Samé biče aneb kam až mozek může

Zpětnovazební dotazníky! Magický pojem ve vzdělávání dospělých. Účastníci si po skončení školení či workshopu zakroužkují, jak byli spokojení s názorností výuky, tvrdostí židlí, občerstvením, vtipností lektora, měkkostí tužek...

Na tom by nebylo nic špatného. Jako orientační informace o kvalitě svačin a fungování klimatizace v místnosti je to fajn. Problém nastává, když se učitel (dnes se jim říká „lektor“) začne příliš upínat na obdiv žáků (dnes se jim říká „účastníci“) a loví jedničky.

Prostě má celý den tlaky a chmury a dělá všechno proto, aby mu odpoledne napsali samé biče. A nejde jen o samochválu a marnou pýchu!

Ten, kdo "žákům" školení zaplatil, díky jedničkám vidí, že si vybral dobrého učitele a že žactvo (rozuměj „zaměstnanci firmy“) jsou spokojení. A co je pro pečujícího zaměstnavatele krásnější, než spokojené tváře milých zaměstnanců! Pro učitele jedničky představují vyšší pravděpodobnost dalšího businessu.

JENŽE! Má to chybu. Spokojenost a usměvavé tváře nevedou ke ZMĚNĚ, nevedou k intenzivnímu přemýšlení, k niternému zápasu. A tedy nevedou k rozvoji a růstu.

Náš mozek rozděluje věci na známé a neznámé. To, co je známé, bereme. V tom si chrochtáme, jsme doma. To, co neznáme, nás vede k ostražitosti. Mozek nám to nebere.

Neznámé a nové nabourává naše ustálené představy o světě a o vesmíru. Musíme posuzovat, přemýšlet, hodnotit. A to bolí...

Samé jedničky ve zpětnovazebních dotaznících pro lektory vypovídají o tom, že "učitel" zůstal v zóně známého, šedého, konformního. Neprovokoval, nebral žáky na neznámá území. Nevystavil je nutnosti radikální změny úhlu pohledu.

Spor o jedničky ve zpětnovazebném dotazníku od žáků je prastarý! Chce se mi připomenout, že antičtí sofisté hodně jeli po jedničkách, potlesku žáků. Byli rozumní. Věděli, že jde o byznys s informacemi a tak trochu šou.

Dramaticky méně se o potlesk a jedničky zajímal Sokrates. Vedl lidi ke změně, vedl je k přemýšlení, dováděl je k filosofii. Přiváděl lidi k údivu, který je počátkem vší filosofie. Nikoli náhodou je Sokratovi připisováno zvolání „vím, že nic nevím“. To je bod, z něhož lze začít pracovat, poznávat, růst, rozvíjet se.

A tak trochu laškuji se zpětnovazebními dotazníky. Vypovídají o tvrdosti židliček, měkkosti tužek a čerstvosti chlebíčků. Nevypovídají o učiteli. Protože těm nejlepším učitelům lidstva nikdy nikdo jedničky nedal.

Sokrata popravili pro pohoršování mládeže. Ježíše ukřižovali pro pobuřování. Havla zavřeli do výkonu. A Patočka zemřel po výslechu StB. ....Je mi líto, ale dobrý učitel nenosí ze školy jedničky.

Autor je psycholog a kouč. Foto: Jan Majer