Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Státní dluhy: na velikosti záleží, seřiďte si optiku

Hospodářský růst vytlačil z titulků dluhy evropských států. Sešly z očí, ale problém nezmizel. Číhá za rohem a možná je mnohem větší, než si myslíme.

Samozřejmě – jedním z hlavních důvodů pro neutuchající ostražitost je fakt, že se hospodaření evropských vládních institucí pohybuje pořád spíš v červených číslech. Reálný růst (ruku v ruce s inflací) výši deficitů krotí jen horko těžko. Řekněme ale, že jsme díky vcelku dynamickému růstu mohli v patáliích s dluhy aspoň na chvíli vydechnout.

Využijme toho trošičku a podívejme se na něco, co nám náladu zase pokazí.

Dluhy a míru zadlužení posuzujeme pochopitelně optikou čísel. S jakými informacemi přitom vlastně pracujeme? Statistika se vždycky měnila, stejně jako její metodika – a v závislosti na ní se může měnit i naše vnímání vážnosti situace.

K čemu je HDP

Postupný návrat k tématu dluhů bude vhodný i kvůli ožívající diskuzi o přijetí eura. Právě vztah k euru se stal jedním z leitmotivů debat kandidátů na prezidenta, který samozřejmě může svoji volbou členů bankovní rady ČNB ovlivnit nálady této významné instituce v této otázce. Přístup prezidentských kandidátů byl spíše rezervovaný, formulovali ho prakticky všichni s vědomím kolektivní zodpovědnosti členů měnové unie za stabilitu měny a vysokého zadlužení některých nich. Ponechejme stranou fakt, že při sdílení dluhů v početném klubu se téměř vždycky (!) najde někdo nezodpovědný, a podívejme se, o co se kandidáti mohli při hodnocení dluhové kondice zemí eurozóny opřít.

Základní opěrný údaj je pochopitelně poměr výše dluhů k HDP, na kterém je dnes monitoring veřejných financí postavený. Jenže —

Srovnávání vládních dluhů s HDP je konvence, o které mají sami statistici často pochyby. Veličina, které říkáme hrubý domácí produkt, byla sice původně definována tak, aby vyjadřovala zdanitelnou kapacitu ekonomiky, a stát tak disponoval co nejspolehlivější informací, kolik může vybrat na daních, jenže tahle vazba už dávno neplatí. Definice HDP od tohoto původního účelu neustále „utíká“.

Jednou z prvních důležitých kontroverzí se stal způsob vyjádření činností vládních institucí v HDP. Produktivní, či nikoli? Jinými slovy: je činnost úřadů, vládních agentur a podobných institucí pouze víc či míň nutným zlem, kulisou skutečně produktivní činnosti, nebo tyto instituce samy o sobě přímo přispívají k ekonomické úrovni?

Falešný výkon

Zní to možná překvapivě, ale mnoho „průkopníků“ národního účetnictví v první polovině minulého století bylo pro první variantu. Soudili, že by úřady, soudy, státní fondy a podobné instituce HDP navyšovat přímo neměly. Jenže svůj boj prohráli, a tak je dnes zhruba dvacet procent HDP tvořeno činnost vládních institucí, přičemž osm procent jde na kolektivní spotřebu, jako je obrana, bezpečnost, veřejná správa a podobně. Samozřejmě, že vládní sektor těžko zdaní sám sebe, aby zaplatil „své“ dluhy. Jedná se tedy o vytvořenou hodnotu, která jako zdroj pro financování dluhů vlád těžko poslouží.

Pro úplnost

Ani dluh není stálý

Pro úplnost, podobně jako u HDP se postupně rozšiřuje i definice dluhu, zejména v reakci na kreativitu finančních trhů i samotných vládních úředníků. Vedle vkladů, oběživa, dluhopisů nebo úvěrů se do dluhu počítají i nestandardní deriváty „řeckého typu“, část závazků vůči dodavatelům, u kterých se vlády zdráhají plnit, projekty energetických úspor (tzv. EPC), případně i populární PPP projekty – a tak dále. Změny ale nejsou nijak razantní, zvlášť kvůli tomu, že je dluh definován nařízením unijních institucí s odkazem na konkrétní instrumenty.

A můžeme pokračovat dál. Odlišná míra vlastnického a nájemního bydlení napříč zeměmi si vynutila zavedení konceptu takzvaného imputovaného nájemného, tedy nájemného neprocházejícího trhem. Přesněji řečeno, žádné transakce tohoto typu v realitě neprobíhají, jedná se o imputaci, která má zajistit mezinárodní srovnatelnost údajů o objemu služeb bydlení bez ohledu na jejich obchodovatelnost na trhu. Přestože existuje vzácná výjimka, kdy je tento druh „příjmu“ zdaněn, v naprosté většině zdrojem příjmů pro vládu imputované nájemné není. Pokud jde tedy o finanční zdraví státu, můžeme z HDP odškrtnout i tuto položku. Její podíl na HDP je pět až deset procent.

Co dál? Nově je už přímo povinností zahrnout do odhadů HDP i šedou a černou ekonomiku, ani ta není zdrojem daňových příjmů, z definice. S tím si můžeme odmyslet v evropském průměru dalších dvacet procent HDP. Dále můžeme připojit služby fixních aktiv, jako jsou silnice, mosty, železnice, které dále navyšují HDP, ale nejsou zdrojem příjmů vlády. Stejně jako výdaje na výzkum a vývoj, které dnes automaticky navyšují HDP bez ohledu na svůj skutečný přínos.

Co z toho všeho plyne? Pokud chceme mít představu o možných státních příjmech, o zdaňovaném nebo zdanitelném, můžeme z HDP odseknout třeba i padesát procent.

Skutečná bonita státních dlužníků

S čím bychom tedy měli nominální dluh porovnat? S HDP?

Když žádá člověk banku o úvěr, dokládá svoje skutečné příjmy. U vlád ale sáhneme po HDP – který rozhodně nepředstavuje celkový příjem vládních institucí. Z nemalé části se jedná o naprostou abstrakci. Máme jinou možnost? Samozřejmě, můžeme porovnat dluhy třeba právě s celkovými příjmy vládních institucí. Při žádosti o úvěr v bance také bankéře neobměkčíte tvrzením, že váš příjem sice není nijak velký, ale že máte ještě příjem z imputovaného nájemného nebo dotovaných služeb. Roli prostě hraje balík, ze kterého můžete dluhy splácet, hotovo.

Evropská unie 2016: dluhy versus HDP a dluhy versus příjmy

Zdroj: Eurostat

Co říká graf? Když budeme dluh porovnávat nikoli s HDP, ale se skutečnými příjmy, pak za Evropskou unii jako celek se dluh vládních institucí působivě vyhoupl z 83 na 180 procent, dluh eurozóny z 89 na 186 procent. Řecké vládní instituce dluží 3,6násobek svého ročního příjmu, Portugalsko bezmála trojnásobek, stejně tak Kypr, Itálie, Irsko. Ke dvojnásobku příjmů míří dluhy Belgie, pomalu i Chorvatska nebo Francie. Pro zajímavost: zadluženost Česka se v této perspektivě zvedá z 37 na 93 procent, což vypadá také o dost strašidelněji. Samozřejmě – pořadí zemí v žebříčku dlužníků se příliš nemění, ale o to ani nejde. Mění se „jen“ vnímání velikosti problému.

Veřejné finance se touto optikou ukazují v mnohem horší kondici, s mnohem užším prostorem pro reakci na negativní vlivy v podobě demografického vývoje, ekonomických krizí či živelných pohrom. S tím samozřejmě přímo roste riziko neschopnosti dluhy splácet nebo potřeby generovat dodatečné příjmy v podobě inflační daně, což je pro peněženky poplatníků vždycky špatná zpráva. Problém míry zadlužení tak v současnosti možná „pouze“ přešlapuje na místě díky silnému růstu HDP. Realističtější optikou objemu příjmů dlužníka ale vidíme, že přešlapujeme na okraji o dost hlubší propasti, než se nám zdálo optikou HDP.

Má takové srovnání smysl? Ekonomové se rádi tváří, že z výšin makrosféry vidí něco víc, než nabízí omezená perspektiva mikrosféry. Někdy určitě ano, ale současně platí, že tato makropozorování nemusí mít a ani nemívají silný vztah k situaci konkrétního subjektu, třeba právě v roli dlužníka. Makropohled „dluh ku HDP“ nám neříká, s jakým objemem prostředků vlády vlastně hospodaří, kolik mají na financování veřejných statků, na dluhovou službu, jak omezený je prostor pro reakci při nečekaných událostech, které zcela jistě přijdou.

Dluhový problém není vyřešen, je spíš daleko rozsáhlejší. A roste dál. Evropu čeká téměř jistě další horké dluhové období.

ČERSTVÝ FINMAG

„Čekárny jsou plné lidí, z nichž třetina má sedět úplně jinde, třetina je nedovyšetřená a jen té zbývající třetině může doktor pomoct ihned,“ vysvětluje válečný chirurg Tomáš Šebek, proč rozjel virtuální poradnu uLékaře.cz.


„Jak je možné, že Potomci lidí, Minority Report a Blade Runner tak dobře vyhmátly naše dnešní problémy? Stačilo si všímat věcí, o kterých se nemluví v televizi, říká tvůrce prvního z nich,“ píše naše nová posila Táňa Zabloudilová.


„Ayn Randová inspiruje už třetí generaci libertariánů a anarchokapitalistů. Nechybělo přitom moc – a v Leningradě by ji nutili točit komunistickou propagandu.“ Další díl našich nepřátel státu věnujeme Náčelnici Ankapů Ayn Randové. Mimochodem, ona sama anarchokapitalisty opovrhovala.

Václav Rybáček

Václav Rybáček

Vystudoval VŠE v Praze. Živí se statistikou, vyučuje na CEVRO Institut a dalších vysokých školách. A pokud je invence a zajímavé téma, píše i články. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 127 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

7. 2. 2018 10:11

Když jedna parta kopáčů kope příkop a druhá ho hned za něma zasypává, víte co po nich zůstane? Hov... pardon, HDP.

+19
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 7. 2. 2018 12:58

Zase zde máme ten "problém" státních dluhů a opět nahlíženo mikroekonomickým pohledem.

Na státní dluhy nelze pohlížet stejně jako na dluhy mezi jednotlivci, protože ve vztazích mezi jednotlivci je jasně dané, kdo je dlužník a kdo věřitel. U státních dluhů tomu tak není. Ve vztahu k státnímu dluhu jsou lidé současně věřitelem (a nejen ti, co drží státní dluhopisy) a současně i dlužníkem, který má splacení státního dluhu na svých bedrech (bude muset zaplatit více na daních).

U státního dluhu je tedy třeba přemýšlet nad tím, co se stane, pokud státní dluh dále poroste a co se stane, pokud bude splácen.

Je holým nesmyslem poměřovat státní dluh s HDP nebo s příjmy státu. Státní dluh je potřeba poměřovat s objemem domácích úspor. Podíváme-li se do pomyslné rozvahy státu, pak na straně pomyslných pasiv uvidíme státní dluh a na straně pomyslných aktiv uvidíme úspory domácností. Pokud budete chtít splatit státní dluh, aniž byste vážně ohrozili chod ekonomiky, pak toto je možné pouze konfiskací úspor, kterými bude dluh splacen. Před splacením státního dluhu zde máme zadlužený stát a bohaté domácnosti. Po konfiskaci úspor a splacení státního dluhu zde budeme mít nezadlužený stát a chudé obyvatelstvo. Z uvedeného je pak zřejmá pošetilost a nesmyslnost splacení státního dluhu. Současně z uvedeného obvykle plyne, že čím zadluženější stát, tím jsou vyšší úspory domácností a tím samozřejmě bohatší domácnosti.

Splácení státního dluhu úsporami je pak také výsostně nespravedlivé, protože rozdělení úspor mezi obyvatele státu odráží jejich mnohdy dlouholetou úspěšnou pracovní nebo podnikatelskou aktivitu. Pokud tedy splatíte státní dluh úsporami, pak výsledek bude obdobný jako v případě znárodnění.

Alternativou je splácení státního dluhu pozvolným tempem, které nebude ohrožovat stabilitu ekonomiky. Ano i to je možné. Předpokladem jsou rozpočtové přebytky doprovázené kvalitně fungující ekonomikou. Pokud se ale tempo splácení dluhu přežene, může to zhoršit fungování ekonomiky a to vede následně k zániku rozpočtového přebytku. Takovéto splácení státního dluhu ale může trvat stovky let. Ve finále zjistíte, že na tom jestli státní dluh splácíte nebo jestli dál roste vůbec nezáleží. Jediné na čem záleží je dobře fungující ekonomika. Dluhy a úspory jsou zcela podružné.

Úplně nejdůležitější je třeba si uvědomit, že splacením stáního dluhu bance, která jej od státu koupila peníze, kterými stát dluh splatí zaniknou. Ze splacení státního dluhu tak nemá nikdo žádný hmatatelný prospěch. Proto je refinancování státního dluhu zcela racionální a pro všechny i neškodnou záležitostí.

Jediné, co je ve vztahu ke státnímu dluhu třeba, je jen mít se na pozoru, před různými panikáři, mravokárci a primitivními "ekonomy", kteří poukazují na velikost státních dluhů, aniž by byť jen tušili o čem vlastně píší.

-24
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK