora, na to ale nemáš, bastlíš to proto na koleni ve volným čase…

Nejtlustší Finmag

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

3d král

„Hlavně doufám, že se při každé následující pandemii nebude znovu řešit, jestli Průša tiskne štíty,“ říká podnikatel, jehož 3D tiskárny zná celý svět. A tak jsme se radši ptali, jestli se budou tisknout domy a k čemu je 3D tisk cukrářům. Jenže… Tiskne už Josef Průša štíty?

Vyhnala nás karanténa

Téma: outdoor. Analyzujeme čísla z tuzemské turistiky, probíráme novodobé vychytávky od hodinek po jídlo, co se vaří bez ohýnku, a mrknem na historii vychytávek, které už nám přijdou všední. Kde bychom byli bez přehazovačky? Pod kopcem!

A další

Jakub Jetmar ochutnává v prostějovském pivovaru Axiom.Monika Veselíková slyší krávu růst. Je to japonské plemeno wagjú z farmy v Dolní Sloupnici. Gabriel Pleska se léčí kameny. Martin Vlnas jede Tour de France. Vojta Dobeš popisuje, jak kartou dokoupíte koně pod kapotu auta, ve kterém právě sedíte.


Uživit se vydáváním literatury, která vás zajímá, teď tedy nejde?

Petr: To ne. Já jsem to celé dělal s ohledem na to, že je to poslání. Ale byly i roky v plusu.

Jaroslav: V jednoduché matematice: čím víc toho vydáš, tím víc peněz to přináší. Nejvíc hned po vydání, pak to klesá a jede v setrvalém stavu po pár kusech. Můžeš ale udělat nakladatelství a vydělávat spoustu peněz. Vydávat jen rozhovory, kuchařky, Hitlera.

Petr: My máme prodejní strategii: kamarádům, přátelům a zajímavým lidem dáváme zadarmo, kurvám a hajzlům ani neprodáme a všichni ostatní si to můžou koupit v Kosmasu.

Jak dneska podporuje literaturu stát? A co okolní státy? Vy míváte peníze od různých kulturních institutů ambasád.

Petr: Třeba Francouzi, Rakušani, Argentinci mají výborný programy. V Česku je s tím na můj vkus až moc velká administrativní zátěž, i když po mých návrzích něco na ministerstvu zjednodušili.

Jaroslav: Nemažme si ale med kolem huby. Jde o malé peníze. Ty nejsi jako zemědělec, který vezme miliony, vypustí krávy a odjede do Mexika. Ty peníze jsou takové berličky, aby proti státu nemohl nikdo nic říct. Je to jako prachy pro literární A2. Můžete psát proti státu, on vám ale stejně něco dá. Ale tak málo, jen abyste nechcípli. Jste úplně prekarizovaný, děláte brigády a bojíte se navýšit si plat, protože nedej bože, aby si někdo řekl: „Ježiši, oni by z toho mohli mít peníze!“

I kdyby ale stát peníze na literaturu zařízl, vlastně by se nic nestalo. Těch pár lidí, co by skončili… No co. Můžeš vždycky říct: „Vždyť knihkupectví jsou plný knížek!“

Petr: Ale jakejch? Náročnější překladová literatura se bez nějakého druhu podpory dělat nedá. To jsme si mysleli na začátku, že nám budou lidi trhat ruce. To se pochopitelně nestalo.

Jaroslav: Dnes by se řeklo, že jsme idioti a neumíme dělat marketing.

Na to jsme se chtěli zeptat. Jste idioti, co neumějí dělat marketing?

Jaroslav: Jak trávíme spoustu času jinými věcmi, už nám nezbýval na tuhle nepříjemnou činnost. Můžeš si objednat chlapíka, ať ti udělá Facebook. Já fandím kolegům, kteří to dělají, ale ona je to trochu ubohost. Kultura je na tom tak, že musíš bombardovat Facebook, abys prodal o pár knížek víc…

Když jste začínali s Rubatem, mluvili jste o sobě jako obrozencích. Krásná fráze. Není ale součástí toho říct lidem: tahle knížka je dobrá, měli byste ji chtít?

Jaroslav: Mně by přišlo, že si tu knihu někdo kupuje omylem. Když ti jde o zisk, je to jasné. Potřebuješ prodat auto, koupíš reklamy. U knížek je to ale zvláštní. Máš mít radost z toho, že jsi prodal vlastně reklamu?

Petr: Kde je to obrozenectví? Kde je ta kultivace?

Že řezník koupí pět Amerik od Kafky? To je docela dobré. Třeba jedna z nich skončila u jeho dítěte!

Jaroslav: To byl vekslák. Kafka skončil někde v prdeli, to prodal, vyhodil. Někoho okradl o pět kousků. Dement, co nevěděl, co kupuje, rozumíš. 

Petr: Ono taky není pravda, že je velká literatura nepřístupná. Když ji byli lidi schopní číst za minulého režimu, zřejmě by to zvládli i dnes. Dřív jsi ale byl odsouzený k literatuře.

Pérecův Život. Návod k použitíFoto Aneta Martinková

Pérecův Život – Návod k použití z Rubata

Takže mýtus, že Češi jsou pořád náruživí čtenáři...

Jaroslav: Ale oni jsou. Kniha jako droga funguje furt dál. Akorát se čtou větší sračky. Lidi spolknou všechno. Nasypeš to do nich jako maso do mlejnku. Já mám taky rád lehkou literaturu, třeba Edice 13, to jsou super kovbojky. Když jsem ale otevřel jeden český bestseller, tam se neříká vůbec nic. To nejde fyzicky číst. Když si ale představíš, kolik lidí to přečetlo…

Kdo teda vlastně čte vaše knížky?

Jaroslav: Asi nikdo, ne? Možná autoři. My jsme nakladatelství pro lidi, co chtějí psát nebo píšou. Furt věří v literaturu, a tak čtou věci od nás, protože je považují za vážné a výběrové. Oni sami se mají za budoucí výběrové autory. Pak nám píšou, že nás milují a posílají rukopis.

Těch chodí hodně?

Petr: Chodí jich tolik, že Jarda napsal na Facebook: „Pokud si myslíte, že byste si mohli tykat s Cosserym, Handkem či Stendhalem, pak nám můžete zaslat svůj text k posouzení. V opačném případě nám nic neposílejte.“ Pak se nám ozval Jakub Juhás, že si myslí, že si s nima tykat může a posílá rukopis.

Jaroslav: Z něj jsem byl hned paf, to bylo neuvěřitelný. Ono není zase tak složitý poznat, co je dobře napsaný.

Petr: Taky nám jeden člověk poslal mail: „Dobrý, den, posílám vám nějakej svůj spis k potenciálnímu výdeji.“ Jarda přišel unavenej ráno do práce a napsal mu „Dobrý den, posíláme vás tak nějak potenciálně do prdele“.

Jaroslav: Jsem zneužil moc.

Jakub Jetmar

Jakub Jetmar

Zajímá se o média, brněnské pivnice a kvašení zeleniny. Vystudoval bakalářskou žurnalistiku a politologii na Masarykově univerzitě. Nyní pokračuje ve studiu obdobných oborů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. E-mail:... Více o autorovi.

Ondřej Sliš

Ondřej Sliš

Svá dobrodružství se čtením a psaním mapuje v newsletteru blogu popovrchu.cz a na goodreads.com. Vystudoval nová média na Univerzitě Karlově.  Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi