Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Středověk skončil! A může za to kapitalismus

Když se mluví nebo píše o středověku, většinu pozornosti si ukradnou rytíři a jejich válečná tažení. Skutečným hrdinou evropského středověku byl ale kupec.

V roce 1278 přišel anglický král s plánem, jak si vydobýt víc bohatství a půdy, jak už to vládci s oblibou dělávají. Král Eduard byl přesvědčený, že si někteří šlechtici začínají příliš vyskakovat a uzurpují si jeho historická privilegia. Vyslal tedy své úředníky, aby objeli zemi, navštívili významné muže a požádali je, aby prokázali jakým právem – quo warranto – si nárokují své výsady.

Když Eduardovi muži dorazili do domu jistého Johna de Warenna, hraběte ze Surrey, vytasil na ně stárnoucí aristokrat rezavý meč a pravil: „Mí předkové přišli s Vilémem Bastardem a svou půdu si vydobyli mečem. A já ji stejným mečem budu bránit před kýmkoli, kdo by mě o ni chtěl připravit.“

A tak to tenkrát chodilo. Ve středověku se sociální status odvozoval od vojenské síly. Nejčastěji od vojenské síly, kterou prokázali předkové. Pořádek, který v Evropě vládnul, stál na kastě rytířů, jejichž povoláním bylo násilí. To je jeden z důvodů, proč byla středověká společnost tak absurdně nebezpečná, že četnost vražd v tehdejším Oxfordu byla dvakrát vyšší, než je v dnešním Baltimoru.

Rytíři měli moc, rytířství se tedy oslavovalo v písních a poezii. A tahle kultura násilí, která zpětně upevňovala pozici rytířstva, dláždila vždycky cestu zas k dalšímu krveprolití – dokud ji nesmetl nástup stavu obchodníků. K dramatickému poklesu násilí v pozdním středověku bezpochyby přispělo víc věcí, včetně katolické církve nebo právního systému. Zásadní roli ale sehrál právě rozvoj kapitalismu a vzestup obchodnické třídy, která už nemusela dobývat své bohatství mečem.

Jak si Vlámové namazali Francouze na chleba

Středověký systém začíná u Franků. Jejich špičkové jezdectvo z nich udělalo nejmocnější kmen v bývalé Západořímské říši. Později začali koně v mnohem větším množství využívat Normané a vytvořili útočnou jízdu, která naplno ukázala svůj smrtící potenciál v bitvě u Hastingsu. Jezdectvo se stalo úhelným kamenem evropské sociální hierarchie – válečného koně si totiž mohli dovolit jen vlastníci určitého množství půdy. Takový kůň vyšel až třicetkrát dráž než běžné tažné zvíře, musel unést až sto padesát kilo váhy, včetně pětadvacetikilového železného brnění – které ostatně taky přišlo na slušné peníze.

Aristokracie své syny cvičila od útlého věku hlavně ve válčení, vzděláním nebo obchodem opovrhovala, chápala je jako málo čestné. Důsledkem byl vysoký počet mladších synů, kteří neměli žádnou půdu a majetek a neuměli nic jiného než bojovat. Mnoho z nich odešlo do válek, případně nějakou sami rozpoutali, nebo si vydělávali na živobytí v nesmyslně nebezpečných turnajích.

V systému postaveném na bojové jízdě se vyvinula určitá pravidla, rytířské zásady – které se ovšem týkaly především zacházení se zajatými šlechtici. V příbězích o Artušovi, Lancelotovi nebo Rolandovi, které pěvci přednášeli na dvorních slavnostech, se šlechtic-válečník idealizoval.

Tyto pořádky se poprvé otřásly v základech v roce 1302. Francouzská jízda sebevědomě vytáhla na sever potlačit vlámskou vzpouru. Flandry nejsou zrovna bohaté na přírodní zdroje – Vlaaderen koneckonců znamená zaplavené. Místní ale proměnili bažiny v pastviny pro ovce, postavili města a vybudovali tkalcovský průmysl, který brzy udělal z Flander nejbohatší část Evropy s HDP na obyvatele o 20 procent vyšším než ve Francii a dokonce o 25 procent vyšším než v Anglii. Po návštěvě Flander si vylekaná francouzská královna Jana I. Navarrská zapsala: „Měla jsem za to, že tam budu jediná královna. V jednu chvíli mě ale obklopovalo 600 dalších královen.“

Vlámové byli finančníci, nikoli rytíři. Proto si byla Francie tak jistá vítězstvím. Přesto, díky dostatečným prostředkům na zaplacení obrovské pěchoty, která navíc prošla tvrdým výcvikem, rozdrtili Vlámové poprvé v dějinách francouzskou kavalerii v bitvě u Courtai. Byl to začátek konce. Aristokracie už nemohla měšťanstvo jen tak utlačovat. A měšťanstvo, jak nabývalo na síle, současně podrývalo násilím prorostlou kulturu šlechty.

ČERSTVÝ FINMAG

„Čert vem atomovej hřib i trenýrky, tohle je největší věc, do který jsme se pustili. Věřím v nové technologie, decentralizaci a společenské zřízení bez účasti státu,“ říká Roman Týc ze Ztohoven a nyní především z Paralelní Polis.


Tak se to stalo. Z kohoutku neteče voda, v zásuvce není proud. Den. Dva. Týden. Měsíc. Jak přežít? Připrav se, kdo můžeš. Preppeři už se chystají.


Tma na krku, a my ještě ve městě. To není dobré. V podzemí se skrývají poslední skupiny bojovníků Islámského státu a dvě prostovlasé cizinky tu budí pozornost. Markéta Kutilová píše ze syrského Kurdistánu.


Italové posedlí obchodem

Evropský kapitalismus se zrodil v severní Itálii, konkrétně v Benátkách, jednom z prvních devíti italských měst, kde počet obyvatel překročil 50 tisíc. Stejně jako Flandry i Benátky příroda obdařila mořem, jinak ale byly geograficky izolované a zranitelné. Pod tlakem se v nich vyvinulo to, co John Julius Norwich kdysi nazval „unikátní duch soudržnosti a spolupráce nejen v časech národních krizí, ale stále víc i v každodenním životě“.

Sofistikovanější tržní prostředí se nemůže rozvíjet bez důvěry. A Benátky byly důvěryhodné. Právě tady vznikaly první akciové společnosti a banky. V roce 1156 Benátská republika vypsala poprvé od starověku veřejnou půjčku a následujícího roku vydala první bankovní zákony v Evropě.

Benátčané se spolu se svými úhlavními rivaly Janovskými a Pisánskými účastnili křížových výprav. Jenže navzdory papežskému zákazu ani v jejich době nepřestali obchodovat s bezvěrci. Nic nemohlo zastavit jejich touhu po obchodu. Arabský zeměpisec ibn Džubajr si zapsal, že „je úžasné vidět, že plane žár nesouhlasu“ mezi křesťany a muslimy, když jde o politiku, ale jakmile přijde na obchodování, kupci „přicházejí a zase odcházejí bez náznaku sporu“. Náboženští fanatici všude po Evropě frustrovaně pozorovali, že jakmile začali západní Evropané usazení v Levantě obchodovat s muslimy, úplně se vytratil jejich hlad po nějaké svaté válce.

Jestliže Benátky byly vůdčím kapitalistickým státem, Florencie byla místem nejprudšího rozvoje středostavovského étosu. Florentský filozof Matteo Palmieri napsal, že jedině obchodník je skutečně čestný. A Gregorio Dati, jeden z florentských mezinárodních obchodníků s bavlnou, šel ještě dál, když prohlásil, že „Florenťan, který není obchodníkem, který nezcestoval celý svět a neviděl cizí národy a občany a který se nevrátil do Florencie bohatší, takový nezasluhuje ani kapku úcty“ – a je tedy vlastně takovým proto-liberálním snobem z metropole.

Itálie ve 14. století outsourcovala vedení války na žoldnéře. Dokonce i ve Francii se začalo šuškat, že ten nový životní styl obchodníků má svoje nemalé výhody. V anonymní satiře Lišák falešník se třeba píše: „Žijí život šlechty, nosí panské roucho, mají sokoly a krahujce, krásné koně jezdecké i bitevní. Když je šlechtic povolaný do družiny lenního pána, měšťan si dál leží v posteli, když vazalové kráčejí vstříc bitevnímu masakru, měšťan si užívá piknik na břehu řeky.“

Koho by bavily příběhy o bankéřích…

Londýn byl za Flandry nebo Benátkami pozadu, ale taky se pomalu chytal. Město se ve dvanáctém století začalo rozvíjet jako obchodní uzel a jeho starosta William Hardel byl jediný neurozený člověk, který byl u sestavování Magny Charty v roce 1215. Přispěl k tomu, že se v ní objevil bod 41, ve kterém se říká, že všichni cizí kupci mají přicházet do Anglie a odcházet z Anglie bezpečně a nezatěžováni „nekalými poplatky“.

Ve středověku Londýn expandoval, zvýšil svůj podíl na anglickém bohatství ze dvou na devět procent. Jindřich IV. (1399–1413) byl první král, který přizval do královské rady obchodníky. Mezi nimi třeba sira Richarda Whittingtona (naproti tomu ale Jindřich nenáviděl jinou profesi, která v té době zažívala vzestup, právníky; ty dokonce vykázal z parlamentu, který svolal, a kterému se proto říkalo „neučený parlament“).

I přes svou nemalou moc se obchodníci dál účelně vyhýbali sporům. Když se třeba král Richard II. pokusil v roce 1380 posbírat v Londýně armádu proti nejrůznějším vnitřním nepřátelům, setkal se s naprostou apatií. Londýňané odpovídali, že jsou „jen obyčejní obchodníci, zcela neznalí uměním války“.

Pro srovnání: mezi anglickými šlechtici narozenými mezi 1350 a 1375 zemřel každý čtvrtý násilnou smrtí. A v průběhu nadcházejícího století, poznamenaného válkami růží, byly vyhlazeny celé rody. Obchodníci hráli v konfliktu přímo jen malou roli, ale s velkým entuziasmem podporovali Yorka Eduarda IV. – ten byl totiž prvním králem, který skutečně uznal londýnské City jako finanční centrum. Sám se stal investorem a vozil s sebou přední obchodníky na teambuildingové dýchánky, kde si spolu zasportovali, opili se jak žoci a oddávali se řekněme nemístným kratochvílím se ženami (nedávné skandály z londýnských finančních kruhů tedy evidentně nejsou žádnou novinkou). Dokonce i Eduardova oblíbená milenka Jane Shoreová pocházela z obchodnické elity, byla dcera jednoho obchodníka z Cheapside a manželka druhého.

Šlechta ale stále toužila po válce s Francií. V roce 1475 dotlačila krále k tomu, aby s vojskem překročil La Manche – k boji ale nedošlo, Francie se raději z konfliktu vyplatila. Po kolosální pitce, v níž se angličtí vojáci mísili s francouzskými, jako by se nechumelilo, krále nadšeně uvítala londýnská delegace, potěšená příslibem rozvoje obchodních vztahů.

Šlechta, která neustále bažila dobývat si slávu v boji, byla na ústupu. A přesto zvítězil její narativ. Král Eduard se v burgundském exilu potkal s londýnským obchodníkem jménem William Caxton. Ten ve volném čase přepisoval knihy pro ženy z aristokratických kruhů. Vyčerpán lopotnou prací naučil se od svých obchodních kontaktů v Německu nové technologii jménem knihtisk. Když si Caxton přivezl knihtisk domů, vydal jednu ze svých nejslavnějších knih: Artušovu smrt od Thomase Maloryho.

Artušova smrt měla lví podíl na prosazení oslavného narativu o hrdinech středověku, ale rytířské ideály, na které odkazovala, byly povětšinou pusté výmysly, které se opíraly jen o autoritu rezavého meče (Malory sám byl mimochodem usvědčený ze znásilnění). Bájím o rytířích pochopitelně nemohl žádný obchodník nebo bankéř ani náhodou konkurovat. A přesto – nebyli právě oni opravdovými hrdiny, kteří utvářeli náš svět?

originálu uveřejněného na FEE.org pro Finmag přeložil Petr Bittner

Ed West

Ed West

Autor knihy Anglie v dobách rytířstva (a odporných pohrom). Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 23 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Petr Molik | 14. 3. 2018 12:40

Tak blbý ahistorický článek aby člověk pohledal. To nemá co dělat s kapitalismem a tržní ekonomikou, ale autor si prostě dopředu určil tezi a pak selektivně vybral fakta a polopravdy, které mu seděly do obrazu.

Ano, těžká jízda dominovala válčení vrcholného středověku a časem se vyvinuly technologie, které ji dokázaly zastavit a porazit - angličtí lučištníci u Azincourtu a Poitiers, husitská vozová hradba v asi desítce bitev, švýcarští halapartníci a později střelné zbraně prostě tuhle vojenskou technologii vytlačily. Říkat, že jedna bitva u Courtai 1302 byla začátkem konce, když aristokratický a církevní monopol na moc trval až do roku 1789 a Francie ještě v době Napoleona dnešní Belgii ovládala je dost odvážné. Ale to už autor neřeší.
Analogicky by šlo argumentovat tím, že nejlepší společenské zřízení je křesťanská teokracie, protože Jan Žižka a Johanka z Arku porazili aristokracii s pomocí víry v boží pomoc nebo komunismus, protože Stalin porazil Hitlera.
Nejbližší historická proxy k tržnímu ancapu je zcela jistě středověká a renesanční Itálie městských států, které díky obchodu pohádkově zbohatly. To nám sice zanechalo spoustu kultury a umění, ale většina těch peněz padla na nájem armád kondottiérů, kteří bojovali, zrazovali, plundrovali krajinu a zajímali se jenom o peníze. Lidský život ať už rolníka, kupce nebo i šlechtice tam neměl valnou cenu, protože vraždy dýkou nebo i travičství byly na denním pořádku. Karla IV tak v jeho sedmnácti letech v Itálii málem otrávili a při troše smůly jsme nemuseli mít žádného otce vlasti, ale kupčíci tohle neřešili, oni by za zlaťák otrávili i papeže.

+16
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 14. 3. 2018 11:37

"produkoval by systém s méně (nulou) socialismu a více kapitalismu citelně vyšší produkt?" Možná jo. Ale jen dočasně, protože by ten rostoucí produkt neměl kdo spotřebovávat s tím, jak by pomaleji bohatli zaměstnanci - tedy zároveň i ti spotřebitelé. Výsledkem by byla produkce neprodejných zásob! :-)

Ledaže by produkci spotřebovávali jen majitelé produkčních kapacit a zaměstnanci, tedy jen zlomek těch původních, kteří by pro takový objem produkce byli potřební, by pracovali jen za byt a stravu. To už jsme ale zpět u otrokářství. Pak by ale logicky výsledkem opět nebyl růst produktu. Naopak výsledkem by byl dramatický pokles produkce i spotřeby a genocida nadbytečných pracovních sil.

-10
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK