Česku hrozí odliv mozků, může si za to samo

Nechali jsme se příliš uspokojit tím, že se zemi ekonomicky daří. Navzdory varováním expertů z řady různých oblastí jsme rezignovali na řešení zásadních výzev a spokojili jsme se s fungováním na autopilota. Přístup, který do té doby díky příznivým okolnostem celkem obstojně fungoval, se v krizi sesypal. Důsledky teď vidíme a neseme v různých oblastech všichni.

Existuje ale ještě jedna rovina, kterou si zatím uvědomuje málokdo. Přitom má potenciál napáchat do budoucna obrovské škody. Možná ještě větší než skokový nárůst státního dluhu o předpokládaných zhruba 900 miliard korun na více než 2,5 bilionu během pouhých dvou let (2020 a 2021).

Nepříjemné prozření

Mnozí příslušníci generace narozené po roce 1989 zažili loni vůbec poprvé pocity, které jejich rodiče z minulosti zpravidla dobře znají. Nejistota, nervozita, frustrace, omezení svobod a možností, jež dosud brali za nedotknutelné. A v neposlední řadě také silné rozčarování z toho, že stát se víc než jako partner chová v lepším případě jako podezřívavý soused, v horším rovnou jako nepřítel.

Samozřejmě že s obdobím totality se stávající situace zdaleka nedá srovnávat. Ale pro lidi, z nichž podstatná část dosud náznak něčeho podobného pocítila maximálně při cestě po rozbité dálnici a svou vazbu na veřejnou správu si uvědomovala mnohdy jen při výměně expirovaných osobních dokladů, byl rok 2020 zkrátka obrovský šok.

Zdá se, že postupně přibývá těch, u kterých optimismus, energii a důvěru z období před pandemií vystřídala ostražitost a zárodky zmaru.

Kdyby šlo o ojedinělé zjitření emocí, až na výjimky by na něj všichni velmi rychle zapomněli. Zase by se začali soustředit jenom na to, jak co nejrychleji zvládnout pandemii a jak k tomu můžou sami přispět. Ale s tím, jak představitelé moci vršili další a další přešlapy (a to nejen v řízení chodu země, ale i co do způsobu komunikace), začalo čím dál víc především mladých lidí přemýšlet o tom, v jakém stavu skutečně Česko je. A jaké jsou jeho vyhlídky do budoucna.

Mnohým z nich se začal před očima skládat nepříliš hezký obrázek. Tím spíš, když se kvůli zbytečně vyhroceným výměnám názorů na situaci kolem covidu začaly k efektu chyb politiků přidávat i úvahy o složitém soužití s ostatními lidmi. Ať už v rodinách, nebo v širším okolí.

Někteří nad tím vším určitě nakonec mávnou rukou. Ale zdá se, že postupně přibývá i těch, u kterých optimismus, energii a důvěru z období před pandemií vystřídala ostražitost a zárodky zmaru.

Země bez perspektivy

Příkladem toho, kam až může plně rozvinutý zmar v extrémním případě dojít, je Řecko. To v poslední dekádě přišlo v důsledku hluboké finanční a dluhové krize o bezmála půl milionu lidí. Ti i s ohledem na mimořádně vysokou nezaměstnanost usoudili, že větší šanci na životní úspěch budou mít v zahraničí.

Zpravidla šlo o mladé vysokoškolsky vzdělané lidi, tedy ty, kteří by jinak mohli být základem ekonomické i demografické obnovy země. Většina z nich díky svému vzdělání, talentu a předpokladům v zahraničí uspěla a usadila se tam. Mnozí řečtí expati se tak do své vlasti pravděpodobně nikdy nevrátí.

Nejde přitom jen o ztrátu velké části intelektuální základny, ale také o miliardy eur, které Řecko investovalo do jejich vzdělání. O odhadem víc než devět miliard eur (235 miliard Kč), o které nejzadluženější evropská země kvůli tomuto fenoménu přichází každý rok na daních. O prohloubení už tak velkého problému se stárnutím populace a těžko vyčíslitelných společenských ztrátách ani nemluvě.

Ke stavu, ve kterém se ocitlo Řecko, má Česká republika aspoň po ekonomické stránce naštěstí ještě hodně daleko. I tak ale bohužel přibývá lidí, kteří si kladou otázku, jestli je a jejich děti čeká v Česku dobrá budoucnost. I kdyby těch, kteří nakonec dospějou k záporné odpovědi, byl ve srovnání s Řeckem jen zlomek, máme zaděláno na pořádné potíže.

Naděje schází

Zvládnutí pandemie je mezitím v nedohlednu. A ani poté se s ohledem na tvrdě zasažené veřejné finance, neřešené reformy a ztrátu důvěry ve stát dlouhodobé vyhlídky o moc nezlepší.

I přes to, že složité hledání vhodné alternativy pro místo k životu, náročný nový začátek na úplně cizím místě a riziko neúspěchu mnohé lidi od zpřetrhání společenských vazeb a odchodu do zahraničí nejspíš odradí, je nejvyšší čas uvědomit si, že bariér je dnes v tomto ohledu mnohem méně než před revolucí.

Na hranicích už nejsou ostnaté dráty, vzdělaní mladí lidé se v zahraničí bez problémů domluví a Češi, kteří se ucházejí o kvalifikovaná místa, už pro západní zaměstnavatele dávno nemají „východoevropské stigma“ jaké víc či míň mívali dřív. Stačí málo a mozky si svou country for the future půjdou hledat jinam.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag