Někdy musí politici dělat rozhodnutí, která nelze opřít o veřejné mínění

Sociologové pracují se dvěma typy důvěry: sociální a politickou. První je důvěra v blízké i cizí lidi, druhá ve vládu, soudy, banky a další instituce. „Politickou i sociální důvěru můžeme rozložit na víc menších částí. My jsme se v našem výzkumu ptali, jak lidé důvěřují různým institucím a lidem a zkoumali, jak spolu jednotlivé složky důvěry souvisí,“ říká sociolog Matouš Pilnáček. „Za normálních okolností je pro tvorbu sociální důvěry důležitá zejména důvěra ve funkční stát – fungující soudy, výběr daní, férové volby. V krizové situaci je ale pro pocit bezpečného prostředí podstatnější důvěra v armádu a policii“.

Studii publikovanou v žurnálu European Societies připravil spolu s Paulínou Tabery, se kterou pracují pro Sociologický ústav Akademie věd. Vysvětlování, proč důvěře v opatření škodí autority zpochybňující odborný konsenzus nebo v čem může být přílišná důvěra v ostatní lidi při pandemii na škodu, se ale ujal sám Pilnáček.

Matouš Pilnáček

Archviv MP

Sociolog a datový analytik Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. Zaměřuje se na metodologii předvolebních výzkumů a výzkum struktury a dynamiky veřejného mínění. Vystudoval sociologii na Filozofické fakultě UK, kde v současnosti vyučuje a pokračuje v doktorském studiu. Rád hraje divadlo, vymýšlí špatné vtipy a vytváří dobré grafy.

Můžeme říct, s jakou mírou společenské a politické důvěry vstupovalo Česko do pandemie? Víme, jak moc Češi věří veřejným institucím například ve srovnání se sousedy?

Ve srovnání se sousedy jsme podle posledního mezinárodního šetření European Social Survey z roku 2018 takový střed. Německo a Rakousko mělo vyšší sociální i politickou důvěru, zatímco Slovensko a Polsko ji mělo naopak o něco nižší.

Na co jste v souvislosti s pandemií přišli?

Na to nejdřív musím vysvětlit mechanismus propojení sociální a politické důvěry za normálních okolností. Studie opakovaně potvrzují, že politická důvěra vytváří podmínky pro tu sociální. Za normálních okolností je pro tvorbu sociální důvěry důležitá zejména důvěra ve funkční stát – fungující soudy, výběr daní, férové volby. Tato důvěra vytváří bezpečné prostředí pro interakce mezi lidmi. Při pandemii se ale dostáváme do jiného společenského kontextu. Najednou už není tak důležité, zda funguje běžný chod státu. Protože se cítíme ohrožení šířením viru, pro důvěru ostatním lidem jsou důležité ty instituce, které zajistí naši bezpečnost.

A proto je ve vašem výzkumu centrální důvěra v policii a armádu? Ty bych čekal například u teroristického útoku.

Ano, pro pocit bezpečného prostředí je v krizové situaci podstatnější důvěra v armádu a policii. V našem výzkumu jsme ale šli dál a ptali jsme se i na důvěru ve zdravotníky, u kterých jsme předpokládali klíčovou roli. To se potvrdilo. Kromě bezpečnostních složek se i zdravotníci a částečně také vědci stávají garanty bezpečných společenských interakcí.

Představte si například, že si chcete pronajmout byt a jdete na prohlídku. Za normálních okolností budete nejdřív přemýšlet, jestli můžete makléři věřit, že není v bytě schovaná nějaká vada a zda nepodepíšete nevýhodnou smlouvu. Za současné situace, pokud vás znepokojuje pandemie, budete nejdřív přemýšlet, jestli se nemůžete od makléře nakazit, a až poté přijdou na řadu další věci.

Jak na tom byla podle vašeho výzkumu vláda? Platí poučka, že v krizích důvěra roste?

Existuje studie ukazující, že u většiny zemí skutečně na začátku pandemie vzrostla důvěra ve vládu. Jedinými výjimkami ze zařazených zemí byla Brazílie, Mexiko a Japonsko. Takže tahle poučka v pandemii platí pro většinu zemí pro začátek krize. I v Česku jsme mohli vidět mírný nárůst podpory hnutí ANO na začátku pandemie ve výzkumu agentury KANTAR. Jak se důvěra vyvíjí, ale už záleží na tom, jak lidé vnímají úspěšnost zvládání krize.

Ve své studii jsme se ovšem nezaměřovali na úroveň důvěry, ale na vztahy jednotlivých důvěr mezi sebou. Z tohoto pohledu hraje vláda vůči ostatním důvěrám okrajovou roli. Na důvěru lidí vůči sobě i vůči dalším institucím nemá příliš vliv.

Jak se liší důvěra jednotlivých lidí v různé instituce podle toho, jak velké obavy si dělají?

Lidé obávající se koronaviru mají mezi jednotlivými důvěrami vztahy daleko jasnější. Právě pro ně je centrální důvěra ve zdravotníky a bezpečnostní složky. Ti, kteří se naopak obávají méně, nemají žádný typ důvěry klíčový. Zajímavé je, že se tyto dvě skupiny liší výrazně z hlediska struktury důvěry, míra důvěry je ale u obou skupin velmi podobná. Nejmenší důvěru má u obou skupin vláda a největší naši blízcí, následovaní zdravotníky a vědci.

A liší se podle obav důvěra v opatření?

To jsme v naší studii nezkoumali, ale z jiných dat sbíraných v rámci CVVM víme, že lidé obávající se epidemie mají tendenci i opatření víc dodržovat. Kdo má strach o svoje zdraví nebo zdraví svých blízkých, vnímá roušky častěji jako účinné opatření a častěji si také myslí, že by stát měl nařizovat jejich nošení.

Co nám pandemie řekla o vztahu mezi svobodou a bezpečností, tedy ochotou přijímat různá omezení?

Zkoumali jsme i vztah mezi nimi. V zásadě si obě hodnoty lidi velmi cení. Kromě obecných otázek po jejich důležitosti jsme se ptali i na to, jak invazivní opatření jsou v rámci pandemie lidé ochotni snášet. Ve výzkumu jsme měli opatření, která reálně existovala, například uzavření hranic, ale také velmi invazivní – zveřejňování jmen nakažených nebo vstupování do domácností v rámci nedobrovolného testování. Nejinvazivnější opatření jako zveřejňování jmen neměla velkou podporu.

Z hlediska vztahu mezi abstraktními hodnotami a opatřeními jsme objevili celkem očekávatelnou souvislost. Lidé s důležitější hodnotou svobody mají tendenci volit méně přísná opatření a ti, pro které je důležitější hodnota bezpečí, zase invazivnější. Podstatnější než abstraktní principy jsou ale konkrétní obavy a důvěra vládě, která opatření omezující svobodu zavádí. Pokud se obáváte o zdraví své a svých blízkých a zároveň důvěřujete vládě, jste ochotni přijmout i přísnější opatření. Abstraktní dilema mezi svobodou a bezpečnostní se tak projevuje spíš v praktických úvahách, zda jsem právě teď ohrožen a zda vláda nezneužije svoje postavení.

Po létě jsme viděli v různých výzkumech neochotu k respektování opatření, můžeme při jejich výkladu říct, že se lidé přestali bát?

Z jiných svých výzkumů víme, že lidé se bát nepřestali. Respektive během léta měli menší obavy, ale už v září měli podobné nebo dokonce větší obavy než na jaře. Jsou opět znepokojení, ale odezva v chování už není tak silná jako o několik měsíců dříve. To se velmi pravděpodobně bude postupně měnit. Poslední výsledky výzkumů máme ze září.

Víme, kdy a proč se v Česku začala situace proměňovat z jarní poslušnosti vůči opatřením do něčeho, z čeho vzešlo Česko jako země na špici světových statistik v počtu nakažených?

Nehledal bych žádný konkrétní bod obratu. Spíš to byl pravděpodobně postupný proces s víc zdroji, které se navzájem podporovaly. Velmi dobré zvládnutí situace na jaře, pomalejší šíření viru v létě, vyjádření některých autorit, které virus bagatelizovaly. Ale to jsou spekulace bez dat na úrovni hospodské debaty.

Sociolog Daniel Prokop z PAQ píše, že „znalost rozsahu epidemie a představy o vývoji epidemie do budoucnosti (a realističnost těchto představ) úzce a přímo souvisí s akceptováním proti-epidemických opatření“. Jak v tomto ohledu hodnotíte komunikaci veřejných institucí?

Z hlediska našeho výzkumu se nabízí úvaha, že pokud by opatření víc komunikovali zdravotníci a míň politici, lidé by mohli mít v opatření větší důvěru. Máme poznatky z komunikace globální změny klimatu, že pokud lidé vnímají vědecký konsenzus, berou změnu klimatu vážněji a mění i své chování. Zdravotníci, kteří nejsou odborníci v epidemiologii a narušují odborný konsenzus, zvládání epidemie ve světle těchto poznatků naopak dost škodí. Řešením by možná bylo, kdyby nějaký nepolitický zdravotnický orgán komunikoval jednotně o dopadech epidemie a nutných opatřeních. Pak by lidé mohli opatření víc akceptovat.

Jak si vysvětlujete, že vláda vedená Andrejem Babišem spojovaným s vynikající komunikací, zdá se, komunikačně situaci nezvládá?

To je zajímavá otázka, ale můžeme o tom jenom spekulovat. Je možné, že v jistých chvílích musí politická reprezentace dělat rozhodnutí, která nelze opřít o mínění veřejnosti. To se navíc může velmi rychle měnit. Pokud je tedy komunikace nastavená tak, aby vycházela vstříc veřejnému mínění, v dobách rychlého vývoje názorů na závažné věci nemůže stačit. Naopak politik musí být v takové situaci aktivní a sám se snažit formovat veřejné mínění. Mnohem důležitější ale je, že nejsou připravené krizové scénáře komunikace. To znamená, že v případě různých událostí vím, jakými cestami s obyvateli komunikovat. Kolik jich můžu oslovit online, koho naopak neoslovím, kde lidé všechno najdou, kam se můžou obracet... Takový servis pro občany chybí.

Vy jste říkal, že důvěra ve vládu nebyla určující pro ostatní důvěry. Současně mně v tomhle případě přijde důležitá.

Důvěra vládě nebo alespoň některým jejím členům souvisí s dodržováním protiepidemických opatření a vnímáním jejich smysluplnosti. V tomto ohledu je důvěra vládě důležitá, protože opatření vláda zavádí a komunikuje o nich. Kdyby o opatřeních víc komunikoval nějaký odborný orgán, jak jsem zmiňoval, byla by pravděpodobně důležitější důvěra takovému orgánu. Důvěra vládě stojí ve vztahu k ostatním důvěrám trochu stranou, protože se odvíjí od našich politických názorů a samozřejmě se výrazně mění podle toho, kdo je zrovna u moci.

Víme i něco o proměnách společenské důvěry? Věří si lidé navzájem míň, víc? Na jedné straně vidíme různé akty solidarity, na druhé se lidi hádají kvůli postojům k rouškám.

Zatím to vypadá, že společenská důvěra zůstává během pandemie na podobné úrovni. Zmínil bych ještě jednu důležitou věc. Z hlediska zvládání pandemie nemusí být sociální důvěra jenom žádoucí. Ve výzkumu, který zahrnoval přes osmdesát zemí, se ukázalo, že státy s vyšší sociální důvěrou ji na jaře zvládaly v průměru hůř. Pravděpodobně to je proto, že lidé mají často pocit, že se od lidí, kterým věří, přece nenakazí. Navíc mají tendenci utužovat vzájemnou důvěru například podáváním ruky a tak podobně. V době pandemie tak je sociální důvěra nejen pozitivní jev. Naopak velmi důležitá bude podle mého názoru při rozvolňování opatření, kdy bude potřeba, aby lidé mezi sebou opět začali víc interagovat.

Jak moc souvisí soudržnost, typicky národní, kdy se zdůrazňuje nacionální apel, že Češi to zvládnou, a důvěra? Respektive: je podmínkou důvěry i vědomí kolektivní identity?

To je velmi dobrá otázka. V jednom z výzkumů v roce 2019 jsme se ptali na národní hrdost a důvěru politickým institucím. A skutečně vychází, že lidé, kteří jsou víc hrdí, tak i víc důvěřují například vládě a prezidentovi. Že by to ale byla podmínka důvěry, to bych neřekl. Spíš to jeden z mechanismů, jak důvěru ve společnosti budovat.

Známe i další možné mechanismy pro budování důvěry? Může mít například úspěch mediální kampaň, kterou vláda plánuje?

Mediální kampaň určitě může pomoci se zvládáním pandemie, pokud vysvětlí, proč jsou konkrétní opatření důležitá a pokud bude motivovat k jejich dodržování. Na budování politické nebo společenské důvěry by ale mediální kampaň měla spíš malý vliv. Jsou to postoje, které vychází především z osobních zkušeností, formují se dlouhodobě a mění se spíše na základně výrazných událostí. Tou pravděpodobně mediální kampaň nebude.

Vídám výklady odmítání opatření opřená o to, že si je někteří nemůžou dovolit. Že jde o jakési popření, protože očekávají ekonomickou krizi, dopady na vlastní práci… Jak důležitým zdrojem nedůvěry je ekonomická nejistota?

Z dat to nevypadá, že by ochota přijmout opatření na individuální úrovni souvisela s ekonomickou situací. To ale mluvím o individuálních opatřeních s docela malými náklady, jako je nošení roušek nebo omezení kontaktu s dalšími lidmi. U zavírání podniků a škol jde o úplně jiný příběh, protože chudší lidé mají méně prostředků, jak se situací vypořádat. a má na ně daleko větší dopad. Chudší lidé mají i menší politickou důvěru, ale to přímo nesouvisí se současnou situací, ale spíš s nižší důvěrou obecně.

Víme něco o tom, koho Češi považují za viníky současné situace? Předpokládám, že s podobnou krizí přijde i hledání viníků.

To je věc, která podléhá neustále reinterpretaci. Například na jaře řada lidí vnímala jako viníky lidi, kteří vyjeli do Itálie na lyže. Na ty si dnes už dnes nikdo nevzpomene. Bude tedy záležet, jak bude krize dále probíhat a jak bude zpětně interpretovaná.

Zdravotníci, kteří nejsou odborníci v epidemiologii a narušují odborný konsenzus, zvládání epidemie ve světle těchto poznatků naopak dost škodí.