Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Architekt velkého flámu

Začalo to, když se kvůli stejným razítkům u vstupu pomíchali na dvou koncertech návštěvníci. Pár náctiletých nadšenců zkusilo obejít pražské kluby a hospody s nápadem na klubový festival, při kterém by se návštěvníci po libosti promíchávali schválně. Při osmé Žižkovské Noci jim dveře otevře přes šedesát podniků.

Někdo vidí Žižkov, Vinohrady, Holešovice. Šestadvacetiletý Marek Dočekal má už osmým rokem před očima obří excelovou tabulku a svou verzi street view. Desítky podniků, stovky účinkujících a splněný sen. Festival, který podporuje nezávislé umělce a obejde se při tom bez podpory velkých sponzorů. Aspoň tak vidí Žižkovskou Noc. Jak ale sám připouští: „S hlavou v oblacích občas šlápnu do hovna nebo narazím do dopravní značky, a to mě vrátí na zem.“

Míň se bojíš, když nevíš, kolik toho překračuješ

Festival rozjel s pěti dalšími lidmi. Markovi tehdy sice už osmnáct bylo, zbytku party tak šestnáct sedmnáct. Všichni hráli v kapelách nebo se kolem nich motali. Občas se Marka někdo zeptal: „A vám je jako kolik pane Dočekal?”. Jinak ho prý majitelé klubů brali vážně. „Když viděli, že jim přinášíme zajímavou akci a smysluplnej koncept, tak pochopili, že jim nabízíme dobrou věc.“

Každý, s kým se tenkrát potkávali, určitě srdcař nebyl. Občas se je „snažil nějakej filuta napálit, natáhnout nebo trochu oškubat“. „Byli jsme jen mladí, ale ne blbí,“ hájí Marek sebe a zbytek týmu. Vzápětí své vyjádření mírní. „Míň se bojíš, když nevíš, kolik toho reálně můžeš posrat a kolik překračuješ zákonů a hygienických norem.“

Na Žižkově je „nápadně podezřelý neskutečný množství hospod, klubů kaváren a putyk“. Stalo se taky, že ve dvou klubech pár metrů od sebe používali u vstupu stejná razítka. Těžko se pak pozná, kdo kde platil. „Padl nápad propojit tyhle dva kluby. Do toho nás napadlo přidat další scény. Zapojila se legendární hospoda U Vystřelenýho oka a smrdutý metalový doupě Kain a festival byl na světě.“

žižkovská noc

První ročník DIY klubového festivalu se uskutečnil 25. února 2010. Prapůvodní „čtyři kluby, jedna hospoda a třicet kapel” se po osmi letech rozrostly na současných více než šedesát scén a přes pět set účinkujících hudebníků, divadelníků a literátů. Inspirace Pražskou klubovou nocí, bratislavsko-vídeňskými Wwaves, nizozemským Roadburn nebo Art Walk na Floridě přišly až dodatečně. Jeden obskurní vliv ale Marek Dočekal přece přiznává – pub crowl. „Turista si zaplatí průvodce, který ho během pár hodin protáhne různejma barama a knajpama v centru. V každý dostane panáka, aby zachlastal ještě víc a pak se ideálně někde zapomněl a usnul.“

Vedle Žižkovské Noci se v tuzemsku rozvíjejí i jiné podobné akce, například Pražský Student Fest, ostravský Pendl, brněnský Hrnem Brnem nebo opavský FreiPlatz. Letošní ročník „Žižkárny“ se koná po žižkovských, holešovických a vinohradských klubech od 22. do 24. března 2018. Podrobný program je zveřejněn na www.zizkovskanoc.net.

Škrtnout mezičlánky

Žižkovská Noc dnes zahrnuje přes šedesát míst. Její tvrdé pořadatelské jádro tvoří deset lidí, nejde ale o kolos na hliněných nohou. „Pracujeme se skvělou partou promotérů, pořadatelů a nadšenců, kteří se starají o jednotlivé scény,“ vysvětluje Marek. „A ti si dovedou pohlídat tak, aby všechno běželo na čas a na nic se nezapomenulo. Nemusíme zaměstnávat žádné neznámé lidi, ani profíky nebo externí produkční.“

Kluby ale za pořadatele Žižkovské Noci jejich práci nedělají. „Vy děláte akci, my vás dáme na plakát – to nikdy nefungovalo. Kluby si celý rok konkurují, tak proč by se měly na něčem domlouvat,“ popírá Marek rozhodně. Na bedrech organizačního týmu jsou tedy dramaturgie, tvorba program i jeho koordinace.

Tak zvané „kurátorované stage“ ale nejsou úplně výjimkou z pravidla: „V dramaturgii sledujeme různé žánry a zajímavosti. Pak oslovíme lidi, kterým věříme, že dělají kvalitní akce, jestli by nechtěli mít na triku v rámci naší akce nějakou scénu. My koordinujeme prostor, část programu, časový harmonogram. Je to společný dílo.“

Vstupné na třídenní akci vyjde na pět stovek. Proti velkým komerčním festivalům je sotva třetinové. „Jde to udělat za pár stovek. Holt se musí člověk vzdát dovolený na Bahamách a tak dále,“ zlehčuje to Marek. „I když to při takový velikosti může znít směšně, tak se stále držíme principů Do It Yourself. Propagaci si děláme sami, distribuci plakátů a letáků taktéž. Scházíme se po obejvácích, snažíme se z procesu vynechávat všechny mezičlánky, na kterých narůstají náklady. Neplatíme desítky nesmyslných píčovin, nemáme nabubřelou reklamu a zbytečný hype jako komerční festivaly. To byla jedna z prvotních emocí při začátku Žižkovských Nocí; flusnutí na lidi, co na kultuře a kapelách chtěj vydělat majlant.“

Na námitku, že běžný smrtelník z Žižkárny uvidí jen zlomek, Marek jen krčí rameny. „Na Žižkovský Noci je každý návštěvník svým vlastním dramaturgem. My jen poskytujeme škálu možností, které se dají zažít.“

Takový přístup zdá se otevírá stále nové dveře. „Kluby nás mají rády a jsou ochotné nám nabídnout dobré podmínky, což může rozvoj festivalu jen akcelerovat. Kapely nás mají většinou také rády. Je jim jasný, že takový projekt bez velkých partnerů, podpory města a mafiánských grantů je odkázaný z 99% jen na vybrané vstupné. Zkrátka mají pochopení pro filosofii festivalu – za málo peněz hodně muziky. A divadla, a poezie.“

Nikdo nedělá tak špatný akce jako já

Po tak plamenném projevu jsem se Marka nemohl nezeptat, jak mu do konceptu zapadá letošní vystoupení tuctové festivalové akvizice – Vypsané FiXy. Marek nejdřív začal o velké lásce a splněném snu. Až pak se dostal k jádru pudla. „Letos jsme se dostali do situace, kdy jsme mohli FiXu pozvat a domluvit se s ní na podmínkách, které jsou i pro takovou velkou kapelu přijatelný.“ Jiný Markův sen, blackmetaloví Root, se nezdál. Markovi se ozval sám. „Beru to jako známku toho, že akci děláme dobře, že je zajímavá i pro známější kapely. A platí to samé co u FiXy. Díky Root strhneme pozornost na dalších deset kapel, které sice skvěle hrajou, ale mají tu smůlu, že nehrajou třicet let a nemají tolik fanoušků. Je to win-win situace.“

Obhajobu nakonec uzavírá lapidárně: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo dělá málo, tak toho zkazí málo. A kdo toho dělá dost, může toho zkazit taky dost. Nemůžeme se zavděčit všem, hodně věcí jsem za ty roky posral a zkazil, ale za jedním si stojím. Nikdo nedělá tak špatný akce jako já.“

Konkurujeme jen sami sobě

Žižkovská Noc je ale zvláštní i tím, že se odehrává mimo hlavní festivalovou sezónu. Pořadatelé ji sice několikrát pojali nádavkem ještě jako letní open air, Marek ale přiznává, že to „nikdy nemělo takovej náboj a energii jako na jaře, když ostatní festivaly ještě spí“. Konkurenci se termínem nevyhýbají. Žádnou nevidí.

Klubový festival má ale i jiné přednosti než termín ve festivalovém prázdnu. „Kapelám i návštěvníkům je jedno, jestli bude pršet, venku minus deset nebo budou padat trakaře. Několik open air akcí jsem během let pořádal. Není horší pocit než po měsících příprav sledovat každou minutu počasí, jestli se vám obrovská bouře vyhne nebo udeří plnou silou a lidi zůstanou raději doma za pecí, než aby pogovali v bahně.“

Kam dál? Kamkoli!

Vousatý vtip, že ze Žižkovské jednou udělá Pražskou Noc, bere Marek překvapivě vážně. „Spousta klubů má jedinou smůlu – vedou je skvělí lidé, mají dobrou techniku, ale nejsou na Žižkově. Proč je vyřadit z akce? Jsme otevření všemu. To slovo žižkovská beru spíš jako přídavný jméno, ne jasnou lokalitu. Žižkovská Noc může růst tak daleko, jak budou chtít lidi, co se na ní podílí – pořadatelé, kapely, divadelníci, básníci i návštěvníci. Zatím nás to baví a dobrou návštěvnost považujeme jako důkaz toho, že to má smysl dělat.“ Pak se o slovo přihlásí Markovy vyvinuté promotérské instinkty. „Ale pořád se držíme toho, že je důležitá kvalita a ne kvantita. Aby v každém klubu byl parádní program, nehledě na nějakej festival.“

Co se konečné pořadatelské mety týče, je až ostentativně skromný. „Dát si po fesťáku kafe, zalejt kytky, umejt nádobí a nakrmit kočku. Naše jediná ambice je nemít ambice. Může to znít paradoxně, ale právě tohle jsou ty věci, proč nás to stále baví, proč jsme se nestali otroky vlastní ctižádosti a překotnýho růstu.“

ČERSTVÝ FINMAG

„Čert vem atomovej hřib i trenýrky, tohle je největší věc, do který jsme se pustili. Věřím v nové technologie, decentralizaci a společenské zřízení bez účasti státu,“ říká Roman Týc ze Ztohoven a nyní především z Paralelní Polis.


Tak se to stalo. Z kohoutku neteče voda, v zásuvce není proud. Den. Dva. Týden. Měsíc. Jak přežít? Připrav se, kdo můžeš. Preppeři už se chystají.


Tma na krku, a my ještě ve městě. To není dobré. V podzemí se skrývají poslední skupiny bojovníků Islámského státu a dvě prostovlasé cizinky tu budí pozornost. Markéta Kutilová píše ze syrského Kurdistánu.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK