Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Co dělat, až nebude Trump

Porazit Trumpa bude pro jeho odpůrce jen začátek. Jinak se vrátí nebo přijde někdo podobný.

Zkušenost uplynulých tří let rozbila mýtus, že americká ústava dokáže sama o sobě ochránit americkou demokracii před narcistickým, nevyzpytatelným, polarizujícím a autoritářským prezidentem. Naše země má ale i jiné problémy než jen tu nepříjemnost v Bílém domě. A všichni Američané nesou za současnou situaci spoluzodpovědnost: zanedbali jsme klíčové instituce a ignorovali stále výraznější strukturální slabiny, které vytvořily podmínky pro to, aby se demagog Trumpova typu vůbec mohl objevit.

Růst přestal být všech

Současné strukturální problémy Ameriky mají minimálně tři zásadní příčiny. První je ekonomická. V desetiletích po druhé světové válce významěn rostla americká ekonomika. A ten růst nebyl jen rychlý, byl to také růst, ze kterého profitovala podstatná část obyvatel. Mzdy většiny zaměstnanců kopírovaly průměrný růst produktivity, který byl přibližně dvě procenta ročně. Tento růst podepíraly nástroje trhu práce, jako byly minimální mzdy a odbory, ale i technologické změny, které generovaly kvalitní (dobře placená a bezpečná) pracovní místa pro většinu amerických zaměstnanců.

Toto institucionální uspořádání se začalo v 80. letech rozpadat. Kvalitní pracovní místa postupně mizela, nerovnost se začala prohlubovat, mediánové reálné (tedy očištěné o inflaci) mzdy stagnovaly a reálné mzdy zaměstnanců s nízkým vzděláním dokonce začaly klesat. Za tímto obratem stála řada faktorů včetně eroze federální minimální mzdy, nových zákonů a soudních nálezů podkopávajících kolektivní vyjednávání, změn v normách pro vyměřování mezd, obchodu s Čínou a offshoringu a také automatizace.

Levný dovoz a automatizační technologie zpočátku snižovaly zaměstnanost v mnoha odvětvích lehkého průmyslu, jako byly textilní průmysl, oděvy a výroba nábytku. Po rozšíření robotických technologií však brzy následoval i těžký průmysl. V minulosti se zánik některých průmyslových odvětví vždy časově shodoval s tvorbou odvětví nových, která alespoň části uvolněných pracovníků nabídla kvalitní pracovní místa. Tento mechanismus ale v 80. letech přestával fungovat. Od té doby, a zejména kolem roku 2000, dopadala zátěž hospodářských změn stále víc na střední třídu a (často bělošské) komunity.

Moc a selhání elit

Druhá příčina je politická. Demokratický systém mohl dát ekonomicky znevýhodněným Američanům silnější hlas, aby výš zmíněné ekonomické trendy korigovali. Systém ale z řady důvodů selhal – v neposlední řadě proto, že se politická moc v posledních několika desetiletích přerozdělila v neprospěch voličů střední třídy.

Mnozí lidé připisují tento posun zvyšující se roli „politiky peněz“ – příspěvků na kampaně, tradičního lobbingu i odstranění bariér pro politické výdaje firem po nechvalně známém rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze Citizens United v roce 2010. Ještě zásadnějším faktorem by však mohl být vzestup „politiky statusu“, kdy politická moc nepřiměřeně narůstá ve prospěch dobře zajištěných a vysoce vzděláných elit z obou pobřeží USA. Podnikatelé v technologiích, magnáti z Wall Street a konzultanti pro management mají ve Washingtonu stále větší vliv nejen proto, že jsou bohatí, ale také proto, že budí dojem představitelů osvícené kompetentnosti.

Třetí příčina je ztráta důvěry v instituce. Americké instituce a vysoce postavené elity nejenže nedokázaly odvrátit finanční krizi v roce 2008 s následnou recesí, ale dokonce v ní měly prsty. A když přišel krach, miliony rodin přišly o domovy a živobytí, zatímco Wall Street se nechal sanovat. 

Tyto okolnosti vynesly nahoru Trumpa, který by pořád na vlně dezinformací mohl v listopadu dosáhnout znovuzvolení, zvlášť jestli opozice zůstane rozdrobená. I když ale Trump bude poražen, pro úkol radikálně reformovat ekonomické a politické instituce Ameriky to bude teprce začátek.

Finmag v novém!

Finmag předplatné

Cti chudoba netratí. Prý, měřit se to nedá. Inteligence jakžtakž ano. A vědci se doměřili k poznatku,že chudoba debilizuje. Behaviorální ekonom Petr Houdek vysvětlí jak.

Multimilionáři, kteří se dostali do čela Argentiny, Chile a Paraguaye, slibovali neúplatnost a manažerské superschopnosti. Místo úspěchů rána za ranou. Řídili estado jako firmu.

Odstěhovali jste se za město? Ti, co bydlí v něm, vám dotují bydlení, ani o tom nevědí. Ale počkejte, jak vás vyškolí, až se zdraží benzin. Architekt Peter Bednár o bydlení, které spojuje nejhorší z města i venkova.


Dejte lidem šanci na džob

Jak by taková účinná antitrumpovská reformní agenda měla vypadat? Především musí zahrnovat plán na vytvoření většího počtu kvalitních pracovních míst. Je to něco jiného než posilovat sociální záchrannou síť (což je taky nezbytné, ale samo to nestačí) a už vůbec to nemá nic společného se zavádějícími tématy typu všeobecného základního příjmu.

Tvorba kvalitních pracovních míst vyžaduje vyšší investice do technologií, které zvyšují produktivitu pracovníků a vedou k novým příležitostem k zaměstnání. Zároveň vyžaduje silnější instituce na trhu práce a ochranu zaměstnanců včetně minimálních mezd a kolektivních smluv, které budou firmy motivovat, aby si místo automatizace nebo převedení výroby do ciziny radši vytvářely dlouhodobé vztahy. Stejně tak platí, že lepší regulace a razantnější vymáhání antimonopolních zákonů by snížilo moc velkých korporací na trhu práce a podpořilo větší konkurenci a inovace, což by připravilo půdu pro rychlejší růst poptávky po pracovní síle.

Vraťe jim hlas

Tato agenda musí zahrnout také reformy, které vrátí většině Američanů hlas, který by byl slyšet v politice. V 60. letech dospěl politolog Robert A. Dahl k závěru, že v místní politice převážnou část moci mají obyčejní lidé, kteří se angažují v místních záležitostech, ne elity s vysokým statusem nebo politické strany. Ten závěr možná nikdy nebyl obecně platný (Dahlova studie se zaměřovala na město New Haven v Connecticutu), ale přesto bychom měli o takovouhle politiku postavenou na obyčejných občanech usilovat.

Prioritou by zde mělo být rozbití zažitých vztahů mezi politiky a jejich přáteli z řad generálních ředitelů, konzultantů a finančníků. To si vyžádá systematické změny v regulaci přístupu k politikům a špičkovým státním úředníkům, ale také větší transparentnost ve všech fázích politického procesu. Pomohlo by i zakládání nových agentur, jež budou zastupovat zájmy pracujících a dalších zanedbávaných voličských skupin.

Nestranné instituce

A konečně by tato agenda měla zvýšit nezávislost amerických úřadů a soudů. Například jmenování ponechaná na volném uvážení nových prezidentských administrativ by se dala omezit tak, aby umožňovala větší kontinuitu odbornosti napříč agenturami, a o jmenováních v oblasti soudnictví by mohly rozhodovat dvoustranické či nestranické komise složené z vysoce postavených soudců a právních vědců. Posílení autonomie úřadů a soudů se může jevit jako paradoxní reakce na ztrátu důvěry v instituce. Chtějí-li však americké instituce získat zpět důvěru veřejnosti, musí fungovat řádně a nestranně, což nelze zajistit bez úřední a soudní odbornosti.

V příštích volbách bude mnoho v sázce. Porazit Trumpa ale nestačí. Američané musí řešit základní příčiny své ztracené prosperity, ochabující demokratické participace a snižující se důvěry v instituce. Řešením není smiřovat se s polarizací, nýbrž pracovat na širší a inkluzivnější společenské smlouvě.

Z angličtiny pro Finmag přeložil Jiří Kobělka. Copyright: Project Syndicate 2020

Daron  Acemoğlu

Daron Acemoğlu

Daron Acemoğlu je profesor ekonomie na MIT. S Jamesem Robinsonem napsali knihu Proč státy selhávají s podtitulem Kořeny moci, prosperity a chudoby. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

R. S. | 18. 3. 2020 18:46

Četl to ten chlap po sobě vůbec? Z toho povýšenost přímo odkapává. Všechno zná, ví přesně co s tím a prezident je jen "nepříjemnost v Bílém domě". A k tomu ten hrozný newspeak: "přerozdělení politické moci", "kontinuita odbornosti", "ochabující demokratická participace", "inkluzivnější společenská smlouva". Přitom intelektuálně nic moc, článek jen vyzobává si nesouvisející fakta a účelově je interpretuje, jak se zrovna hodí: "růst produktivity" proběhl patrně díky minimální mzdě a odborům a ne jim navzdory. Ale budiž, historický úvod byl opravdu jen nutným úvodem, abychom se konečně dostali k tomu, co by autor rád zavedl.

Jenže navrhovaná řešení jsou už na první pohled krajně podezřelá: problémy "zaměstnanců s nízkým vzděláním" vyřeší "vyšší investice do technologií", což ale díky "minimálním mzdám a kolektivním smlouvám" nepovede k "automatizaci nebo převedení výroby do ciziny", nýbrž to nějak záhadně "vytvoří dlouhodobé vztahy" (zřejmě až do bankrotu). Dále má "zakládání nových agentur" zajistit "větší transparentnost", "komise složené z vysoce postavených soudců a právních vědců" zase odstaví "elity s vysokým statusem" a hlavně nezapomínat na třídní boj: prosperitu "pracujících a dalších zanedbávaných voličských skupin" přinese zejména byrokracie a "lepší regulace", která konečně zatne tipec "podnikatelům v technologiích" a "magnátům z Wall Street" (ačkoliv zatím pokaždé minimálně těm druhým dost pomáhala).

Celé mi to připomíná popis barona Prášila, jak se sám vytáhl ze vlasy z bažiny - i s koněm. Vysvětlení, proč by zrovna tohle mělo fungovat, samozřejmě žádné - prostě jsem profesor, tak mi věřte. Fakt by si někdo od takového kašparova nechal radit jak "radikálně reformovat ekonomické a politické instituce"?

+24
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK