Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dokud nás strana nerozdělí

O čínských miliardách směřujících do evropského fotbalu.

Fotbalovou Slavii čeká díky silnému čínskému investorovi v zádech boj o český titul i o úspěch v pohárové Evropě. Stojí její vzestup na pevných základech, nebo na hliněných nohách? Přední světový odborník na čínské investice ve fotbale se v článku pro magazín Football Club zamýšlí nad pozadím investic Číny do evropského fotbalu a nad jejím angažmá v tradičním českém klubu.

Football Club

Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory, které spojuje láska k fotbalu. Přináší tematicky pestré články. Neobvyklé, čtivé a obsáhle zpracované příběhy, rozhovory, reportáže, analýzy i povídky. Magazín vychází od roku 2017. K dostání na internetu nebo u všech dobrých knihkupců (mj. Kanzelsberger, Dobrovský, Academia, Knihcentrum).

Sportovní velmoc

Na sklonku roku 2014 oznámil čínský prezident Si Ťin-pching, že chce, aby jeho země do roku 2025 vytvořila sportovní ekonomiku v hodnotě 850 miliard dolarů. Podobně jako u jiných velkých vizí, také čínskému sportu vytyčil cíl grandiózních rozměrů. Čína chce zdvojnásobit velikost světového sportovního průmyslu a stát se ve světovém sportu dominantní silou.

Za základ čínského tažení k nadvládě nad světovým sportem vybral Si fotbal. Není to překvapení, fotbal je globálně populární sport; prezident ale taky chápe, že tento sport poskytuje prostředky, kterými si státy mohou vybudovat pověst, vliv a respekt. A hned od začátku roku 2015 dávali čínští funkcionáři hlasitě najevo, že jejich země uspořádá a vyhraje mistrovství světa. Jednou se to možná stane, první ze zmíněných cílů se přitom zdá být pravděpodobnější.

Manifestační výzva vydaná čínskou vládou spustila v říši středu fotbalové finanční šílenství. Aby potěšili své lídry – ale i s vidinou toho, že na fotbalové angažovanosti země vydělají pěkné peníze – začali investoři a podnikatelé utrácet obří částky za hráče, kluby, sponzorské dohody, reklamní práva, servisní organizace (např. fotbalové agenty) a tak dále.

Nejprve se dostalo do titulků rozhodnutí konglomerátu Wanda koupit podíl ve španělském klubu Atlético Madrid. Pak přišly příchody hráčů – jako první upoutal přestup Jacksona Martíneze do Kuang-čou Evergrande (z Atlétika Madrid). To byla jen předzvěst věcí příštích – dva brazilští internacionálové Oscar a Ramires dali sbohem Chelsea a anglické Premier League a vydali se na Východ.

Ve stejné době nakupovali čínští investoři kluby v Anglii, Španělsku, Nizozemsku, Francii, Itálii i jinde. Šlo o společnosti ze zábavního a turistického až po elektronický a realitní byznys. V letech 2015 a 2016 vše naznačovala, že čínské peníze můžou od základů změnit podstatu světového fotbalu (a jeho financování). Komentátoři v té době běžně psali o rychle nafouknuté čínské fotbalové bublině, která může prasknout.

Ekonomická brzda

Po prvotním spekulativním flámu s velkými výdaji vyšel v roce 2016 dokument Rozvoj fotbalu v Číně. Spíš než prosté předestření vize šlo o strategický plán, který líčil, jakým způsobem čínský fotbal dosáhne vytčených cílů. Nejpozoruhodnější z nich – stát se do roku 2050 vůdčí zemí ve FIFA. Přelom let 2016 a 2017 ale můžeme také označit za bod zvratu v ekonomickém vývoji v Číně. Po víc než celém desetiletí bezuzdného ekonomického růstu se čínská vláda začala obávat, že ekonomika země slábne.

Jednou z konkrétních obav bylo, že se domácí investoři vrhali do vysoce riskantních investic v zahraničí, používali při tom zdroje pocházející z Číny a tím vystavovali její finanční systém nadměrnému riziku. Další znepokojení panovalo jednoduše z toho, že tito lidé utrácejí příliš mnoho peněz. Jestli právě tohle bylo ono praskání bubliny, je diskutabilní, nicméně šlo o začátek intervencí čínské vlády do fotbalu.

Narubali jsme vám!

Chytré čtení na víkend

Vyvezli jsme vagony hlušiny. A vám můžeme každý pátek poslat to nejryzejší čtení, které pro vás v hlubinách českého i světového internetu vytěžil šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek.

Přihlaste se k odběru našeho pravidelného newsletteru.

Čtení na víkend

Červená karta

Několik vysoce postavených osob investujících ve fotbale se dočkalo veřejného zostuzení ze strany úřadů, což někdy vedlo k tomu, že byly nuceny svá fotbalová aktiva prodat (byl to třeba Wang Ťien-lin s koncernem Wanda a Atlétikem Madrid). V dalších případech se obvinění vůči investorům týkala například praní špinavých peněz (jak se stalo společnosti Suning, většinovému vlastníkovi Interu Milán). Jiným – byl mezi nimi Tony Xia s Aston Villou – se zase stalo, že kvůli zpřísnění podmínek své peníze potřebné pro udržení zahraničních investic nemohli dostat ven z Číny.

V téže době začala čínská vláda veřejně zdůrazňovat, že je potřeba fotbalové investice spojovat s ekonomickými národními zájmy. Jednoduše řečeno to znamenalo: pokud taková investice nebude pro Čínu finančně výnosná, pak na ni zapomeňte. Dále vláda kladla důraz na to, že je důležité jakékoli budoucí investice spojovat s jinými projekty, zejména s iniciativou Nová hedvábná stezka. To je kolosální infrastrukturní projekt, který má napodobit starou hedvábnou stezku napříč Eurasií a umožnit Číně intenzivně obchodovat se zbytkem světa. Někteří její kritici si ovšem myslí, že jde spíš o moc a vliv – o metodu, kterou Peking šíří po světě svou doktrínu.

Z čerstvého Finmagu

Finmag předplatné

Janek Rubeš, čistič. Když turista před cestou do Prahy dělá rešerše, na webu na něj musí narazit. A má šanci, že i v terénu. Třeba jak kleštěmi štípe zámek, kterým svou lásku stvrdili milenci z Koreje.

Turisti & love. Jirka Hovorka z Peníze.cz ví, kolik peněz se u nás točí v turistickém průmyslu. Kdo, kam. Co utratí. Odkud je. Překvapí počet turistů z Koreje. Asi nedělají rešerše.

Česko pro Čechy. Kašpárek provádí po našich městech, Anna Urbanová po poutních cestách. A tipy na cestování, které přežijou děti i rodiče.


Český ráj

Pokud si z této stručné fotbalové historie v současné Číně můžeme vzít nějaká ponaučení, tak jsou to: „vždy očekávej neočekávané“ a „stát nikdy není daleko“. Pro zemi, jakou je Česko, kde lidé po čtyřicet let žili v komunismu, jsou tyhle postřehy znepokojivě povědomé. Čína na svůj „listopad 1989“ stále čeká, což znamená, že i fotbal tam stále podléhá rozmarům vládnoucí strany. Ano, období mezi lety 2014 a 2017 bylo fotbalové, ale jen částečně – šlo také o politiku, obchod a potřebu Číny udržet ekonomický růst.

Fanouškům Slavie, kterou ovládá čínský kapitál, to něco naznačuje: čínští fotbaloví investoři mají jiné, větší věci k přemýšlení. Nebo to tak přinejmenším vypadá. Česko si každopádně zahrává s fiaskem od té chvíle, kdy prezident Miloš Zeman vsadil ve velkém na vztahy s Čínou. Závislost na jiné zemi nikdy nepředstavuje zdravou strategii národního rozvoje, ale pokud se do ní země uvrhne sama, má to v sobě hořkost a ironii. Co se v poslední době odehrálo v českém fotbale, je tím pádem i výsledkem toho, pro co mají slabost vládnoucí čeští politici.

Čínský konglomerát CEFC vlétl do českého fotbalu s příslibem dobrých časů pro Slavii Praha v roce 2015. Korporace CEFC pořizovala majetek po celém světě. Některé z investic byly dechberoucí; například utratila přes devět miliard dolarů za devítiprocentní podíl v ruské energetické společnosti Rosněfť. Bobtnající investice si získaly pozornost v západní Evropě a Spojených státech, CEFC udivovala mírou svého akvizičního chtíče. Problémem ovšem bylo, že jen málokdo tušil, kdo nebo co CEFC vlastně je, kde se tu vzala a co je zdrojem její finanční moci.

Jasné však bylo, že se Česko na základě vztahů své vlády s Čínou i vzhledem ke své strategické zeměpisné poloze stalo základnou pro výpad CEFC západním směrem, ale také východním (do zemí jako Rumunsko). Logika tohoto záměru spočívala v tom, že by se Praha stala středobodem energetického uzlu, který by propojoval Černé moře, Moskvu a nakonec byl i mostem do Německa a dále. Čekalo se, že to s sebou přinese hlavně vznik obchodního řetězce (čerpacích stanic). Rostoucí čínská touha po ropě také budila dojem, že CEFC šlo i o zásoby pod Černým mořem. To mohlo souviset s údajným zájmem společnosti o koupi rumunského klubu Universitatea Craiova.

Fotbal jako záminka

Při nabývání jmění, budování vztahů, zakládání sítí a ovlivňování politiků poskytuje fotbal ohromnou sílu – zeptejte se lidí jako Silvio Berlusconi nebo Roman Abramovič. Firemní skyboxy jsou vždycky místy, kde je při zápasech zajímavé pobýt. Je to jako s krabicí čokolády Forresta Gumpa – nikdy nevíte, kdo tam zrovna bude. Z mé zkušenosti jsou to obvykle politici, přední postavy byznysu a různé celebrity. Pořídit si fotbalový klub proto zajišťuje kupujícímu legitimitu a přijetí, a zároveň je to zkratka k lidem, kteří můžou být zásadní pro vaše obchodní rozhodnutí.

Fanoušci a hráči pražské Slavie i kdokoli jiný spojený s klubem před sebou právem viděli světlejší budoucnost. Koneckonců, přechod do rukou CEFC okamžitě klub umístil do srdce rostoucího obchodního impéria, které bylo napojeno na jednu z největších ekonomik světa a její aspirace v zahraničí. Velkou vadou na kráse toho všeho bylo, že málokdo o CEFC opravdu něco věděl, a ještě méně o jejím šéfovi – Jie Ťien-mingovi. Ale znovu – není třeba si z toho dělat hlavu. Obecně platí, že regulace vlastnictví v evropském fotbale nejsou tak silné a účelné, jak by měly být. Jie nebyl prvním vlastníkem fotbalového klubu, o kterém bylo složité najít informace, a pokud se tato pravidla nezmění, nebude ani poslední.

Nicméně příliv investic z Číny byl pro evropský fotbal chvílemi znepokojující. Představitele anglické Premier League to nakonec vedlo k tomu, že angažovali forenzní vyšetřovatele, aby ověřovali důvěryhodnost čínských občanů, kteří se ucházeli o koupi anglických klubů. Řízení podnikání je u Číňanů poněkud odlišné od jiných částí světa. Mám tím na mysli, že najít detaily například o autenticitě osoby, dalších obchodních aktivitách, finančním statusu a podobně je často nemožné.

Kdo to Jie?

Co jsme v době, kdy asijská společnost Slavii koupila, nevěděli, ale teď se to zdá být jasnější, je, že CEFC a Jie si půjčovali obrovské sumy peněz od čínských finančních institucí. To vedlo k masivnímu odlivu peněz z Číny, což následně vystavilo finanční systém země riziku a mělo to důsledek i pro vlastníka Slavie. Když v roce 2017 začala čínská vláda ve věci zahraničních investic přitvrzovat a „kousat“, zdálo se, že je jen otázkou času, než dojde také na CEFC Energy a Jie Ťien-minga.

Čínský stát si na ně nakonec opravdu došlápl a penězovod z šanghajské centrály CEFC se uzavřel a vyschl. I ve Slavii tím pádem začaly docházet peníze. Ale následné Jie Ťien-mingovo zadržení čínskými úřady naznačuje, že v tom bylo ještě něco víc. Ano, obchodoval způsobem, který státní aparát v Pekingu pokládal za odporující národním zájmům. Avšak v tu samou dobu čínský prezident Si vybíral lidi, o kterých si myslel, že představují hrozbu pro jeho rostoucí moc. Zdá se, že tohle pohltilo jak Jie Ťien-minga, tak jiné fotbalové investory a nepočítaně dalších napříč čínským průmyslem.

S poškozeným financováním a Jie ve vazbě se Slavia nevyhnutelně řítila do potíží. Sen o ligových titulech a evropských úspěších se po dvou letech dramaticky rozviklal. Nakonec ale česká vláda umožnila převzít aktiva CEFC v zemi jiné čínské organizaci – CITIC. Vzhledem k tomu, jak CEFC vzala Česko finančně útokem, neměla česká vláda zřejmě moc na výběr než transakci odsouhlasit.

Ovšem tohle angažmá firmy CITIC je jak ironické, tak překvapivé. Jak pozorovatelé spekulovali o tom, kdo je tou skutečnou silou za společností CEFC a kdo ji ovlivňuje, úplně stejné spekulace kolovaly také o CITIC. Před dvěma lety byla CITIC vlastníkem za očekáváními zaostávajícího klubu čínské Super League Peking Guoan. Avšak po rekapitalizační dohodě se společností Sinobo se tento klub stal jedním z nejhodnotnějších na světě (ve světovém žebříčku je na úrovni AC Milán). Není zcela jasné, kdo nebo co ovládá CITIC (a Sinobo) ani proč a s jakým záměrem.

Anketa

Skončí čínské angažmá ve Slavii průšvihem?

Spolu jsme silnější

Na výše zmíněném pravděpodobně většině fanoušků Slavie nebude záležet, ačkoli neprůhledný způsob, jakým přešlo vlastnictví do rukou CEFC a potom CITIC znamená, že klub ještě není z čínské bryndy venku. Dá se dokonce tvrdit, že Praha je teď ještě víc součástí čínské politické mašinerie než dřív, zvlášť vzhledem k tomu, co je známo o CITIC a jejích partnerech. Každopádně fakt, že CITIC má podle všeho úzké vazby na čínskou vládu, znamená, že fotbal (nebo i české pivo) je stále součástí dlouhodobějších vizí Pekingu a může i nadále tvořit základ pro plánovanou Novou hedvábnou stezku. Že by se nakonec ony slávistické čerpací stanice staly realitou?

Zatím však zůstávají realitou nejasnosti o tom, co se nakonec se Slavií, jejími financemi a vztahy s Čínou stane. Měnová omezení, zásahy státu a potřeba držet se národní vize určované vládou, to všechno znamená, že rozhodnutí CITIC o nákupech hráčů, dobývání titulů a rozvoji klubové infrastruktury se budou pravděpodobně dít v černé skříňce kdesi v centru Pekingu.

Článek vyšel v posledním vydání českého čtvrtletníku pro fotbalovou kulturu Football Club. Fotografie: Michal Šula / Mafra / Profimedia

Simon  Chadwick

Simon Chadwick

Profesor sportovního průmyslu na University of Salford v Manchesteru se dlouhodobě zaměřuje na Čínu. Vědecky se zabývá geopolitickými aspekty sportu či sportovním marketingem. Je autorem 15 knih a mnoha dalších prací, pravidelně... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK