Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pane Pinkere, pane Gatesi, chudých neubývá, jen to nechcete vidět

„Žijeme v době pokroku, díky volnému obchodu a globalizaci ubývá chudých…“ Tuhle interpretaci vývoje ekonomiky, se kterou vystoupil Bill Gates na fóru v Davosu, napadl antropolog Jason Hickel. Na jeho článek odmítavě reagoval Steven Pinker, vědec a spisovatel. A otevřený dopis, kterým mu Hickel odpovídá, nám přišel tak pozoruhodný, že jsme si řekli o svolení k překladu.

Milý Stevene,

píšu vám, abych odpověděl na váš dopis, kterým jste reagoval na můj článek v Guardianu, v němž jsem psal o tom, že příběh o tom, jak globální chudoba klesá, neodpovídá realitě. Oslovuji vás přímo, protože to považuji za lepší možnost než zprostředkované debaty, a protože bych vás rád vyzval, abyste na následující řádky odpověděl. Jde o důležitou otázku, která si žádá seriózní, otevřenou diskuzi.

Smyslem mého textu bylo poukázat na to, že je otázka celosvětové chudoby složitější, než jste si vy a Bill Gates ochotni připustit, a že je váš příběh o blahodárnosti neoliberální globalizace v rozporu s daty. Rád bych teď rozebral své argumenty, vyjasnil případná nedorozumění a věnoval se také vašim konkrétním poznámkám.

Zaprvé: historický graf chudoby (od roku 1820 dodnes), který sestavil Max Roser a před nedávnem tweetnul Bill Gates, je zavádějící a nemá téměř žádnou empirickou oporu. Hned z několika důvodů.

Skutečná data o chudobě sbírá až od roku 1981 Světová banka. Lidé, kteří se globální chudobou odborně zabývají, se široce shodují, že jakákoliv data před rokem 1981 jsou příliš neúplná na to, aby se dala rozumně využít, a vracet se hluboko až někam k roku 1820 je víceméně nesmyslné.

Data z let 1820 až 1970 pocházejí ze zdroje (Bourguignon a Morrisson 2002), který využívá údaje o hrubém domácím produktu z takzvané Maddisonovy databáze. Ta ovšem nikdy neměla za cíl měřit chudobu, ale rozložení HDP – a k tomu jen v omezeném počtu zemí. Obzvlášť řídká jsou data pro rozvojové země a období před rokem 1900 je celosvětové zmapované jen velmi útržkovitě. Na to, aby z nich bylo možné vyvodit smysluplné závěry o životech lidí v koloniálním období, nejsou data dostatečně robustní.

Je důležité myslet na to, že Roserův graf míchá dohromady dvě velmi rozdílná měření. Měřítko pro roky 1820 až 1970 je založeno na odhadech HDP na hlavu, s jen hrubými odhady podílu na domácnosti. Jen minimálně nebo vůbec se neberou v potaz prostředky a zdroje, které člověk sám pro sebe získal z půdy, stromů, lesů, řek a moří, nebo to, co dostal od příbuzných. Můžeme spekulovat o tom, jaký podíl HDP připadal na nejchudší obyvatele, což má ovšem do vypovídajícího hodnocení chudoby hodně daleko. Na druhé straně stojí měřítko Světové banky pro rok 1981 a dál, které stojí na průzkumech zjišťujících příjmy jednotlivých domácností a, kdykoliv je to možné, i na spotřebě penězi nevyčíslitelného zboží.

Další čtení

Bill Gates má novou „nejoblíbenější knihu, kterou kdy četl“. Americký psycholog a thinkfluencer Steven Pinker v ní s pomocí 71 grafů a nespočtu čísel přesvědčuje, že po celém světě žijí lidé delší, zdravější, šťastnější a bohatší životy než kdykoliv v minulosti a že za zjevný pokrok vděčíme rozumu, vědě a humanismu. 

Problém s Enlightenment Now začíná ve chvíli, kdy se přestanete radovat z toho, jak to Pinker těm tmářům natřel, a začnete zkoumat, čím že jim to natřel.

Příliš růžový svět podle Pinkera

Měří se tedy dvě vzájemně neporovnatelné, ze kterých se nedá složit jeden dlouhodobý trend a nemůžou se z nich vyvozovat jednoznačné závěry. Roserův graf může vypadat hezky na sociálních sítích, ale není založený na skutečné vědě.

Spojovat metodologie obou měřítek je zavádějící oběma směry. (1) Užití HDP na obyvatele mezi lety 1820 a 1970 nejspíš podceňuje zdroje, které měly domácnosti v porovnání s pozdějším obdobím přímo k dispozici, a (2) počítání celkové spotřeby domácností od roku 1981 patrně přeceňuje „příjem“ jednotlivců v porovnání s dřívějším obdobím.

Jedinou možnou cestou, jak vypracovat funkční historický graf, je užití jedné konzistentní veličiny. I když se data o HDP na obyvatele nepovažují za spolehlivý způsob, jak měřit chudobu, jsou alespoň dostupná pro celé zkoumané období, byť s kolísavou spolehlivostí. V grafu, který by je využíval, by ale pokles chudoby po roce 1981 nebyl zdaleka tak dramatický, protože by nezahrnoval nepeněžní transakce. Druhou možností je počkat, dokud se neobjeví smysluplný způsob měření chudoby po domácnostech použitelný už od roku 1820. Než se ale takový způsob objeví, bude podle mého názoru užitečné se v debatě o chudobě vyvarovat tvrzení o dlouhodobých trendech, která postrádají empirickou platnost.

Píšete: „Hickelův obraz minulosti je romantickou povídačkou, oproštěnou od zdrojů a důkazů“. Jak dokazuji výše, věc se má opačně. Potřebné důkazy postrádá právě ten graf, na který tak sebevědomě spoléháte.

Co se týče mých skutečných tvrzení o minulosti – mé argumenty byly jednoduché. Prostě jsem poukázal na to, že nelze opomíjet fakt, že období mezi lety 1820 a zhruba 1950 se na chudém globálním jihu neslo ve znamení násilného vyvlastňování. Přečtete-li si jakékoliv koloniální dějiny, zjistíte, že kolonizátoři měli se snahou dostat obyvatele k práci v dolech a na plantážích nesmírné obtíže. Lidé měli tendenci držet se svého prostého živobytí a mzdy nebyly dost vysoké na to, aby je přiměly je opustit. Kolonizátoři tak museli původní obyvatele ke vstupu na trh práce přinutit – uvalením daní, zabíráním zemědělské půdy, omezováním přístupu k jídlu nebo přímým vyhnáním lidí z jejich pozemků.

Ptáte se na zdroje. Můžete zkusit třeba tyto: Empire of Cotton (Říše bavlny) Svena Beckerta, Původ kapitalismu. delší pohled od Ellen Woodové, Late Victorian Holocausts (Pozdně viktoriánské holokausty) Mikea Davise, King Leopold‘s Ghost (Duch krále Leopolda) Adama Hochschilda a samozřejmě Velkou transformaci Karla Polanyiho.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Násilná integrace kolonizovaných obyvatel do kapitalistického systému práce způsobila masivní vysídlení (to popisuju ve své knize The Divide – Dělící čára). Nezapomeňte – jde o dobu, kdy v Kongu platil belgický pracovní systém, který místní ekonomiky rozvrátil tak silně, že zemřelo 10 milionů lidí – polovina populace. Jde o dobu, kdy v Jižní Africe platil zákon o území domorodců, který původní černé populaci vyvlastnil 90 procent země. Jde o dobu, kdy v Indii řádil hladomor, při němž v důsledku britské správy indického zemědělství zbytečně zemřelo 30 milionů lidí. Jde o dobu opiových válek v Číně a nespravedlivých dohod, které udělaly z obyvatel žebráky. A nezapomeňte – všechno tohle se dělo ve jménu „volného trhu“.

Všechno toto násilí – a mnohé další – váš příběh o globalizaci opomíjí a vykresluje ho jako šťastný příběh pokroku. A vy říkáte, že jsem to já, kdo je posedlý romantickými povídačkami?

Maddisonova databáze, ze které vycházíte, nám možná ukazuje, jak si vykořenění obyvatelé (nakonec) polepšili v HDP na osobu, ale neříká nám, jestli tyto zisky pokryly ztráty na půdě, lidech, společenstvích a místních ekonomikách. A už vůbec nic nám neříká o tom, jak by ekonomiky globálního jihu vypadaly dnes, kdyby měly svobodu industrializovat se podle vlastních představ (třeba v případě Indie).

Aby bylo jasno: moje kritika nemíří na industrializaci jako takovou. Je to kritika způsobu, jakým se industrializace v daném období odehrála. Pokud by se lidé do systému kapitalistické práce zapojili dobrovolně, udrželi si přitom práva na svou půdu a dostávali k tomu férový podíl na zisku ze své práce, sledovali bychom naprosto jiný příběh. Oslavujme tedy přínosy industrializace, samozřejmě – ale zároveň ji zasazujme do celého kontextu: kolonizace, násilí i vyvlastňování. Přehlížení těchto stinných stránek nám nepřinese nic jiného než ignoranci.

V druhé části dopisu se Jason Hickel přesouvá z minulosti plné nespolehlivých dat do současnosti plné dat špatně interpretovaných:

Jason Hickel

Jason Hickel

Antropolog, spisovatel a člen britské Královské společnosti umění. Působil na London School of Economics, University of Virginia a Goldsmiths, University of London. Ve svém výzkumu se zaměřuje na globální nerovnost a politickou... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 27. 2. 2019 13:21

Protože politici dotují jen ty neziskovky, které za ně prosazují nepopulární agendu.

Politik chce posunout zemi o metr někam (obvykle doleva: více státních zaměstnanců, daní a regulací, více multikulturalismu, genderismu a environmentalismu), ale 80% běžné konzervativní populace s tím nesouhlasí.

Tak politik dá granty neziskovkám, které zemi tím směrem chtějí posunout o metrů DESET.

Lidi z těch neziskovek si zvou do médií jako reprezentanty "občanské společnosti".

Média zkonstatují, že je zde "společenská poptávka" po posunu o 10 metrů daným směrem.

Následně politik provede "kompromisní" a "umírněný" a "konsensuální" posun o metry TŘI. A ještě pak je braný za hrdinu.

Neziskovka zastupující "masu běžných lidí střední vrstvy netoužící po žádných změnách" žádný grant nedostane. Natož aby ho dostala neziskovka usilující o zmapování efektivity státu a o omezení jeho velikosti.

+10
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Gabriel Pleska | 27. 2. 2019 09:38

Snad vám to nezkazím – nebude zlý útlak žen, nebude zlá homofobie a nebude ani zlá islamofobie.

-5
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK