Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Proč jsme tak posedlí zaměstnaností?

Proč je vlastně zaměstnanost tak důležitá? A jak to udělat, aby pracovních míst přibývalo?

Senátor Bernie Sanders nedávno představil myšlenku, že by vláda zajistila každému nezaměstnanému Američanovi práci za patnáct dolarů za hodinu. Pokoušel jsem se tomu porozumět a chvíli se snažil přemýšlet jako člověk, který skutečně věří, že tohle je soudný politický program. Podle senátora Sanderse je federální vláda nejpřípadnější kandidát na toho, kdo utratí peníze, na které by asi tak mohlo přijít zaměstnat nebo přeškolit nějakých 13,4 milionu lidí (tedy 4,1 procenta obyvatel USA), které dnes počítáme mezi nezaměstnané. Ovšem praktické otázky spojené s takovou ideou – Co by ti lidé měli dělat? Kdo by o tom měl rozhodovat? A kdo by to měl platit? – jsou o dost zapeklitější, než by snad naznačila zběžná analýza

Když ale mluvíme o zaručených pracovních místech, důstojné nebo minimální mzdě a dalších projektech spojených s trhem práce, nutně to vyvolává jednu otázku, která míří ještě hlouběji: proč vlastně na zaměstnanosti tak záleží?

Vždycky jde o pracovní místa

Schválně sledujte snad jakoukoli debatu o politice. Uvidíte, že zaměstnanost je lék prakticky na cokoli. Ať už chcete potírat negramotu (naberte víc učitelů!), bojovat proti nemocnosti (přijměte víc sester!), obnovit zastarávající infrastrukturu (zaměstnejte víc stavebních dělníků!) nebo se nějak vypořádat se schodky státního rozpočtu (sežeňte víc poplatníků!), vždycky se diskuze nevyhnutelně stočí k tomu, kde obstarat víc zdrojů, aby bylo možné zaměstnat víc lidí.

Posedlost tím, že je potřeba vytvářet víc a víc pracovních míst, není záležitost jedné strany, skupiny nebo názorového proudu. Pro demokratické socialisty je mít práci základní lidské právo, tím se člověk osvobozuje z tyranie šéfa, který ho mohl kdykoli znenadání připravit o živobytí. Sociální konzervativci v zaměstnání vidí potvrzení lidské důstojnosti, práce odklání člověkovu hříšnou přirozenost od antisociálního chování a letargické sebedestrukce.

Oba tyhle úhly pohledu se míjejí se skutečným významem zaměstnání jakožto příležitosti, aby člověk mohl jednat tak, aby to pro ostatní lidi mělo hodnotu. Jde o to, že každé nově vytvořené místo je v podstatě sázka, že toto místo bude vytvářet hodnotu – než se objeví zase jiná příležitost. Hodnota každého pracovního místa je tedy funkcí správného načasování ve službě nestálým lidským preferencím. Naše proměnlivé preference jsou důvod, proč se tolik podniků ani nikdy neodlepí od země a proč i firmy, které svého času byly nesmírně úspěšné (namátkou Toys “R” Us, Kodak nebo Borders Bookstore), čas od času lámou naše sentimentální srdce a zavírají krám.

Množství omezených zdrojů, které se dají uplatnit proti hodnotným příležitostem, se stále proměňuje, což je důvod, proč jsou státem shora garantovaná zaměstnanost nebo minimální mzda ve své podstatě jen rozhazovačná cvičení. Jediné, co dělají, že vážou talent a bohatství, které by se jinde daly uplatnit podstatně hodnotnějším způsobem.

Jak na to

Existují dva přístupy k tomu, jak se pokoušet produktivně využít unikátní energii, kterou každý z nás má: shora dolů a zdola nahoru.

V prvním případě to vypadá tak, že lobbisté, úředníci a zákonodárci (v tomhle pořadí) ve Washingtonu navrhnou systém, který má identifikovat potřeby zaměstnanosti (třeba že je potřeba budovat infrastrukturu), řídit pracovní projekty a prověřovat uchazeče o zaměstnání. Úspěšnost tohohle modelu přímo závisí na malé skupině lidí uvnitř ve Washingtonu, kteří můžou mít i solidní představu o tom, jak co nejefektivněji využít tuhle nově dostupnou obrovskou pracovní sílu. Pokud se ovšem v tomhle washingtonském rozhodovacím řetězci najde jakýkoli mravně slabší článek (a tomu se reálně nedá zabránit) nebo pokud se narazí na nedokonalé znalosti konkrétních detailů nějakého pracovního projektu (a tomu se reálně nedá zabránit), systém se sesype a veškeré úsilí přijde vniveč.

Centralizované rozhodování tohohle typu se všude na světě projevilo jako katastrofa: od zavedení federální minimální mzdy, které donutilo americké fastfoodové firmy automatizovat vyřizování objednávek, až po masovou bídu, strádání a umírání v každé zemi, která se dala na komunismus.

Přístup zdola nahoru proti tomu rozhodování decentralizuje, nechává ho na podnikatelích a firmách po celé zemi. Pokud má místní vlastník zdrojů, tedy ten, kdo má peníze, potřebu přijmout lidi, fungují při přístupu zdola dobře i odměny a motivace, které mají vést vedoucí k tomu, aby hledali způsob, jak pracovní sílu využívat efektivně. (Ano, i šéfové musejí vykazovat, že vytvářejí hodnoty.)

Striktně omezený balík peněz, který má k dispozici vznikající firma kdesi v Oklahomě, musí začít produkovat hodnotu rychle. Na rozdíl od miliard dolarů proudících z Washingtonu.

Přístup zdola nahoru založený na lokálním rozhodování má přidanou výhodu v tom, že dokáže na pětníku změnit kurz – na rozdíl od obrovské výletní lodi, jakou je každý státní úřad.

Co můžeme dělat?

Nuže, co se tedy dá rozumného udělat, abychom uspokojili momentální materiální potřeby 13,4 našich amerických spoluobčanů, kteří by se nejspíš rádi stali nezávislými, produktivními a hodnoty vytvářejícími členy společnosti? Jakékoli politické rozhodnutí dělat cokoli jiného než odstraňovat překážky pro podnikání se nejspíš ukáže jako plané. Znamená to, že se musíme dívat skepticky na každý nápad na vytváření pracovních míst, který upřednostňuje jednu firmu nebo jedno průmyslové odvětví, který stanovuje minimální nebo maximální ceny ať zboží nebo práce, nebo vůbec dělá cokoli víc, než nechává lidi, aby jednali na základě své jedinečné, místní znalosti o svých vlastních potřebách a situaci.

Nobelista F. A. Hayek napsal ve své klasické knize Cesta k otroctví o skutečných, nezamýšlených následcích intelektuální povýšenosti:

Jsme ochotni přistoupit v podstatě na jakékoli vysvětlení vleklé krize naší civilizace kromě jediného: že by totiž stav, v němž se svět v současnosti nachází, mohl být výsledkem opravdového omylu na naší straně a že snaha o realizaci některých našich nejdražších ideálů očividně přinesla důsledky naprosto odlišné od našich očekávání.

Když se naučíme rozpoznat, kde leží skutečné limity znalostí politiků a expertů, neudělá to ze světa dokonalé místo, ale pomůže nám to udělat si svět, který pro nás bude o hodně míň nedokonalý.

Z originálu publikovaného na FEE.org pro Finmag přeložil Gabriel Pleska
Úryvek z Cesty do otroctví v překladu Veroniky Machové. Barrister & Principal, 2004

Richard N. Lorenc

Richard N. Lorenc

Výkonný místopředseda Foundation for Economic Education a výkonný ředitel projektu FEE's Youth Education and Audience Research (YEAR), který má vytvářet a propagovat nové způsoby, jak k lidem dostat ideje volného trhu. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Amos | 10. 5. 2018 09:40

Postup zezdola nahoru s omezenými zdroji má také tu výhodu, že může být vědomě riskantní - nemusí být založen na hledání úspory za každou cenu a nemusí podléhat žádným výběrovým řízením.

Současné řízení státních institucí založené na výběrových řízeních pro snížení či eliminaci jakékoliv odpovědnosti za výsledek s deklarovaným cílem dosáhnout nejlepší ceny vede k naprostým absurditám - znám jich desítky jen z úřadů, se kterými jsem přišel do styku.

Vysoutěžené sešívačky pro tisíce úředníků, které byly osazené sponami z tak měkké oceli, že úředníci si sami dokupovali kružítka pro propichování archů papíru. Vsoutěžené levné propisovačky, kterým chyběly pružiny a náplně při psaní samovolně zajížděly do těla. Za majstrštyk považuji nakoupení levných zámků na kola, která chtěla jedna pražská radnice rozdat svým občanům pro podporu cyklomobility a vyřešení nedostatku parkovacích míst. Dodávka levných zámků přinesla překvapení - chyběly k nim klíče.

Idiocie, která plodí ve státní správě podobné výsledky, by při řízení zezdola nutně vedla k eliminaci takové firmy z trhu a stigmatizaci jejich zaměstnanců. Buďme rádi, že státní správa se v Česku stará o socializaci a přežívání těch tisíců občanů ze spodní části Gaussovy křivky.

Problém nastane, až se v duchu teorie Diane Vaughana "Normalisation of Deviation" stane z tohoto chování norma - třeba proto, že ji stát začne vyžadovat i mimo svoji administrativu.

+3
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK