Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Šest grafů. Jak se proměnil svět po krizi

Před desíti lety propukla světová finanční krize. Dodneška s ní nejsme srovnaní.

Když před desíti lety přišla zpráva, že banka Northern Rock požádala Bank of England o podporu, před jejími pobočkami po celém Spojeném království se okamžitě utvořily dlouhé fronty rozzlobených vkladatelů. Pátému největšímu poskytovateli hypoték v Británii hrozilo, že zůstane bez hotovosti. Všichni trnuli v obavách, jestli se jim podaří vybrat peníze.

Nakonec se to všem také podařilo. Ale musela zasáhnout Bank of England, centrální banka Spojeného království a věřitel poslední instance, který zajistil nouzové financování.

Právě v tom okamžiku se mnoho lidí přesvědčilo, že finanční krize je skutečná. Hluboce zakořeněné problémy finančního systému se už pár měsíců předtím jednoznačně projevily zmrazením půjček mezi bankami. Úvěrování přestalo existovat – a to tehdy velice negativně ovlivnilo instituce jako Northern Rock, které na financování svých aktivit (například poskytování půjček) potřebovaly krátkodobé půjčky od ostatních bank. Neměly šanci samostatně přežít. Musela zakročit Bank of England a zpřístupnit miliardy liber, aby banky zachránila před kolapsem.

Peníze u ledu

Důvody hlubokého zmrazení mezibankovního trhu jsou dnes velice dobře známé. Nezodpovědné množství půjček amerických bank v podobě rizikových hypoték nakonec způsobily, že velice mnoho domácností nezvládalo po zavedení vyšších sazeb splácet hypotéky. Mohutná vlna dluhů pak ovlivnila ceny domů, protože banky zastavené nemovitosti, které jim propadly, umístily opět na trh.

Mnoho hypoték navíc bylo v kombinovaném úvěru se sekuritizovanými cennými papíry zajištěnými hypotékou, do jejichž nákupu a prodeje investovaly obrovské částky banky po celém světě. Když klesla hodnota hypoték, z cenných papírů se staly papíry bezcenné. Banky najednou zjistily, že jedno z jejich klíčových aktiv se scvrklo. A tak se zoufale držely veškeré hotovosti, kterou měly. Mezibankovní trh zmrzl — a to nejen v USA. V důsledku dobré provázanosti světového finančního systému se do všech západních trhů rychle rozšířil strach.

Dopady následné finanční krize byly velice skutečné. V určitých ohledech se svět i po deseti letech od krize potýká s následky řetězové reakce. Dokazuje to šestice následujících grafů. 

1. HDP

Jeden z hlavních ukazatelů životní úrovně státu se získává měřením jeho hospodářského výkonu (očištěného o cenové změny) a jeho vydělením počtem obyvatel. Výsledku se říká reálný hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele. V průběhu krize reálný domácí produkt mnoha zemí dramaticky klesl.

V roce 2008 bylo Spojené království, USA i Japonsko v recesi — jejich reálná výkonnost poklesla. Následovalo Německo. V roce 2010 už většina zemí zase hospodářsky rostla, ovšem Řecko se se ještě několik dalších let potýkalo s bolestivou krizí.

Míra růstu reálného HDP

2. Nezaměstnanost

V období recese poklesne hospodářská aktivity, takže pro lidi je obecně těžší najít práci. Míra nezaměstnanosti se ve Spojeném království zvýšila z 5,4 procenta v roce 2007 na 8,1 procenta v roce 2011. V Řecku, kde bylo zadlužení velice vysoké už před krizí, se v roce 2013 nezaměstnanost vyšplhala na 27,5 procenta a od té doby tvrdošíjně setrvává nad 20 procenty.

Díky měnové politice a opatřením pro obnovení důvěry ve finanční trhy se nezaměstnanost ve Spojeném království, USA, Japonsku a Německu octla v roce 2016 pod pěti procenty.

Míra nezaměstnanosti

3. Úrokové sazby

Hlavním nástrojem k provádění měnové politiky je úroková sazba. Po finanční krizi centrální banky vedle jiných opatření prudce srazily své úrokové sazby ve snaze podpořit hospodářskou činnost. Opatření stojí na domněnce, že nízká sazba lidi nemotivuje ke spoření, ale stimuluje levné půjčky a investice, což vede k podpoře ekonomiky.

Japonsko jako jediná země mělo nízké úrokové sazby i před recesí, protože se potýkalo se stagnujícím hospodářstvím. Přesto je však během krize ještě snížilo.

Úrokové sazby centrálních bank

Řecko a Německo mají od roku 2001 stejnou úrokovou sazbu, protože společně patří do evropské měnové unie.

4. Vládní výdaje

Vlády můžou zkusit pomoci řešení krize tím, že samy zvýší vlastní spotřebu a víc investují. Větší výdaje ale zároveň znamenají nové půjčky, protože zvyšovat daně během finanční krize by znamenalo podrážet ekonomické aktivitě nohy.

Dodatečné zvyšování státního dluhu se po krizi stalo kontroverzním tématem. Mnoho vlád se místo toho rozhodlo nasadit úsporná politická opatření.

Další graf ukazuje, že nárůst vládních výdajů ve Spojeném království byl po krizi v průměru nižší než před krizí. V Řecku došlo ke snižování veřejných výdajů. V Spojených státech také, ale v menší míře.

Vládní výdaje

Změna oproti předchozímu roku v %

5. Vládní dluh

Vládní dluhy byly po krizi ve většině případů vyšší. Během recese byly menší daňové výnosy daní nižší, státy si půjčovaly na dorovnání schodků. Ve Spojeném království se dluh (ve vztahu k HDP) víc než zdvojnásobil, ačkoli z velice nízké původní hladiny (na mezinárodní poměry). V USA míra zadlužení překonala sto a v Japonsku dokonce dvě stě procent HDP. Řecko míří stejným směrem.

Vládní dluh

v % HDP

6. Bilance běžného účtu

Běžný účet státu představuje rozdíl exportu a importu zboží i služeb a také čistý příjem z investic v zahraničí. Je důležitým indikátorem zdraví ekonomiky, protože ukazuje, jestli je stát dlužník, nebo věřitel.

Řecký schodek po krizi téměř zmizel, protože klesající příjmy vedly k nižší hodnotě dovozu. Ve Spojeném království se oproti tomu schodek běžného účtu navzdory mezinárodnímu poklesu libry zvýšil. Přebytek Německa už od roku 2004 každoročně zastiňuje přebytek Japonska a od krize se rozdíl mezi nimi ještě více prohloubil.

Bilance běžných účtů

v % HDP

Všechny trendy pozorované v grafech samozřejmě nelze připisovat přímo finanční krizi. Krize ale skutečně výrazně ovlivnila rozvinuté ekonomiky po celém světě. Nepřímo mohla dokonce v některých zemích způsobit tektonické posuny v celospolečenském vnímání trhů, obchodu, globalizace, politiků, odborníků a podobně. Jestli ale alternativní řešení jako brexit nebo protekcionistické plány americké vládní garnitury přinesou výsledky, jaké si slibují jejich zastánci, to se teprve uvidí.

Z anglického originálu, který vyšel na TheConversation.org, pro Finmag přeložil Filip Drlík

Alex Mandiralas

Alex Mandiralas

Alex Mandilaras učí ekonomii na Univerzitě Surrey. Zabývá se zejména mezinárodními financemi, zejména problematikou platebních bilancí. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 22 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Amos | 20. 12. 2017 11:47

Zastavil bych se u grafu č. 5 - poměr vládního dluhu vůči HDP.

Toto je ukazatel, ke kterému se upínají téměř všichni politici (nejčastěji v období před volbami) a který slouží zejména k lakování velmi neutěšeného stavu několika vrstvami růžové barvy.

Pokud se jako občan dostanete do situace, kdy někdo hodnotí vaši bonitu, pak porovnává vaše příjmy, vaše výdaje a výši vašich aktuálních dluhů. Pokud by bonita byla hodnocena analogicky s HDP, pak by vaše příjmy byly několikrát navýšeny o tržní ceny veškerých služeb, které si pro svoji domácnost sám zajišťujete. Vaříte si? Pak vaše příjmy navýšíme o cenu srovnatelného jídla v restauraci střední úrovně. Perete si? Pak vaše příjmy rostou o fiktivní cenu služeb prádelny a čistírny. Milujete se doma s partnerem/partnerkou? Připočteme cenu eskortních služeb. To není úsměvné - stát si nyní do HDP započítívá i výkony prostitutek a výnosy z prodeje drog.

HDP je pro porovnávání s dluhem naprosto nesmyslné číslo. Jeho význam je především v tom, že je snadno manipulovatelné a pomáhá politikům vytvářet dojem, že se ještě z kopce neřítíme.

Pokud by stát na svúj neutěšený stav pohlížel stejně jako banka na žadatele o hypotéku, musel by porovnávat nikoliv vládní dluh s HDP, ale veřejný dluh (to jest dluh vlády (státní) + dluhy krajů a obcí (jako by to nebyla také odnož vlády)) se státními příjmy, což není nic jiného, než příjem z daní.

Čili musíme porovnat veřejný dluh s příjmy veřejných rozpočtů.

Pak vidíme daleko pesimističtější obraz. V případě ČR už se nejdná o vychvalovanou hodnotu 39%, ale jsme na čísle 99,9% - tedy česká vláda není schopna vybrat na daních více než peníze na veřejný dluh. To už nevypadá příliš optimisticky.

Kdo si chce mé tvrzení překontrolovat, může použít webovou stránku Aleše Michla, bývalého poradce stbáka Babiše - http://www.verejnydluh.cz/

Nějaké pozitivum? Japonsko měřeno tímto úhlem pohledu je na tom výrazně hůře. Japonská vláda by potřebovala nikoliv jeden, ale téměř 15 let, aby z výnosu daní pokryla veřejný dluh.

+13
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 20. 12. 2017 08:42

Bu bu bu bu. Ja jsem strašný pan Hůůůů. :-)

-10
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK