Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Evropská ruleta

Markéta Kutilová
Markéta Kutilová
20. 10. 2018
 11 362

Jeden z deseti Gambijců na cestě do Evropy zahyne, další končí v libyjském otroctví. Přesto se každý rok za peníze celé rodiny vypraví tisíce odvážlivců na sever. Cíl? Pomáhat příbuzným v Gambii pár sty eur měsíčně. Ekvivalentem několika gambijských výplat.

Evropská ruleta
Další fotky
v galerii (9)

Otevíráme ochutnávku z reportáže Markéty Kutilové, která vyšla v zatím posledním čísle Finmagu.

„Všichni mladí u nás sní o životě v Evropě. O tom, že se jim tam podaří někam se posunout a posílat domů peníze. Jednoduše řečeno: hledají zelenější pastvu.“

To jsou slova zlatníka Niasse z gambijské vesnice Kaur. Nejmenší africká země se stala jedním z nejvýznamnějších „dodavatelů“ ilegálních migrantů do Evropy. Alespoň podle oficiálních statistik – v počtu migrantů, kteří se dostanou do Evropy ilegálně, bez potřebných dokumentů a povolení, si Gambijci drží čtvrté až páté místo. Do Itálie jich v letech 2015 až 2017 dorazilo 23 tisíc.

Podivím se už při nákupu letenek. Do hlavního města Banjulu létá z Německa a Velké Británie i několik spojů týdně. Gambie je totiž populární destinací pro evropské turisty – a zejména turistky. Starší Evropanky sem létají za mladými kluky. Překvapivý kontrast: Evropané sní o Gambii a Gambijci o Evropě. Každý jinak.

Zadem na sever

„Tak ty hledáš někoho, kdo chce do Evropy? Všichni chceme do Evropy,“ směje se další Niass, mladík, který jako spousta kluků v jeho věku nemá stálé zaměstnání. Pracuje, když práci zrovna sežene, a už několik let přemýšlí, zda zkusit svoje štěstí a vyrazit na back way neboli zadní trasu – přes Senegal, Mauritánii, Mali a Niger až do Libye.

Migrace do Evropy je v Gambii celospolečenské téma. Každý na ni má názor. Počínaje dětmi na základní škole a konče stařešiny pod mangovníkem v zapadlé gambijské vesnici.

Nejinak je tomu v sousedním Senegalu a dalších zemích západní Afriky, jako jsou Guinea, Pobřeží slonoviny nebo Nigérie.

Gambie

Nejmenší africká země leží na západě kontinentu při ústí stejnojmenné řeky do Atlantského oceánu. S krutě ironickým mottem „Pokrok, mír, blahobyt“ je Gambie 173. ze 188 států na žebříčku indexu lidského rozvoje, který zahrnuje délku dožití, gramotnost a životní úroveň. Žije v ní 1,73 milionu lidí.

Mít se líp

Chci-li pochopit příčiny hromadné migrace, musím začít u základů místní ekonomiky. Jedu proto na sever, do vesnic v úrodném povodí řeky Gambie. Vesnice Kaur je závislá na pěstování arašídů. Má základní i střední školu, spoustu malých obchůdků, šicích dílen, mešitu a v některých částech i elektřinu. Občas. Kaurem prochází i asfaltová silnice. Do nitra vsi se ale noříme po prašných cestách.

Kolem nás klopýtá jeden osel za druhým. S jejich pomocí se všechno vozí k řece, odkud plují lodě až k oceánu. Zastavujeme vozku v růžovém tričku. Dvacetiletý Jordan by mohl jít hrát do Hollywoodu. Vysoká postava, vypracované tělo a zářivě bílý úsměv. Nakládá těžké pytle pšenice a leje z něj pot.

„Brácha už je v Itálii. Zatím poslal peníze jen jednou. Dvě stě eur. Nakonec totiž požádal o azyl, je teď v azyláku, a tak nemůže načerno pracovat jako ostatní. Chci taky do Evropy, ale nemám na cestu,“ vypráví Jordan a žene osla k řece. Tam vyloží pytle a jede zpátky.

Vidím totální úpadek. Před námi se rozprostírá největší gambijské překladiště arašídů. Zašlou slávu připomínají obří jeřáby a skladiště. Teď je v provozu jeden pás. Na ten pár mužů přehazuje lopatami buráky.

„Všichni pěstují arašídy. Ale výkupní ceny jsou tak nízké, že se nám nevyplatí to prodávat,“ říká Jagne, šéf okresu. Za padesátikilový pytel arašídů dostávají 1400 korun. „Farmáři jsou zoufalí a jejich synové už v tom nechtějí pokračovat. Není tady práce, a když už, váš plat je kolem sta eur měsíčně. Za to přežijete, ale nikdy se v životě nikam neposunete. A oni vědí, že v Evropě jsou platy přes tisíc eur. Chtějí se mít líp.“

Bavíme se anglicky. Gambie je totiž bývalou britskou kolonií uprostřed kolonie francouzské, Senegalu. Teď je burákové překladiště na dvaceti procentech kapacity. Buráky se plaví do Banjulu a pak směřují do světa, zejména do Evropy a Saúdské Arábie.

Prohlédněte si Gambii v obrázcích Markéty Kutilové a Josefa Kubíčka

Naděje za sto tisíc

V Gambii mají novou vládu. Po dlouhé době demokraticky zvolenou. Od roku 1994 až do přelomu let 2016 a 2017 zemi ovládal diktátor Yahya Jammeh. Korupce kvetla, ekonomika upadala. Opoziční aktivisté končili ve vězení nebo na popravišti.

Loni v prezidentských volbách zvítězil Adama Barrow. Do vězení ani na popraviště nikoho neposílá, lidí ale odchází víc a víc. Podle Eurostatu se do Itálie za poslední tři roky přeplavilo 31 tisíc Gambijců. To je o dva tisíce víc než Somálců. V Somálsku přitom žije sedmkrát víc lidí a zuří v něm válka s islamisty z aš-Šabábu.

Z Kauru s pěti sty usedlostmi už do Evropy odešlo přes pět set lidí, většinou mužů mezi sedmnácti a třiceti. „Z každé usedlosti odešel alespoň jeden člověk,“ říká mi jeden z místních, Joseph. Zhruba desetina jich cestu nepřežila. Zahynuli na Sahaře, v libyjských věznicích nebo na následky otrockých prací. Některé štěstí opustilo až těsně před cílem ve Středozemním moři.

Smrt takového člověka je pro rodinu dvojitou tragédií. Nejenže přijdou o dospělého muže, ale hlavně po něm zůstanou obrovské dluhy, z nichž se příbuzní nemají šanci vymanit. Na vyslání jednoho člověka do Evropy se často skládá celé příbuzenstvo, rodina si bere půjčku či prodává majetek. V průměru cesta stojí sto tisíc korun.

Pro příklad nemusím chodit daleko. U usedlosti za rohem nás vítá štěkání psů. Na studni sedí dvě ženy – stařena v šátku a pětačtyřicetiletá Maria. „Můj syn byl naděje celé rodiny. Vložili jsme do něj všechny peníze a ještě jsme si museli půjčit. Doufali jsme, že nám bude posílat výplatu z Evropy. Jenže teď máme dluhy pět tisíc dolarů. A syn je mrtvý. Nemám šanci to splatit,“ naříká Maria. Do řeči jí skáče babička: „V Libyi ho pašeráci vzali do otroctví, a aby se dostal na loď, musel se vykoupit. A tak jsme pořád jen sháněli peníze.“ Maria si utírá slzy. Babička je naštvaná.

Přišla zima a s ní i nový Finmag. Co v něm najdete?

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

KNIHY JSOU BYZNYS

• Jak zacloumal knižním trhem nástup komiksu? • Proč si za sebe slavné osobnosti nechávají psát knihy? • Investice do knih se vyplatí, ale pro byznys se to dělat nedá.

BYZNYS JE HRA

• Než úspěšní podnikatelé zestárnou, musí vyřešit, co bude dál. Kdo převezme Pradu? • Hřbitovy mají problém: Velká poptávka nepřináší víc peněz. • Kolik platů stojí byt?


Kdo se vrátí, prohrál

Na návsi potkávám skupinu výrostků. Rozdělali si ohýnek a na arašídech si v konvici vaří atáju, silný zelený čaj. Kouří marihuanu a tváří se jako drsňáci. Skupinka opodál má na stromě zavěšený tranzistorák na baterky a poslouchá hudbu.

„Jasně, že všichni chceme do Evropy. Evropané jsou naši kamarádi. Chceme se k vám podívat, stejně jako vy k nám,“ vysvětluje jeden z nich s kulichem na hlavě a zlatým řetězem kolem krku. „Víme o nebezpečí v Libyi, i můj bratr se utopil. Ale je to součást hry. Buď, anebo. Spíš je problém, kde sehnat peníze.“

To potvrzuje Max Blessing, učitel zeměpisu z místní střední školy. Není divu. Kdo jiný by měl učit zeměpis než ten, kdo viděl kus světa? Blessing byl v Senegalu, Mali, Nigeru a Libyi. A skoro se dostal až do Evropy. Ale…

„Jel jsem autobusy přes Senegal, Mali až do nigerského Agadezu. Tady už si lidi rozeberou pašeráci. Jen oni totiž můžou zajistit cestu přes Saharu do Libye. Pak už se vezeš s nimi. Závisíš na nich. A pořád jen platíš. Na Sahaře se naše auto ztratilo. Zůstali jsme viset v poušti. Na korbě nás bylo čtyřicet. Neměli jsme dost jídla ani pití. Pak nás zachránili lidi z OSN. Řekli nám, že nemáme jinou možnost než se vrátit zpět domů. Pro mě je to strašná prohra a pro moje rodiče taky. Plakali, když jsem se vrátil. Jsem teď lúzr. Kdo se vrátí, prohrál. To radši umřeš. Chtěl jsem do Evropy, studovat a posílat rodičům peníze. Oženit se. Teď mám jen dluhy. Hned jak to půjde, zkusím to znovu,“ svěřuje se mi mladý učitel.

V Maxově kabinetu je otřískaný stůl, polámaná židle a čtyři stěny. V plechové skříňce pár zaprášených knih. Jdeme do třídy plné puberťáků. „Kdo z vás má bratra nebo sestru v Evropě?“ ptám se. A vidím les rukou. „A kdo z vás chce cestu do Evropy zkusit?“ Les trochu prořídne, ale stále je velmi hustý.

Fotky: Markéta Kutilová a Josef Kubíček


Celý text si můžete přečíst v aktuálním čísle Finmagu. Pokud už ho nenajdete v kiosku. Kupte si Finmag přes web. Digitální nebo v papíru. Jedno číslo nebo předplatné. A pozor: k digitálnímu předplatnému získáváte přístup ke kompletnímu archivu Finmagu.

Předplaťte si Finmag za 294 korun na rok

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (7)

Vstoupit do diskuze
Markéta Kutilová

Markéta Kutilová

Novinářka. Spolupracuje s pořadem Reportéři ČT. Jezdí do Sýrie a Iráku, je spoluautorkou knih Islámskému státu na dostřel I a II, které zachycují příběhy lidí ve válečných oblastech na severu Sýrie. S... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo