Petr Fischer

David Mareček, generální ředitel České filharmonie, si našel čas na rozhovor až při čekání na letadlo do Hongkongu. Pracovní cesty po celém světě ho během působení v manažerském čele orchestru dost vytěžují, o to víc je pak rád v Česku. Ještě raději by se vracel, kdyby se Praze povedlo naplnit plán na stavbu nového koncertního sálu, kde by byl soubor doma.

Spor o těžbu v příhraničním polském dole Turów se vrací vládě jako bumerang. Voda na české straně dál mizí ze studní, a místní si stěžují u Evropské komise. Proč, když česko-polská smlouva měla všechny problémy vyřešit? Možná proto, že to byla víc smlouva mezi dvěma spřátelenými stranami. A bohužel to vypadá, že v Česku dostaly stranické zájmy přednost před ochranou občanů.

Ukrajinci kvůli ruské agresi sklidili letos o čtyřicet procent míň obilí než loni. Obilnice světa proto nebude moci uspokojit všechny, kdo jsou na ní závislí. Rusko tak zvyšuje napětí nejen na hranicích Evropy, ale i na Blízkém východě a v Africe, které z ukrajinského obilí z velké části žijí.

Jádro má být masivním stabilizačním prvkem české energetické politiky do dalších desetiletí. Ani to ale nemusí být cesta k energetické soběstačnosti. Spotřeba elektřiny prudce poroste a nové bloky, o kterých mluví ministr financí Zbyněk Stanjura, budou pracovat nejdřív za patnáct let.

Za všechno může Green Deal! Věčná lidská potřeba najít viníka všeho našla svou oběť. Trh s povolenkami, slepý tlak na omezování fosilních paliv a jádra, riskantní sázka na plyn navzdory energetické bezpečnosti. Viníka máme, stačí tedy Green Deal zrušit a vrátit se ke starému dobrému pálení všeho?

Jiný svět, jiná Evropa, jiné Německo? Německý kancléř Olaf Scholz ve svém pražském projevu mluvil o změně, kterou potřebuje Evropa do budoucna. Ta ale podle jeho představ nebude zase tak velká, jak by se mohlo zdát.

Vemte si svetr a ve sprše zatněte zuby. Tak by se v kostce dalo shrnout české řešení energetické krize. V Česku se dlouhodobě plýtvá energií skoro nejvíc z Evropské unie a každá úspora je přece krok ke změně myšlení nad vzácností energetických zdrojů.

Ta částka je až absurdní: 289 miliard dolarů, bezmála sedm bilionů Kč, na čipy. Spojené státy reagují na globální výpadky dodávek podporou domácí výroby polovodičových technologií pro IT a automobilový průmysl. O soběstačnost ve výrobě bojuje i Evropská unie, zatím ale jen zlomkem peněz. Bude to potřeba.

Státní dluh vyskočil o dalších 250 miliard a blíží se třem bilionům korun. V posledních třech letech se zvedl o 1,1 bilionu, což je český rychlostní rekord. Dá se z dluhů vůbec vyjít a jsou tak nebezpečné, jak se všem zdá?

Chvíli to trvalo, ale nakonec na to ve vládě přišli: státní rozpočet nelze v současné turbulentní době dát dohromady bez dodatečných daňových příjmů. Rigidní pravicová ideologie nízkých daní se možná na chvíli zlomí v oblasti podnikových odvodů ze zisku; daně fyzických osob, vzdor velmi nízké progresi, zůstanou dál nedotknutelné.

Byty nejsou a nebudou, hlásí už delší dobu titulky v českých médiích. Není to nic nového, to jen rostoucí úrokové sazby a náklady na energie až na dřeň odhalují slabiny českého bytového trhu. Kde se stala chyba? A dá se s tím vůbec něco dělat?

Čtyřicet let staré TGV přivezlo budoucnost české dopravy na brněnské výstaviště. Časový paradox připomněl, že vlaky v Česku ani po třiceti letech modernizace nepatří do 21. století. Nikdo se totiž o jejich budoucnost dostatečně nestaral.

Pomáhat v čase inflační a energetické krize přímo konkrétním lidem, kteří to životně potřebují, nebo pomoci všem, protože není čas rozebírat, kdo pomoc dostane, a kdo ne? Vláda Petra Fialy by byla pro první řešení, stále častěji se jí ale vnucuje to druhé. Bude k něčemu vznikající hybrid?

Jsme vzorem pro všechny! Nastavujeme standardy! Členové české vlády se rádi chlubí excelentním přístupem státu k válce na Ukrajině. Bereme uprchlíky, posíláme zbraně. Jenže najednou neumíme a nechceme vypnout ruskou ropu, jak se snaží prosadit Evropská komise. Opravdu to nejde?

Poznání, že se učíme pro život, ne pro školu, platí tisíce let. Výklad formule Vitae non scholae discimus se ale v moderní době poněkud omezil na tupý pragmatismus. Po odmítání povinné maturity z matematiky přichází likvidace povinné výuky druhého cizího jazyka. A obojí se stejně limitovaným argumentem: pro život to většina lidí vůbec nepotřebuje.

Ještě v lednu byla Evropská unie považována za rozhárané sdružení národních států, které více či méně touží po naplňování vlastních zájmů. Dokonce ani tradiční německo-francouzský motor Unie nedokázal dávat dostatečně najevo, kam a proč by evropské společenství mělo jít. Válka na Ukrajině vše změnila. Společný nepřítel spojil jindy nespojitelné – jak dlouho to vydrží?

Hon na majetek Putinových oligarchů, který je mediálně nejviditelnější, a proto také nejvděčnější sankcí vůči ruskému válečnému režimu, samozřejmě vyvolává otázku, co s takto zabavenými statky. Mohou západní země tento majetek jednoduše zabavit a prodat? A mohou tedy vily, soukromé tryskáče, jachty a domy ruských oligarchů nakonec zaplatit válečné reparace Ukrajině?

Válka na Ukrajině zavřela řadu dezinformačních serverů. V Česku jich se souhlasem vlády „zhaslo“ hned osm. Následovat zřejmě budou další. Proč situaci dezinformace na webu brzdí až válka, a není to popření svobody slova, posvátné zásady liberální demokracie?

Válka mění perspektivy a plány. Co bylo důležité včera, je méně důležité dnes a zítra. Válka na Ukrajině dala prý zapomenout na všechny „Green Dealy“ světa, protože starost o bezpečnost – ať už vojenskou, nebo energetickou – je bližší než úzkostná starost o klima. Přitom jedno riziko nevylučuje druhé. Naopak. Starost o budoucí bezpečnost se bez starosti o klima rozhodně neobejde.

Banka Credit Suisse ráda hospodařila s penězi s problematickou historii. Obrovské milionové částky tu ukládali diktátoři i podvodníci, ukazuje čerstvý skandál proslulé švýcarské instituce. Banka se brání úkroky stranou i starou klausovskou strategií: jak odlišit špinavé peníze, aniž by to zabilo byznys?

Chvíli se zdálo, že Facebook a Instagram v Evropě končí, jak naznačovala společnost Meta ve své výroční zprávě pro americkou Komisi cenných papírů. Nic takového se ale neděje, dementovala firma po pár dnech „pseudozprávu“. To už se ale celý svět bavil, zatímco ten vážný problém zůstává skryt: co se bude dít s daty Evropanů, která zanechávají na sociálních sítích?