Dělají televizní reklamy sadisté?

Trápení televizního diváka je promyšlené. Už jen samotný fakt, že divák je náhle a bez varování ohlušen nevítanou znělkou puštěnou se zvýšenou hlasitostí svědčí o tom, že televizní zvukaři jsou buď sami sadisté anebo přijímají instrukce od sadistů jim nadřízených.

Zřejmě si ti mamlasové myslí, že náhlé zvýšení hlasitosti diváka upoutá. Ale starou bačkoru upoutá: divák okamžitě ztlumí hlasitost na nulu nebo na sotva slyšitelnou úroveň. A nadává. Zboží a služby nabízené v televizi má pak psychologicky asociované s něčím nepříjemným. Nevím, kdo tyranii hlasitých reklam vymyslel, rád bych se s ním někdy setkal a kladným, nezesíleným hlasem mu vysvětlil, co si o jeho nápadu myslím.

A což teprve reklamy samotné. Pamatuji doby – je to nějakých deset, možná patnáct let – kdy reklamy bývaly méně agresivní, občas i vtipné a daly se přečkat bez nepříjemných pocitů. Reklamy na jogurt tvrdily, že jogurt je dobrý, zdravý a chutný. Nějakému kreativci to ale asi přišlo příliš banální, takže od jisté doby mám slovo „jogurt“ díky reklamě asociováno se špatným zažíváním, trávicími potížemi, zvracením, a podobnými nepříjemnostmi. Horší než nedělní politická debata.

Zajímavá je i reklama na jistý jogurt, který obsahuje „hodně ovoce, protože správný jogurt má obsahovat hodně ovoce, co nejvíce ovoce, ale některé levné jogurty obsahují málo ovoce, můj manžel má rád hodně ovoce, jsme šťastní, protože jíme jogurt s hodně ovoce, ovoce.“ Poselství této reklamy evidentně zní, že po jogurtu se blbne. Nekupovat. A ať mi žádný výstředník nevnucuje teorii, že vlezlá a protivná reklama je vlastně dobrá, protože si ji člověk zapamatuje.

Ale zpět k tematice trávicí trubice a materiálu, který vychází z jejího konce. Tu si reklamní tvůrci oblíbili nade vše. Reklamu zachvátila vlna koprofilie. Snad každá třetí reklama zobrazuje záchodovou mísu, zažranou špínu, záchodovou štětku, latrínu nebo podobné rekvizity. Jedna slečna záchodovou mísu dokonce objímá. Úchylnost, úchylnost!

Chybí jen zobrazení vlastního procesu vyměšování, ale co zatím není, bude při zachování současného trendu určitě jednou dosaženo. Zatím na nás jen z reklam se zvýšenou hlasitostí sugestivně pokřikují trpaslíci a úzkostlivě čistotní čínští chlapečci, že „to smrdí, to to smrdí!“ Jak proti smradu? Akvarijní rybička ucítí mámivou vůni čisticího prostředku a skočí do záchodové mísy v iluzi, že se jedná o moře. Ne, takový nebezpečný sajrajt mi nesmí přijít do bytu, raději budu používat poctivý chlór.

V reklamním světě se kromě různých smradů, trávicích problémů a halucinogenních čistících přípravků vyskytují vůbec divní lidé a divné věci. Tak třeba dámy, které v kabelkách nosí prací prášky a čisticí přípravky, čímž se ještě ke všemu chlubí při každé příležitosti. V životě jsem nic podobného nezažil, i když některé dámy s sebou nosí opravdu hodně překvapivé věci. (Ne, nemyslím nic z toho, co se v televizi smí objevit až po desáté večer, ale o tom snad až někdy jindy.)

Jindy se zas objevují divné vztahy nebo divná pravidla. Tak třeba souboj dvou sportovních šermířek, z nichž jedné najednou přijdou na pomoc dvě kolegyně. Anebo cyklistický závod, kde se zčista jasna objeví motorka a zvítězí. Anebo běžecký závod, kde soupeřům běží čas i po skončení závodu, což je podle slov komentátora „velká sportovní tragédie“. Na mobilního operátora, který se takto prezentuje, si od jisté doby dávám velký pozor. Jeho mottem totiž bezpochyby je – „nehrajeme fér“.

Celkem vzato, největší reklamu dělá televize různým bojovníkům proti zvůli velkých korporací oblbujících veřejnost. Možná i proto je světovým bestsellerem traktát Naomi Kleinové „No Logo“. Levicoví anarchisté si bohužel neuvědomují, že nejvíce vydřidušskou a nejméně poctivou korporací je stát, který se na rozdíl od výrobců jogurtů a čistících prostředků ani nenamáhá předložit svým klientům – daňovým poplatníkům – auditované účetní výkazy.