Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zbraň proti novodobé totální práci? Starý dobrý šabat

Omezení, se kterými se ortodoxní žid potýká o šábesu, nám asi na pohled přijdou svazující. Přikázání nařizující zasvětit sedmý den v týdnu odpočinku bylo ale původně aktem osvobozujícím. A mohlo by se jím stát znovu.

Když byl můj táta kluk, na konci čtyřicátých let v Memphisu, každý pátek dostával od ruského židovského emigranta Harryho Levensona niklák za to, že zaskočil rozsvítit v jeho domě světla. Tóra totiž zakazuje o šábesu rozdělávat v domě oheň. Otec tenkrát jistě mohl mít pochybnosti, jestli tedy on sám nedělá něco hříšného. Čtvrté přikázání říká: „Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách.“ Byl snad můj otec Levensonův otrok? A jestli ano, jak by to přišlo, že mohl u Levensona zažíhat světlo? Patří oba do pekel?

Stačilo

„Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý.“ Z textu přikázání to zavání obstarožním puritanismem: zavřené obchody s lihovinami, šeky čekající v setmělé budově pošty. Šabat většinou vnímáme jako přikázání obtěžující, v nejlepším případě jako pěknou myšlenku, která ovšem nejde moc dohromady s realitou. Dodržování jednoho dne odpočinku ale může být docela radikální čin. A právě to, co ho dělá tak zastaralým a nepraktickým, je taky to, co mu dává nebezpečnou podvratnost.

Kdybychom šabat brali vážně, má moc překopat nejen kalendář, ale rovnou celou politickou ekonomii. Namísto hospodářství postaveného na motivu zisku – na neustálé potřebě (vy)dělat víc, tedy potřebě, která vlastně nikdy nemůže být ukojena, která nikdy nemá dost – šabat upřednostňuje hospodářský model postavený na víře, že někdy stačilo, že je dost.

Manažer farao

Ovšem jen málo těch, kdo den odpočinku světí, je ochotno domýšlet, co všechno z něj plyne. Takže taky jen málo těch, kteří ho nesvětí, má důvod hledat v něm nějakou hodnotu.

Radikálnost šabatu by nás neměla překvapit. Uvědomme si, že má původ ve společnosti bývalých otroků. Desatero přikázání tvořilo manifest proti režimu, kterému nedávno unikli, a vzdor proti tomuto režimu byl také jádrem identity jejich boha. Svědčí o tom první přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Když staří Izraelité přísahali, že budou uctívat jediného boha, mimo jiné tomu rozuměli i tak, že nejsou povinováni věrností faraonovi ani jinému vládci.

Je proto poučné číst i čtvrté přikázání ve světle pracovních zásad faraonského Egypta, o kterých Druhé Mojžíšova mluví před tím. Farao je tu vykreslený jako manažer, který se svými otroky nikdy není spokojený, zejména s těmi, kteří budují infrastrukturu k uskladnění přebytků obilí. Farao například rozkazuje, že otrokům už se nemá dodávat sláma k výrobě cihel. Slámu si napříště mají opatřovat sami, denní kvóta pro cihláře ale zůstává stejná. Mnohým se nepodařilo stanovený objem dodržet. Ty farao nechal potrestat bitím a nazval je lenochy.

Chvilku klidu

Je člověk, který chce mít po osmi hodinách práce klid od telefonátů, flákač? Není. Jen se odmítá vzdát namáhavě vybojovaného práva na oddělení soukromí a práce. Většina lidí bez něj nejen že nedovede spokojeně žít, ale ani dobře pracovat.

Kdo chce po práci vypnout telefon, není flákač

Otroku, buď jako Š/šéf

Čtvrté přikázání představuje boha, který nevyžaduje pořád víc a víc práce, naopak trvá na odpočinku. Den odpočinku jednou za týden nastavuje tvrdý limit, kolik práce se dá udělat, a naznačuje, že tak je to v perfektním pořádku. Za předešlých šest dní se práce udělalo dost. A zatímco farao si hověl, když jeho lidi dřeli, Jahve trval na tom, aby si lidi odpočali, jako odpočíval i on. „V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“

Šabat, tak jak je popsaný v Druhé knize Mojžíšově i jinde ve Starém zákoně, má demokratizační efekt. Jehovův příklad – nenutit ostatní do práce, když sám odpočívám – měl následovat každý, kdo má nějakou moc. Odpočívat nemáš jenom ty, ale i tvoje děti, otroci, dobytek. Ba dokonce i „cizinciׅ“ ve tvých městech mají odpočinek dodržet. Šabat nebyl jen den pro osobní rozjímání a osvěžení. Nebyl určený jen k péči o sebe sama. Byl pro každého.

Odpouštět a rozdávat

To, že čtvrté přikázání je právě čtvrté, jako most mezi přikázáními, jak by se člověk měl chovat k bohu, a přikázáními, jak by se lidé měli chovat k sobě navzájem, má důvod. Znalec Starého zákona Walter Brueggemann ve své knize Sabbath as Resistance (Šábes jako vzdor; 2014), poukazuje, že faraonská ekonomika poháněná strachem plodila násilí, nepoctivost, závist, krádeže, obchod se sexem a rozklad rodiny. Ve starozákonní ekonomice, kterou nepoháněl strach, ale úplnost, dostatečnost, pro nic z toho nebylo místo. V takové společnosti nebyl žádný důvod vraždit, po něčem dychtit, lhát, dopouštět se cizoložství nebo se nedobře chovat k rodičům.

Centrální postavení šabatu ve starozákonní ekonomice zdůrazňují další zákony, které vycházejí ze čtvrtého přikázání. Druhá kniha Mojžíšova třeba říká: „Sedmého roku ji [svou zemi] necháš ležet ladem. Nebudeš ji obdělávat, aby jedli ubožáci z tvého lidu, a co zbude, spase polní zvěř.“ A každý padesátý rok se nemělo ulevovat jen zemi, měly být odpuštěny všecky dluhy, otroci měli být osvobozeni a navráceni ke svým rodinám, všechna země se měla vrátit jejím původním obyvatelům. To bylo na hony vzdálené faraonskému režimu, kde se přebytky obilí schraňovaly a chudým se rozdávaly jen výměnou za práci a loajalitu. Tady žádné závazky nevznikaly: cíl nebyl hromadit moc, ale dát do pořádku komunitu.

ČERSTVÝ FINMAG

Finmag předplatné

Evropská ruleta. Tisíce Gambijců každý rok vyrážejí za lepším do Evropy. Cestu každý desátý zaplatí životem. Markéta Kutilová na místě zjišťovala, co je na riskantní „zadní trasu“ žene.


Jak být menší kretén. Recept v rozhovoru s Petrem Ludwigem. Dál v něm najdete: dlouhověkost (podle vzoru Japonsko), boj s prokrastinací (čím dál tužší) a drogy (ale chytré).


Téma čísla: vzdělání. Státní maturita. Průšvih s vysokými školami. Budoucnost v online kurzech. IT gramotnost pro školáky. Analýzy, deprese, komentáře, naděje.


Nikdy nemůžeš pracovat dost

Nevíme, jestli se tato radikální přikázání někdy do písmene dodržovala. Rozhodně to tak není dneska. Šabat se desakralizoval na víkend – a toto odsvěcení vydláždilo cestu k tomu, aby se i víkend postupně vypařil. Soumrak dobrých zaměstnání na plný úvazek a nástup gig-economy, zakázkové ekonomiky, znamená, že se všichni musíme bez přestání honit a nikdy neodpočívat. Proč jsi ještě neodepsal na ten e-mail? Neměl bys zrovna teď dělat něco produktivnějšího? Vezmi si sebou mobil na záchod, ať aspoň trochu něco děláš.

Očekává se od nás, že budeme jeden s druhým zápasit o svou vlastní práci, takže se z každého z nás stává ten, co si přiděluje práci, svůj vlastní farao. Nabídni svému zaměstnavateli víc, a ještě víc práce za stejné peníze, abys podstřelil konkurenta – víc a víc cihel, dokonce si přineseš vlastní slámu.

V naší neofaraonské ekonomice nestojíme za víc než za práci, kterou dokážeme odvést. A hodnota té práce se pořád snižuje. Nikdy nemůžeme pracovat dost. Kapitalistická společnost založená na zisku závisí na urputné touze mít nebo udělat víc a rozbila by se, kdyby někdy už bylo dost.

Nový šabat?

Šabat v takové společnosti nemá místo a vlastně své principy obrací naruby. V šábesovské ekonomice je právo odpočívat, právo nedělat nic, co by mělo pro kapitál jakoukoli hodnotu, stejně svaté jako právo pracovat. Můžeme rozdávat chudým zadarmo a otevřít své dveře uprchlíkům a nebát se, že pro nás nic nezbude. Můžeme vymazat dlužní záznamy, protože to je nezbytné, aby se komunita nerozbila na kusy.

Je načase, bez ohledu na to, v co věříme nebo nevěříme, nahlédnout zákony šabatu ne jako zpátečnické a farizejské, ale spíš jako vyhlášení svobody, tak jak kdysi byly míněny. Je čas se zeptat, jak by naše společnost vypadala, kdyby dala prostor novému šabatu. Nebo – z jiného úhlu –, jak by naše společnost měla vypadat, aby šabat byl znovu možný.

Z anglického originálu, uveřejněného na AEON.co, pro Finmag přeložil Gabriel Pleska

Aeon counter – do not remove

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 25. 9. 2018 06:41

>>> "V naší neofaraonské ekonomice nestojíme za víc než za práci, kterou dokážeme odvést. A hodnota té práce se pořád snižuje. Nikdy nemůžeme pracovat dost. Kapitalistická společnost založená na zisku závisí na urputné touze mít nebo udělat víc a rozbila by se, kdyby někdy už bylo dost."

To je nesmysl, oblíbená lež levicových intelektuálů. Znám překvapivě dost lidí, kteří v součtu pracují jen několik málo měsíců v roce, aby se mohli zbytek roku věnovat neziskovým činnostem, jako je třeba sebevzdělávání v oboru, který není zdrojem jejich příjmů, charitě, veřejné diskusi, cestování, meditaci a spoustě dalších činností rozvíjejících jejich osobnost. A překvapivě pro autora článku si jich jejich okolí váží právě pro tu neziskovou činnost.

Jak moc kdo pracuje závisí na tom, kolik výsledků své práce potřebuje (subjektivní prvek) a na užitečnosti jeho práce pro ostatní (objektivní prvek). Obojí je zcela individuální a nikdo by neměl násilím určovat, jakou kombinaci si kdo zvolí.

>>> "V šábesovské ekonomice je právo odpočívat, právo nedělat nic, co by mělo pro kapitál jakoukoli hodnotu, stejně svaté jako právo pracovat."

Až na to, že šábes nebyl/není právo, ale povinnost nepracovat, ať už jako přikázání Boží nebo jako zákonná norma. Násilné vynucování práce (faraon) je stejně špatné jako zákaz práce (šábes, supermarkety zavřené o svátcích). Obojí je násilí, omezení individuální svobody.

To, že autor zaměňuje právo a povinnost, celý článek znehodnocuje.

+8
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK