Tajemství burzy v Lipsku aneb Co Čechům zdražuje elektřinu?

O energetické burze v Lipsku se toho mezi lidmi hodně napovídá, ale máloco ví. Obecně ji přesto (či právě proto) veřejnost považuje za hlavní důvod, proč mají Češi – pokud počítáme v paritě kupní síly – nejdražší elektřinu v EU. Bez tohoto přepočtu mají elektřinu nejdražší Němci.

Negativní vnímání vlivu burzy na cenu elektřiny dokládá například návrh Spolku pro dostavbu Jaderné elektrárny Temelín. Ten ve svém loňském prohlášení vyzval, aby polostátní ČEZ v Lipsku obchodoval pouze přebytky elektřiny, které mu zůstanou po uspokojení domácí poptávky. To je model, který nařídila francouzská vláda společnosti EDF a letos k podobnému kroku sáhla i slovenská vláda.

Jenže burza i při započtení emisních povolenek určuje cenu elektřiny v průměru jen z poloviny. Druhou částí je „regulované složka“. Do ní například patří poplatky na nezbytné fungování operátora trhu, ale také příspěvky na obnovitelné zdroje. A to nejen na farmy „solárních baronů“, ale třeba i na fotovoltaiku na vaší střeše, nebo soukromou větrnou elektrárnu. V některých zemích regulovaná složka tvoří dokonce většinu ceny pro zákazníka.

Navíc není ani pravda, že by české energetické firmy k prodeji elektřiny na lipské burze nutila nějaká eurosmlouva. Zavedl je tam volný trh EU, protože je to pro ně zkrátka výhodné.

Energetická burza je logickým obchodním krokem, jenž nejsnadněji maximalizuje zisk prodejce. To se posléze projeví v daních, které státu zaplatí.

​Volný trh si burzu žádá

Burza v Lipsku vznikla čistě jako důsledek otevřeného jednotného trhu zemí evropské osmadvacítky (ještě s Velkou Británií). Protože pokud může elektřina volně plynout přes hranice, je logické, že vznikla burza, přes kterou ji obchodníci nakupují. A protože burza je místo, kde se nejsnadněji kontinuálně maximalizuje zisk, zcela logicky na ni zamířili i čeští producenti elektřiny.

„Na burze dodavatel potká na jednom místě nejvíc poptávek odběratelů, což je pro něj samozřejmě výhodné. Burza však zároveň funguje jako vyrovnání maximálních a minimálních cen, protože všichni vidí, za kolik se obchoduje, takže výsledkem je něco, co by se dalo nazvat optimální cenou s ohledem na průnik nabídky a poptávky,“ vysvětluje Pavel Farkač, analytik společnosti Seven Energy.

Dá se tedy říct, že energetická burza je logickým obchodním krokem, jenž nejsnadněji maximalizuje zisk prodejce. To se posléze projeví v daních, které státu zaplatí. A cena, která je výsledkem operací na burze v Lipsku, je tedy jakýmsi unijním optimem za momentálních podmínek. Což ovšem zdaleka neznamená, že ji za optimální považují i lidé, kteří ji odebírají. Ovšem v tom už je burza nevinně.

Mimo jiné z toho vyplývá, že – ač se to na první pohled muže zdát – ceny na burze neženou vzhůru obchodníci z bohatých států, především z Německa. Ve svobodné soutěži se tu střetávají prodávající a nakupující z bohatých i chudých zemí, Němci a Francouzi stejně jako Češi, Bulhaři či Rumuni. Výsledná cena elektřiny tedy musí být akceptovatelná nejen pro bohaté Němce, ale i pro chudé Bulhary.

Právě to umožňuje systém burzy a podstata obchodované komodity.

Pokud by cena elektřiny měla být oproštěná od vlivu zahraničních dodavatelů a odběratelů, nemohl by s ní fungovat otevřený unijní trh.

​Cenu elektřiny určují algoritmy

Energetická burza navíc už dávno nevypadá tak, jak si ji možná mnozí pamatují z filmů. Žádné davy dealerů na takzvaném parketu, kteří mávají rukama a vykřikují, kolik dají za tunu pšenice, nebo akcie Fordu. Je to nesrovnatelně komornější: cenu určují na základě poptávky a nabídky počítačové algoritmy.

Tyhle sofistikované kódy dokážou v okamžité ceně zohlednit například i to, jaké typy elektráren zrovna do sítě dodávají. Protože za jinou cenu ji produkují dotované větrné a fotovoltaické zdroje (když fungují), a za jiné ceny pak ty uhelné, jaderné, nebo plynové. Rozhodující pro tvorbu ceny je přitom produkce takzvané závěrné elektrárny: té poslední připojené podle nákladnosti produkce.

Shutterstock

Víc napětí než v bondovce. Evropská energetika je postavená na hlavu

Klimatická politika Evropské unie počítá s tím, že klimaticky nejšetrnější zdroj energie bude v budoucnu utlumen a vyřazen z energetiky. Dává to smysl? ptá se ve svém pravidelném komentáři Pavel Jégl.

Platí, že když fouká vítr na severu Německa, dodávají tamní větrné zdroje elektřinu „za hubičku“. Jenže čím méně fouká, tím víc ostatních typů zdrojů se musí rozeběhnout, aby pokryly poptávku. Ke kontinuálně dodávajícím jaderným zdrojům se tak přidávají nejdřív ty uhelné, byť zatížené emisními povolenkami (černouhelné dřív než hnědouhelné díky nižší ceně černého uhlí), a až po nich nastupují nejdražší zdroje využívající plyn. Tohle vše se pak projevuje v ceně elektřiny pro koncové odběratele.

Pokud by cena elektřiny měla být oproštěná od vlivu zahraničních dodavatelů a odběratelů, nemohl by s ní fungovat otevřený unijní trh. Ovšem ani fungování burz pouze v rámci jednotlivých států by nemuselo zaručit výrazný pokles ceny pro konečné uživatele. Protože princip tvorby ceny by zůstal stejný. Menší množství dodavatelů by navíc umožňovalo snadnější vznik různých zákulisních cenových dohod.

Razantní pokles ceny by tedy zřejmě mohla zajistit pouze státní regulace. Jinými slovy: zrušení svobodného trhu. Jenže ani to by nakonec nemuselo přinést kýžený efekt. Dobře je to vidět například na cenách benzinu, nafty, cigaret a alkoholu, které tlačí nahoru především nejrůznější daně, tedy státní regulace.

Pokud by vláda chtěla skutečně snížit ceny energií, kromě odpuštění DPH je evidentně jedinou cestou zrušení emisních povolenek.

​Z čeho se skládá cena elektřiny

V současnosti je tomu tak už i u ceny energií, kterou v nemalé míře ovlivňují emisní povolenky. To je regulatorní výmysl Evropské komise, jehož cílem bylo motivovat firmy produkující oxid uhličitý, aby jeho produkci omezily a výhledově přešly na jiné technologie. Prostě další daň. Na rozdíl od těch u benzinu, tabáku či alkoholu ale s emisními povolenkami začali kšeftovat spekulanti.

Aby ne, je to pro ně zcela bezpečný zdroj zisků, protože firmy produkující CO2 v prostoru EU nemají jinou možnost, než si je kupovat. Z toho je zřejmé, že vliv povolenek na konečnou cenu elektřiny je daleko větší, než si lidé běžně myslí; podle předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové je to asi dvacet procent.

Pětinu toho, co platíme za každou kilowatthodinu, tak mají na svědomí právě emisní povolenky. Navíc se cena pro konečného spotřebitele v unii v průměru z poloviny skládá z takzvané komoditní složky (komoditou je elektřina, včetně povolenky), jež vzniká na trhu, a druhou polovinu tvoří regulované složky. To jsou poplatky za distribuci, příspěvky na obnovitelné zdroje, operátora trhu a podobně (například v Německu tahle složka představuje až 75 procent výsledné ceny).

Výhody a nevýhody otevřeného trhu

Shutterstock

Propojení energetických soustav a otevření trhu má i jiné než cenové důsledky. „Otevření energetického trhu a propojení soustav přispívá ke sblížení obchodních a fyzických toků elektřiny a tím současně pomáhá energetikům snadněji zvládat výkyvy v síti,“ upozorňuje Farkač na veřejnosti skrytou souvislost.

Na druhou stranu však propojení sítí také způsobuje rizikové situace. Tradičním příkladem jsou návaly německé elektřiny z větrných elektráren, kvůli kterým Česko a Polsko musely na hranicích instalovat za miliardy fázové transformátory. Ty chrání přenosové soustavy před kolapsem, který by přetoky energie z Německa jinak způsobily.

Loni zas málem přivodilo blackout části střední Evropy Rakousko, dlouhodobě závislé na dovozu elektřiny, když se zadrhly dodávky z Balkánu. Samo totiž, kvůli sázce na obnovitelné zdroje, nemá dostatek řiditelných zdrojů, které by umožnily situaci bez pomoci dalších států (včetně Česka) zvládnout.

Pokud by tedy vláda chtěla skutečně snížit ceny energií, kromě odpuštění DPH je evidentně jedinou cestou, jak rychle výrazně snížit cenu elektřiny, zrušení emisních povolenek. A případně přirážek na podporu obnovitelných zdrojů. Hledání takové možnosti je i v zájmu samotných států, což dokládají i četná vyjádření profesních sdružení a šéfů firem (například zde a zde).

Tahle možnost je o to aktuálnější, že emisní povolenky – a ostatně i poplatky na podporu takzvaných obnovitelných zdrojů – platíme kvůli operaci, jejíž výsledek je krajně nejistý. Tedy ten klimatický (udržení růstu globální teploty pod dvěma stupni Celsia). Výsledek pro peněženky je ovšem při pokračování nynějšího vývoje naopak naprosto jistý: Elektřina bude dražší a dražší.

Že nejde o plané obavy, dokazují i kroky Bruselu. Tamní politici se už nyní obávají masivních dopadů růstu cen na životní úroveň lidí, že chtějí vytvářet další kompenzační fond. Ten by měly financovat další emisní povolenky. Logickou pastí tohoto plánu ovšem je, že tento fond by měl být fakticky plněn právě z výnosů zdražení elektřiny.

Představa, že Česko za 11 let dokáže bezpečně nahradit uhelné teplárenství, je podle řady odborníků víc než nereálná.

​Bude elektřiny dost?

Nad to všechno je ovšem ve hře ještě jeden faktor, který požene cenu elektřiny vzhůru. A to je její hrozící nedostatek. Stále aktuálnější otázkou totiž je, jestli v budoucnu vůbec bude elektřiny dost (ke studiu například zde a zde a zde). Protože tlak Evropské komise (kterou má fakticky řídit Evropská rada složená z premiérů nebo prezidentů) na odstavování fosilních zdrojů je stále silnější.

A vlády jejímu tlaku podléhají. Například německá vláda chce s uhlím skoncovat v roce 2030, ta nová v Česku (podobně jako ta německá koaličně zelená) to chce učinit v roce 2033. Oba státy přitom ustavily Uhelné komise, které doporučily odchod od uhlí v roce 2038. Ta česká navíc jednoznačně uvedla, že v roce 2038 v případě, že budou zajištěny dostatečné náhradní kapacity.

Na to by si přitom málokdo z energetiků vsadil. Představa, že Česko za 11 let dokáže bezpečně nahradit uhelné teplárenství a zhruba 40 procent elektřiny pocházející z uhlí, navíc v době postupně rostoucí spotřeby, je podle řady odborníků víc než nereálná.

Takhle vzniklá situace však nabízí Česku poměrně nečekané možnosti. O tom ale až někdy příště.

Kam dál? Energetika na Finmagu:

• Odmítači jádra a my druzí. Jak taxonomie štěpí Evropu
• Víc napětí než v bondovce. Evropská energetika je postavená na hlavu
• Migrační krize byla jen demoverze, může být i hůř, varuje energetický analytik
• Ceny energií očima expertů. Dočkáme se vůbec ještě zlevnění?
• Nejen dráty od pantáty. Žárovku teď rozsvítí i energošek od vlády
  

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag