Císařský import. Jak Libanonci dobývali Brazílii

Výbuch v bejrútském přístavu, který začátkem srpna zabil stovky lidí a další statisíce připravil o střechu nad hlavou, vyvolal vlnu solidarity. Mezi nearabskými státy, které poskytly největší pomoc, byla – na první pohled poněkud překvapivě – i Brazílie. K tragédii se vyjadřovali přední politici a prezident Jair Bolsonaro do země okamžitě vyslal zvláštní misi v čele Michelem Temerem, svým předchůdcem v úřadu, který vezl zásobu léků, zdravotních pomůcek a jídla. Do libanonských barev se také symbolicky zbarvil jeden z národních symbolů, socha Krista Spasitele v Riu de Janeiru.

Exprezident Temer nebyl do této role zvolen náhodou – patří mezi nejznámější představitele brazilské arabské (a nejčastěji právě syrské a libanonské) komunity, která je zhruba dvakrát větší než počet obyvatel Libanonu. „Dvanáct milionů potomků Libanonců, kteří dnes v Brazílii žijí, svou prací v různých odvětvích mimořádně přispělo k rozvoji naší země,“ připomněl před odletem mise Bolsonaro.

Mimochodem libanonského původu není jen jeho předchůdce, ale i hlavní konkurent v prezidentské volbě, bývalý starosta největšího města São Paulo Fernando Haddad. Na světě zřejmě není země, kde potomci libanonských imigrantů dosáhli tolika prominentních politických pozic (a podnikatelských úspěchů) jako v Brazílii. Jejich počet možná nedosahuje těch Bolsonarových dvanácti milionů (portugalská Wikipedia uvádí milionů sedm – z celkem zhruba dvou set milionů obyvatel Brazílie), v parlamentu ale v roce 2015 seděli na osmi procentech křesel.

Císařská návštěva

Malá arabská obchodnická komunita už zřejmě v Brazílii existovala o něco dřív – smlouva s Osmanskou říší z roku 1858 totiž tureckým poddaným (což byl tou dobou i skoro celý arabský svět) umožňovala v zemi pobývat a pracovat bez víza. Systematická imigrace zvláště ze Sýrie a Libanonu ale začala teprve po roce 1876, kdy brazilský císař Pedro II. navštívil Blízký východ.

Zdroj: Shutterstock

Pedro II. (1825—1891)

Císař, který objel na koni celý Libanon a pak pokračoval do dalších arabských části Osmanské říše, na místní udělal dojem svým vzděláním. Plynule mluvil hebrejsky a aramejsky, četl hieroglyfy a učil se i arabštinu, ze které mimo jiné překládal části Tisíce a jedné noci. O Pedrovi se psalo v arabských i tureckých novinách a místní se tak často úplně poprvé dozvěděli o existenci poněkud exotického, leč příležitostí plného impéria na opačné straně oceánu.

„Do té doby o Brazílii v podstatě nikdo neslyšel,“ popisuje Roberto Khatlab, ředitel Centra latinskoamerických studií a kultury na libanonské univerzitě Saint-Esprit de Kaslik. „Díky císařově návštěvě [místní obyvatelé] zjistili, že je to obrovská země bohatá na přírodní zdroje.“

A navíc otevřená velkému množství imigrantů. Pedro už dřív lákal do vlasti Evropany, kteří měli na kávových a cukrových plantážích postupně nahradit upadající počet černošských otroků. S arabskými přistěhovalci měl ale jiné plány: jejich proslulá podnikavost měla přispět k rozvoji brazilského obchodu. „Pedro II. měl jasnou vizi budoucnosti,“ pokračuje Khatlab. „Při návštěvách v Evropě šířil, že Brazílie musí rozvinout svoje zemědělství. Zároveň si ale uvědomoval potřebu obchodníků a věděl, že s tím měli spoustu zkušeností právě Arabové.“

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

I podvodem

Císařova návštěva přinesla plody – už v roce 1880 odplula z Bejrútu do Brazílie první loď. V příštích letech následovala řada dalších. Libanonce nebo Syřany popravdě nebylo k emigraci nutné příliš pobízet – okrajové oblasti Osmanské říše, které se tou dobou ne náhodou přezdívalo „nemocný muž na Bosporu“, byly chudé, zanedbané a přelidněné.

Na křesťany dopadala hospodářská mizérie zvlášť, museli platit vyšší daně a navíc se nemohli spolehnout na osmanskou ochranu ve vleklých a často velmi násilných sporech se svými drúzskými sousedy. I z tohoto důvodu tvořili zpočátku křesťané všech směrů (v Libanonu a Sýrii je nejméně dvanáct křesťanských církví) drtivou většinu emigrantů.

Nutno dodat, že ani přes dojem, jaký na místní novináře a intelektuály učinil vzdělaný Pedro II., nebyla Brazílie pro většinu odcházejících Arabů destinací první volby. Někteří si ji zvolili proto, že do vysněných Spojených států nedostali vízum – a jiní si ji nezvolili vůbec, jak zdůrazňuje historička z Univerzity São Paulo, Arlene Clemeshová:

„Část emigrantů skončila v Brazílii, protože ji považovala za další nadějné místo v Americe. Ale byli i takoví, kteří v zemi skončili podvodem.“ Nešťastníci si v Bejrútu nebo v Tripolisu, kde cesty za oceán nejčastěji začínaly, zaplatili cestu do USA. Teprve při vylodění zjistili, že místo toho budou muset hledat uplatnění na opačné (a přece jen podstatně chudší) straně kontinentu.

Skromné začátky

Řada zklamaných přistěhovalců se samozřejmě v příštích letech vrátila, ale tisíce a brzy desetitisíce zůstaly a pustily se přesně podle Pedrových představ do podnikání. Libanonci a Syřané měli na jednu stranu oproti evropským (a později třeba japonským) imigrantům nevýhodu, že jim majitelé velkých zemědělských plantáží okamžitě po příjezdu nezajistili práci a střechu nad hlavou.

Na druhou stranu nemuseli ke splacení počátečního dluhu dřít v takřka otrockých podmínkách na plantážích, ale měli plnou svobodu pohybu. Jejich rychlé integraci do přijímající společnosti kromě toho přispělo, že se neocitli v koloniích přistěhovalců ze stejné jazykové oblasti, ale naopak se museli rychle naučit portugalštinu a často také několik dalších jazyků, aby mohli obchodovat s místními i s ostatními imigranty.

Počáteční působení Libanonců a Syřanů v Brazílii bylo i tak relativně skromné, většina z nich prvních několik let působila jako podomní obchodníci se základním zbožím, které nakupovali na pobřeží a následně prodávali na plantážích nebo dokonce až na samých hranicích lidského osídlení – uprostřed amazonského pralesa, kde koncem 19. století zuřila takzvaná „kaučuková horečka“.

Zdroj: Shutterstock

„V tu dobu ještě přežívala řada zvyků z doby otroctví,“ popisuje Clemeshová. „Kolonisté se zadlužovali v obchodech patřících majitelům plantáží, kteří je zaměstnávali a rozhodně jim nenabízeli výhodné ceny. Bylo pro ně proto lepší nakupovat od Arabů.“

Tímto způsobem získané prostředky pak Libanoncům a Syřanům po několika letech umožnily přesunout se do kamenných prodejen. Jedny z prvních vyrostly v São Paulu v ulici 25. března (Rua 25 de Março), které se kvůli množství blízkovýchodních podniků dokonce začalo přezdívat Turecká ulice (Rua dos Turcos) – Brazilci dlouho všem Arabům bez rozdílu říkali „Turci“, protože přicházeli s osmanským pasem. Dnes se proto v Brazílii 25. března slaví Národní den arabské komunity.

Důraz na vzdělání

Přes znalost jazyka a poměrně rychlý ekonomický vzestup se ani arabští přistěhovalci nevyhnuli občasným projevům nepřátelství místních obyvatel a politiků. Například v roce 1906 jistý zastupitel města São José do Rio Preto navrhl vysoké pokuty pro všechny, kteří si na veřejnosti dovolili mluvit „tureckým jazykem“. Na jiných místech byli syrští a libanonští obchodníci vyhnáni z města, nikdy se ale nestali cílem systematické diskriminace ze strany federální vlády jako třeba během druhé světové války Japonci a Němci. Snad i proto, že se arabští přistěhovalci takřka rovnoměrně rozptýlili doslova po celé Brazílii a nepředstavovali ani potenciální politickou hrozbu – arabské země byly až do poloviny 20. století z velké části pod koloniální nadvládou.

V Brazílii také až do nedávné doby nepanovaly velké předsudky proti muslimům, kteří stejně mezi přistěhovalci tvořili menšinu (podle posledních odhadů zhruba 16 procent). Syrská a libanonská komunita se díky tomu mohla úspěšně rozvíjet a stoupat i na společenském žebříčku.

První generace obchodníků zpravidla dbala na to, aby jejich děti studovaly vysokou školu, nejlépe práva a medicínu – tedy obory, které měly v Brazílii i v Libanonu nejúctyhodnější pověst. „Zdálo se jim, že Brazílie je země doktorů, a tak chtěli, aby se i jejich děti staly lékaři,“ vysvětluje historik Oswaldo Truzzi z Federální univerzity São Carlos. Z příspěvků arabské komunity se mimo jiné ve 30. letech podařilo vybudovat Syrsko-libanonskou nemocnici (Hospital Sírio-Libanês) v São Paulu, která dnes patří mezi elitní zdravotní zařízení v zemi.

Sice méně prestižním, ale rozhodně důležitým odvětvím, které arabští přistěhovalci a jejich potomci v Brazílii ovlivnili, je pohostinství. Libanonská kuchyně se postupně prosadila po celé Brazílii a stala se natolik populární, že se na ni specializuje třetí největší fastfood v zemi, Habib’s. Řetězec rychlého občerstvení, který zaměstnává na 22 tisíc lidí a má čtyři stovky poboček ve dvaceti brazilských státech, paradoxně založil syn portugalských přistěhovalců. Ovšem na základě popudu sedmdesátiletého libanonského souseda Paula Abuda, který se ucházel o práci v jeho pekárně a ovládal tradiční libanonské recepty včetně dnes díky řetězci proslulých slaných koláčů esfihas.

S podporou komunity

Podobně jako přistěhovalci z jiných částí světa přicházeli Syřané a Libanonci do Brazílie v několika vlnách – první začala zmíněnou císařskou návštěvou a skončila první světovou válkou, kde se Brazílie a Osmanská říše ocitly na opačných stranách konfliktu, přestože nikdy v přímém střetnutí (Brazilci do „velké války“ zapojili pouze námořnictvo, nikoli pozemní vojska).

Další imigranti – například včetně otce brazilského exprezidenta Temera – zamířili do Brazílie v meziválečném období a pak brzy po druhé světové válce, kdy se stal Blízký východ opět dějištěm válečných a často nábožensky motivovaných konfliktů. Právě do této doby se datuje i přítomnost malé palestinské komunity, přestože největší počet lidí opět přicházel z Libanonu tentokrát stiženého ničivou občanskou válkou.

Zdroj: Shutterstock

Zatímco v občanské válce proti sobě dřív nebo později stanuly v podstatě všechny rozličné náboženské komunity (různé křesťanské denominace nevyjímaje), Brazílie nabízela příležitost nekonfliktního soužití, ve kterém vyznání zajímalo jen málokoho. V zemi navíc díky přítomnosti mnoha už dobře zajištěných Arabů existovala podpůrná síť, která nově příchozím usnadňovala najít zaměstnání a integrovat se do společnosti.

Stejnou výhodu dnes mají i ti, kteří do Brazílie dorazili teprve v posledních několika letech – za nejnovější migrační vlnu z Blízkého východu lze totiž považovat uprchlíky před tentokrát syrskou občanskou válkou po roce 2011. O dva roky později jim brazilská vláda začala vydávat zvláštní humanitární víza a od té chvíle jich přijala přes pět tisíc, tedy podstatně víc než jakákoli jiná latinskoamerická země.

Po příchodu do Brazílie často nacházejí první pomoc u místních mešit a u kostelů syrských a libanonských křesťanů: maronitský chrám vyrostl v zemi už v roce 1890, o sedm let později přibyl ortodoxní a řeckokatolický kostel a v roce 1929 vznikla také první mešita, která je mimochodem nejstarší stavbou tohoto typu v Latinské Americe. Na pomoc uprchlíkům se kromě toho pořádají sbírky mezi členy komunity a v syrsko-libanonských institucích včetně několika fotbalových klubů.