Fesťák bez koberce a šampaňského

A nebo taky jinak. Přijeli jsme ráno autem a zaparkovali u Lidlu, aby to bylo zadarmo. Což se nepovedlo, protože někde u lampy na druhé straně visela cedule „30 Kč za hodinu.“ Vystartovali jsme na pokladny do Thermalu, kde bylo dusno k padnutí. Měli pro nás skvělou zprávu: na dnešek už žádné lístky nejsou. Rychle kupujeme alespoň na sobotu: seznam filmů pečlivě vybraných podle programu hážu rovnou do koše: bereme lístky na všechny filmy, které jsou ještě volné, ať je to, co chce. Nakonec ulovíme tři.

Co ale s načatým pátkem? Prý je možné zkusit štěstí přesně hodinu před představením, kdy propadají nevyzvednuté rezervace. Je to drama a ve třicetistupňovém horku z lidí namačkaných u kas teče pot. Usměvavý borec za pokladnou se usmívá: „To tu máme každou hodinu. Je to souboj mezi kasami a já se fakt snažím.“ A už buší do klávesnice a tiskne jeden lístek za druhým, vybírání peněz nechává až nakonec. Za půl minuty je totiž po všem a další šance zase hodinu před příštím představením.

Míříme na krátké filmy do nafukovacího stanu před hotelem, vypadá jako tenisové kurty na zimu a já vážně doufám, že tam mají vyřešenou klimatizaci. Venku stojí v žáru dav, ale nikoho nepouští dovnitř. Už je deset minut po začátku, ale bohužel, problémy s promítačkou.

Pak se dočkáme, ale na klimatizaci můžu zapomenout. Sálem to šustí, lidé se ovívají festivalovým programem s hlavičkou Práva. Rozhlížím se okolo: skoro nikomu není přes třicet, hodně studentů sedí s krosnou u nohou, ze které jim kouká karimatka.

Nakonec jsem za dva dny viděla pět filmů, všechny byly perfektní, originální, vtipné a rozhodně exotické. Korejskou, japonskou, ruskou, italskou nebo maďarskou produkci bych v multiplexech hledala těžko. A právě ve Varech to dává smysl. Atmosféra front, studentů s batohy, piva v plastových kelímcích a dobrých filmů z celého světa je na filmovém festivalu jedinečná a právě ona ho odlišuje od ostatních podobných filmových událostí s červenými koberci a VIP salónky.

Lístky za 65 korun si může dovolit každý, stejně tak jako oběd v místní hospodě a nocování v kempu. Neviděla jsem žádnou celebritu ani hodokvas v grandhotelu. Ale zato jsem pozorovala místní psy, jak očůrávají ten krásný červený koberec. Stálo to za to.