Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

O postapokalyptických městech a lidech z kontejnerů

| 20. 4. 2017 | Vstoupit do diskuze

Kniha O Městech a lidech vzdává hold lokálpatriotům oživujícím malá města. Nezamýšleně z ní dýchá tíseň: hodinu od Prahy to vypadá a funguje jako půl roku po válce.

O postapokalyptických městech a lidech z kontejnerů

Bohemistka Michaela Hečková pracovala jako produkční a dramaturgyně řady festivalů a kulturních institucí; mimo jiné pomáhala pražskému kavárníkovi Ondřejovi Kobzovi rozmístit do českých ulic piána. V knize O Městech a lidech teď předkládá literární portrét zapadlých vlastenců, kteří provozují galerie a kluby a pořádají sousedské slavnosti ve třiatřiceti městech a vesnicích (nejmenší z nich, Hranice u Malče, má jen 56 obyvatel). Z macatého svazku plného fotek měla na čtenáře především přeskočit jiskra občanské iniciativy. Citlivější povahy ale můžou stejně tak propadnout zoufalství.

Michaela Hečková: O městech a lidech – vydal spolek Piána na ulici v březnu 2017. 338 stran, 300 korun.

Abychom si rozuměli: myslím, že autorka odvedla spoustu dobré práce. V textu, pravda, zůstalo pár míst, která by pečlivější editor vyrubal. U některých není moc jasné, jak je Hečková myslela. Například: „Lenka je žena, podle níž se natočil film Nechápu, jak to dokáže. Znát ho nebudete a dobře děláte“ (s. 76) – „Legendární Česká zbrojovka, dnes známá spíše bizarní verzí motorek Jawa“ (s. 114) – nebo „Honza se živí produkcí učebnic matematiky prof. Hejného“ (s. 211). A nad obratem „Slavičín. Budoucí české Silicon Valley“ jsem dostal chuť přinést autorce horký čaj a paralen. – Ale leckterá velká nakladatelství nechávají ve své produkci mnohem větší zvěrstva, než zůstala v tomhle díle spolku Piána na ulici. Na samizdat dobrý.

Taky jsem vděčný za práci odváděnou lidmi, o kterých kniha vypráví. I to bych vytkl před závorku.

Jenom se v tom všeobecném nadšení nad nadšenou prací pro bližní musím pozastavit nad dvěma věcmi.

Díky, že můžem zažít tsunami na Kopřivničce

Za prvé: kdybych měl Česko soudit jen podle knihy O městech a lidech, myslel bych si, že se republika právě vzpamatovává z války nebo přírodní katastrofy. Galerie v prostoru bývalých veřejných toalet (Karlovy Vary), kulturní akce v zauhlovací věži (Vratislavice nad Nisou) a opuštěných lázních (Jablonec), sauna v maringotce (Hradec Králové), společenské události v osiřelých továrnách (Berounsko, Pardubice), to jsou všechno docela nouzovky. V několika městech aktivisté dokonce rozmisťují kontejnery s obchody a galeriemi. Stejné kontejnery, o jakých kopřivnická Štěpánka Votrubová říká, že jimi na Novém Zélandu nahradili poničenou infrastrukturu po tsunami. Po tsunami!

Bohatá obrazová příloha nevypadá jako ilustrace života v zemi, jejíž HDP vzrostlo za čtvrt století sedmkrát, ale jako reportážní cyklus z postapokalyptické Sýrie. Mladí lidé v holé ruině. Další mladí lidé v jiné holé ruině. A tady si mladí lidé ruinu krásně zabydleli nábytkem stlučeným z palet.

Co je na tom nejdivnější: ti lidé působí smířeně. „To, že existujou překážky, mě nakonec ale vlastně baví. Víme, že můžeme skončit s holejma zadkama a budeme se muset přesunout jinam,“ libuje si mladá jablonecká aktivistka, i když ani ruinu lázní nemá jistou. „Naposledy, když jsem třeba odevzdávala daňový přiznání, paní na mě koukala, jako bych se dočista zbláznila. Spíše než desítky tisíc, jsou to už stovky [ztráty]. Nicméně, myslím, že v tomhle měřítku nemá význam řešit peníze,“ zůstává nad věcí kavárnice z Terezína. Organizátorka českobudějovického majálesu zároveň pracuje na festivalu Díky, že můžem – jehož název v kontextu všeobecného boje s úředníky a omezenými rozpočty působí smutně ironicky.

Čemu slouží hipsterské ptydepe

Druhá věc: jsem jediný, koho zaráží, že se zajímaví a aktivní lidé hromadně naučili o svojí práci mluvit v unylých řetězcích líbivých, ale úplně prázdných frází?

Leitmotivem knihy je „oživování veřejného prostoru“. V Plzni oživují náplavku, ve Strakonicích Strakonice, ve Žďáru mají hnutí Živé město… Znovu: to je v Česku čerstvě po válce nebo po přírodní katastrofě, že jsou města mrtvá a je nutné je oživovat? Anebo zkrátka někteří lidi začali vnímat život selektivně, takže pro ně dvě paní s taškami probírající ceny mražených kuřat živé náměstí nedělají, zatímco dva hipsteři s kávou probírající poslední desku Sufjana Stevense živé náměstí dělají?

Další čtení

Existuje korelace mezi počtem bohémů a teplých a ekonomickou úspěšností města, kde žijou? Svou odpověď nabízí kniha Cities and the Creative Class:

Zavři oči a mysli na gay index

Další oblíbené prázdné tropy: festivaly jsou multižánrové (multižánrová je ale i televize Prima) a přeshraniční (podobně jako Islámský stát nebo Goldman Sachs). Kulturní a komunitní prostory (dříve jednoduše „kluby“) slouží setkávání lidí, což je ta nejomletější fráze ze všech: setkávání lidí přece slouží i trafika na rohu nebo obchoďák na Chodově (dokonce bych si tipl, že se tam ve frontě na šperky Pandora potká pestřejší směs než na dýdžejském setu na náplavce).

„Vlastně už to vůbec není jen statická budova s knihami. Je to taková živoucí komunitně kulturní organizace,“ říká o třinecké knihově jeden ze zaměstnanců. Ten výrok je klíčový: lidé prokazující službu svým komunitám za cenu nemalých osobních obětí (mizerný nebo žádný plat, dluhy) se v téhle knize (i jinde) ještě obhajují. Abyste získali mediální pozornost, podporu veřejných fondů a přízeň sponzorů, tedy tři předpoklady nutné k přežití, musíte být víc než jen blbá knihovna, víc než jen obyčejný klub. Musíte pro ně svoji existenci umět zracionalizovat řečmi o setkávání, propojování, multiblabla a inovacích. A generátor bulšitu nejlíp nevypínat, naopak s ním srůst jak Hugo Pludek v Havlově Zahradní slavnosti.

Přehlížená katastrofa

Ještě jednou: O Městech a lidech je i přes drobné výtky prima kniha o prima lidech a skvělý zdroj inspirace na putování po vlasti. Ale stejně jako je dokumentem o nezdolné iniciativě zezdola, je taky svědectvím o postapokalyptických podmínkách za hranicemi Prahy a Brna. Smutnou ilustrací odlivu talentů z venkova a marné sedmdesátileté snahy udělat z vysídlených Sudet normální místo k životu. Obžalobou radnic a státních institucí, které nejenom že nebudují nové společenské sály, kina a galerie, ale ani nedokážou udržet při životě ty, které postavili naši prarodiče a praprarodiče v daleko chudších podmínkách, než máme dnes. Navíc obžalobou nezamýšlenou, protože generace dnešních dvacátníků a třicátníků je viditelně vděčná za to, že se může setkávat v kontejnerech a na hajzlech.

Hečková v úvodu žertuje o tom, že O městech a lidech čtenář patrně objevil v Levných knihách v roce 2055. Jestli se něco takového za čtyřicet let stane, myslím, že se mu bude hlavně vrtat hlavou, jak nám takový marast mohl přijít normální, natož inspirativní.

Na úvodní fotce Anna Strnadová v Jablečných lázních v Jablonci nad Nisou. Foto Dan Friedlaender a Karolina Ketmanová, zdroj O městech a lidech

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro...

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Martin Brezina | 20. 4. 2017 06:47

"Obžalobou radnic a státních institucí, které nejenom že nebudují nové společenské sály, kina a galerie, ale ani nedokážou udržet při životě ty, které postavili naši prarodiče a praprarodiče v daleko chudších podmínkách, než máme dnes."

Tady bych se trochu těch radnic a státu zastal. Viděl jsem v posledních desetiletích mnoho končících kin a galerií, které ale mnohem dřív, než obec nebo stát, opustil divák a návštěvník. Těžko udržet něco, co nedrží zájem a přízeň těch, pro které to je určeno. Konkurence televize, internetu a obchodních center je drtivá. Proti tomu jsou ochotnické divadlo, obrázky na stěně nebo knížky na policích chudičké popelky. Literatura jako živý organismus v této zemi přestala existovat. Profesionální divadlo a kinematografie žijí, ale bez velkých zápisů do historické paměti. Ten důvod postapokalyptického stavu kultury je mnohem hlubší, než municipální nebo státní šlendrián či nezájem.

+12
+
-

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK