Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kořeny protestů a rabování: Chile je bohaté, ale Chilané chudí

Demonstrace proti zvýšení cen veřejné dopravy v hlavním městě přerostly v milionové protesty, včetně násilí a rabování. Vláda vyhlásila výjimečný stav. Papírově bohatý stát doplácí na roky rostoucí sociální nerovnost.

Pět a půl miliardy dolarů. Takovou částku chce prezident Sebastián Piñera příští rok investovat do zlepšení životních podmínek Chilanů. Měla by být využita na podporu čtvrtiny nejchudších rodin a malých podnikatelů, větší dostupnost pitné vody nebo na rekonstrukci poškozené veřejné infrastruktury. Před týdnem oznámený balíček představuje zatím poslední opatření Piñerovy rekordně nepopulární vlády, které by mělo uklidnit téměř dva měsíce trvající protesty.

Prezident už dřív oznámil třeba jednorázové navýšení důchodů a minimální mzdy, přislíbil snížení ceny léků a poslanci odhlasovali snížení platů politiků na polovinu. Hlavní pravicové a levicové strany se navíc poprvé od přechodu k demokracii dohodly na vzniku nové ústavy, která by měla nahradit Pinochetův dokument z roku 1981, přestože se v posledních dnech komplikují jednání o konkrétních detailech.

Masové protesty započaly 18. října, původně kvůli růstu ceny veřejné dopravy v hlavním městě Santiagu, rychle se však rozlily do větších i menších měst po celém Chile. Zahraniční pozorovatele překvapily nejen rozsahem, kdy se v centru Santiaga v jednom okamžiku sešel víc než milion demonstrantů, ale i bezprecedentní mírou násilí. Protesty totiž od začátku provázely četné případy vandalismu a rabování bank, obchodů, úřadů či stanic hromadné dopravy.

Ačkoli se chilské ulice mimo jiné díky ohlášeným sociálním opatřením v posledních dnech konečně uklidňují, kořeny celospolečenského napětí sahají hluboko a jejich řešení bude vyžadovat dalekosáhlé systémové změny. Zde jsou tři klíčové body pro pochopení toho, jak se zdánlivě prosperující země ocitla na kolenou.

Latinský produkt na hlavu

Zaokrouhlený hrubý domácí produkt na hlavu v paritě kupní síly. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu má v Jižní Americe vyšší HDP na hlavu než Chile pouze Trinidad a Tobago. Z evropských zemí jsou s Chile srovnatelné třeba Chorvatsko nebo Rumunsko. Jenže údaj o hrubém produktu na osobu pochopitelně nevypovídá nic moc o tom, jak bohatí jsou obyčejní lidé. 

  • Trinidad a Tobago: 32 000
  • Chile: 26 000 USD
  • Uruguay: 23 000 USD
  • Argentina: 20 500 USD
  • Brazílie: 16 000 USD
  • Kolumbie: 15 000 USD
  • Bolívie: 7500 USD 

------------------ 

  • Česko: 37 000 USD

 

1. Chile není zas tak výjimečné

Od pádu vojenských diktatur na konci 80. let se snad žádné jiné jihoamerické zemi nepodařilo vybudovat si navenek lepší obraz. Chile se během pouhých několika let proměnilo z brutálního vojenského režimu ve stabilní a ekonomicky rychle rostoucí demokracii, která vévodila světovým žebříčkům nezkorumpovanosti a podmínek pro podnikání.

Jako by ta země ani nepatřila na kontinent – vždyť v posledních třiceti letech nezažila ani stále ambicióznější populistické vůdce jako Venezuela či Bolívie, ani skutečně ničivé hospodářské krize, jaké opakovaně sráží na kolena sousední Argentinu.

Mnoho úspěchů je nezpochybnitelných: v Chile se skutečně podařilo obnovit demokratickou soutěž, zbavit vlivu v Pinochetových dobách všemocnou armádu a výhodnými podmínkami nalákat zahraniční investory. Pod povrchem rychlého růstu však bublala masivní společenská nerovnost, nastavená zcela úmyslně ještě diktátorovým režimem, který chtěl „reformami“ ze 70. a 80. let omezit roli státu na minimum i v tak citlivých oblastech jako je školství, zdravotnictví a práva zaměstnanců.

Výsledkem systémové preference pro soukromou sféru bylo nejen vytvoření špičkových (a draze zaplacených) privátních nemocnic, škol nebo univerzit, ale i podfinancovaných a teprve postupně se dotvářejících veřejných institucí, kam se uchýlili pouze ti, kterým nic jiného nezbývalo.

Například studenti státních škol neměli ještě donedávna skoro žádnou šanci dostat se na vysokou školu, a i když uspěli v náročných (a navíc placených) srovnávacích testech, na splacení školného si museli vzít půjčku. I na těch nejlevnějších veřejných školách se za univerzitní studium platily v přepočtu desítky tisíc eur a státem garantované půjčky byly zpočátku úročeny šesti (od roku 2011 dvěma) procenty; statisíce lidí po škole padaly do dluhové pasti.

Rabování v Quilpé, Chile

Protesty a násilnosti se zdaleka neomezily jen na Santiago. Na snímku vyrabovaná kancelář kabelové televize v Quilpué, hlavním městě provincie Marga Marga. Snímek: erlucho / Shutterstock.com

Ještě drsnější poměry vládly v Pinochetem plně zprivatizovaném penzijním systému. Ten zanechal bez nároku na důchod všechny ty, kteří dostatečně dlouho neodváděli alespoň deset procent svého platu do soukromých fondů – tedy třeba dlouhodobě nezaměstnané, matky vychovávající děti nebo až třetinu chilských zaměstnanců pracující načerno.

Ještě víc lidí sice dosáhlo na penze, za produktivního života ale měly tak nízké platy, že z nich vypočítané důchody v drahém Chile rozhodně nestačily na pokrytí základních životních potřeb. Samotné pracovní podmínky přitom nebyly právě ideální. Pinochetův režim různými způsoby zvýhodnil zaměstnavatele, zatímco zaměstnancům komplikoval kolektivní vyjednávání.

Normou se staly částečné pracovní úvazky a nízké platy, k jejichž růstu nepřispívala opravdu minimální „minimální mzda“, která byla až do posledního navýšení v reakci na protesty mizerná i ve srovnání s okolními, podstatně chudšími a zároveň levnějšími státy. Ne náhodou celých šedesát procent chilských domácností hlásí, že měsíčně vydá víc peněz, než kolik jich vydělá.

2. Protesty nepřišly z čistého nebe

Nejenže běžní Chilané neprosperovali tak, jak by se mohlo zdát z vysokého HDP na hlavu nebo při pohledu na supermoderní mrakodrapy Santiaga. Ale rozhodně o své nespokojenosti až do tohoto podzimu nemlčeli – masové protesty byly v zemi v posledních letech čím dál častější a poprvé se objevily už v roce 2001.

Tehdy společnost ještě učarovanou nově nabytou svobodou „zlatých devadesátých“ skutečně šokovalo, že se do ulic vydalo na dvacet tisíc středoškoláků rozhořčených z toho, že musí platit vysoké studentské jízdné, určované soukromými dopravci. Středoškoláci, kteří už Pinochetovu diktaturu nezažili, se v příštích letech stali páteří protestů a v květnu 2006 už jich dvě stě tisíc zastavilo výuku ve školách po celém Chile.

K „revoluci tučňáků“, jak se protestujícím přezdívalo kvůli vzhledu školních uniforem, se přidali také univerzitní studenti, kteří pak zaplavili ulice všech velkých měst na dlouhé dva roky (2011–2013) – shodou okolností ve stejnou dobu, kdy v zemi poprvé vládl prezident Sebastián Piñera.

Už od roku 2006 se protesty neobešly bez vandalismu ze strany demonstrantů a přehnaných zásahů ze strany policistů. Požadavky se mezitím výrazně rozšířily z nespokojenosti s konkrétními podmínkami studia na odpor vůči celému zprivatizovanému systému: vzdělání se mělo stát právem dostupným pro širokou vrstvu obyvatel bez ohledu na jejich příjmy, nikoli výsadou pro nejbohatší.

Narůstající rozladění ze stavu země se neprojevovalo pouze v ulicích – leccos naznačovaly i volební výsledky. Sociální demokratka Michelle Bacheletová se v roce 2013 stala podruhé prezidentkou mimo jiné díky slibu, že vyslyší požadavky protestujících studentů. Jejího vyvoleného nástupce ze stejné středolevicové koalice pak voliči o čtyři roky později potrestali za nedostatečné změny a nenaplněné sliby.

Zároveň bezprecedentně uspěla radikálně levicová koalice Široká fronta, do jejíhož čela se postavila řada bývalých studentských vůdců z let 2011–2013. Ta se mimochodem tento týden rozpadla kvůli neshodám o balíček bezpečnostních opatření k ukončení vandalismu i kvůli přístupu k procesu vytváření nové ústavy.

Centrum Santiaga. Pomník generála Manuela Baquedana na náměstí, které nese jeho jméno, chvíli před tím než pořádkové síly použily slzný plyn. Snímek: abriendomundo / Shutterstock.com

3. Politici reagovali pozdě nebo špatně

Rozsah a ničivost letošních protestů je do značné míry možné přičíst na vrub tradiční politické elitě, která si nedokázala správně vyložit výše zmíněné signály a v kritickou chvíli, kdy se studenti začali ozývat proti cenám jízdného, svým chováním ještě přilila oheň do ohně.

Dlouhodobější politickou zodpovědnost nese právě dvojnásobná exprezidentka Bacheletová (vládla v letech 2006–2010 a 2014–2018), s jejímž vítězstvím se v obou případech spojovaly velké naděje. Ne že by tato bývalá politická vězenkyně diktatury nečinila reformní kroky – její první vládě vděčí Chilané za zavedení minimálních penzí a té druhé za to, že konečně zpřístupnila vysokoškolské vzdělání většině obyvatel.

Díky zákonu z roku 2015 studují mladí lidé z šedesáti procent rodin s nejnižšími příjmy zadarmo a už se nemusí na desítky let dopředu zadlužovat, pokud tedy studium dokončí včas. Jenže další zcela klíčové reformy, jako byla změna penzijního systému a návrh nové ústavy, se jí nepodařily prosadit ani mezi koaličními partnery, natožpak v Kongresu.

Co bylo ještě závažnější, druhou vládu Bacheletové v roce 2015 zasáhl korupční skandál jejího syna, který v očích Chilanů zdiskreditoval reformní kroky i politickou scénu jako takovou, už dřív poškozenou vyšetřováním podezřelého financování volebních kampaní hlavních stran.

A co generálové?

Úsporná opatření vyvolala demonstrace v Ekvádoru. Proti vládě protestovali Venezuelané. Nikaragujce přivedla do ulic chystaná penzijní reforma, Kolumbijce zdražení energií. Pod tlakem ulice i armády rezignoval bolivijský prezident Morales a bouřlivé protesty zasáhly i Chile. Protestující nevolají po demokracii, demokracie je zklamala. A jejich hněv posiluje, že zvolení vůdci jsou zkorumpovaní a zneužívají moc.

Vládám podle loňského průzkumu Institutu Latinobarómetro v Argentině, Bolívii, Brazílii, Ekvádoru a Chile důvěřuje v průměru 22 procent obyvatel, zato armádám 44 procent...

Demokracie s generály v zádech

Bezprostřední zodpovědnost za eskalaci současných protestů pak nese nástupce (i předchůdce) Bacheletové, prezident Sebastián Piñera, který na ně reagoval tím pravděpodobně nejhorším možným způsobem. Na veřejnosti slovy o válce, když nechal vyhlásit výjimečný stav a do ulic kvůli rabování poprvé od Pinocheta poslal armádu, a v soukromí tím, že v době stupňující se krize bezstarostně večeřel v luxusní pizzerii.

Nasazené bezpečnostní složky se mezitím dopouštěly i na latinskoamerické poměry bezprecedentního násilí na demonstrantech, z nichž byly stovky oslepeny střelbou ze vzduchových zbraní, tisíce dalších zraněny a objevila se i obvinění z mučení a znásilňování ve vazbě. Násilné chování následně zdokumentovaly zprávy organizací Amnesty International a Human Rights Watch.

Piñera výjimečný stav po deseti dnech zrušil a přiznal pochybení bezpečnostních složek, ztracenou důvěru veřejnosti ale zpátky získat nedokázal – mimo jiné i proto, že za násilí dosud na nejvyšších místech nepadaly hlavy, jak to nyní požaduje velká část protestujících, a navíc znovu navrhl nasazení armády na ochranu klíčové infrastruktury.

Úvodní snímek pořádkových sil postupujících proti demonstrantům v Santiagu de Chile pořídil abriendomundo / Shutterstock.com

Finmag v novém!

Finamg předplatné

Cti chudoba netratí. Prý, měřit se to nedá. Inteligence jakžtakž ano. A vědci se doměřili k poznatku,že chudoba debilizuje. Behaviorální ekonom Petr Houdek vysvětlí jak.

Multimilionáři, kteří se dostali do čela Argentiny, Chile a Paraguaye, slibovali neúplatnost a manažerské superschopnosti. Místo úspěchů rána za ranou. Řídili estado jako firmu.

Odstěhovali jste se za město? Ti, co bydlí v něm, vám dotují bydlení, ani o tom nevědí. Ale počkejte, jak vás vyškolí, až se zdraží benzin. Architekt Peter Bednár o bydlení, které spojuje nejhorší z města i venkova.

František Kalenda

František Kalenda

Spisovatel a publicista zaměřující se na Latinskou Ameriku. Působí jako doktorand v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde také na bakalářském oboru v angličtině přednáší mimo jiné o latinskoamerické... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Kohout | 10. 12. 2019 11:07

Jo, z klimatických opatření "celkem nedojde ke změně života", jak tvrdí ten šašek z Greenpeace.
Akorát umřete hlady.

+7
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK