Lovci a oběti: Jak netočit film o exekutorech. A vlastně žádný film

Hned na začátku se sluší upozornit na bizarní způsob, jakým Lovci a oběti vznikli. Herec, hudebník a zřejmě poloamatérský filmař Marcus Benois Tran chtěl natočit delší klip ke svojí muzice. Jedna z dějových scén věnující se dluhům hrdiny ale prý na testovacích projekcích diváky zaujala natolik, že se štáb rozhodl z klipu udělat normální hraný film s příběhem, v němž pořádně proberou všechny ty zlé exekuce, odhalí prohnilost systému a nejspíš diváky naučí, jak v dané situaci správně jednat.

Nadšení se nedá zapřít, štáb hudebního videoklipu ale neměl finanční prostředky ani know-how a jeho snaha natočit plnohodnotný biják v ničem nepřekonává blbnutí středoškoláků s kamerou.

Oprava!

Původní materiál nebyl jen „delším klipem“, nýbrž pokusem o „hudební film“. Marcus Tran tento materiál, ze kterého tvůrci dnešních Lovců a obětí využili zhruba dvacet procent, nerežíroval, vznikl v režii Davida Beránka podle scénáře Daniela Miňovského. Tran byl přizván až po rozhodnutí natočit běžný film.

Všem, kteří by se mohli touto nepřesností cítit poškozeni, se omlouváme – nicméně na hodnocení stávajícího filmu to pochopitelně vůbec nic nemění.

Lovci a oběti

Režie Marcus Tran. Scénář Milan Sluka. Česko. Premiéra 26. března 2015.

Plakát i úvodní foto: Nero Production

Myslete si toto

Zásadním problémem je ale scénář, ve kterém se Milan Sluka pokouší téma dlužnictví představit nekonečnými čtenými komentáři, protože ho zkrátka nedokáže zapracovat do děje. Takže neustále sledujeme, jak hlavní hrdina (Martin Kraus) chodí od jednoho chlápka k druhému, půjčuje si peníze a v hlavě mu do toho zní jak z instruktážního videa, co se děje, co si o tom hrdina myslí a co by si o tom měl myslet divák. Že takhle se příběh nepíše, se dočtete na první straně příručky pro začínajícího scenáristu. Tučně.

Tranovi jako by tyhle polopatické scenáristické tendence byly ukradené a zuby nehty se drží estetiky videoklipu: jede čistě na efekt a bandu holohlavých drsňáků si nechá vyřizovat problémy souboji s dokonalými bojovými choreografiemi jako z kung-fu filmu. S příchodem Tomáše Hanáka a jeho „drsných frází“ zase děj uhýbá k pokusům o gangsterku se vším všudy – a vzhledem k tomu, že se musí nějak využít i hotová hudba, se občas zpomaleně zatrsá na diskotéce.

Nebylo by nic špatného na natočení silně stylizovaného filmu, který se oprošťuje od reality a tvoří si svůj fikční svět kdesi na druhém konci duhy. Jenže tvůrci po projekci s naprosto vážnou tváří tvrdí, že právě ukázali svět takový, jaký je. A prý by bylo dobré jejich dílo pouštět mladým, aby zjistili, jak to v životě chodí.

Vzhledem k tomu, že film končí pohádkovým zvratem, kdy Tomáš Hanák za hrdinu všechno vyřeší, takže ten nemusí hnout ani prstem, bych to neviděl jako dobrý nápad. Navíc exekucím jako takovým se děj věnuje minimálně a mnohem víc se soustředí na hrdinovy potyčky s různými pologangstery, kteří od počátku ignorují právní systém, takže si z filmu beztak nejde odnést jiné ponaučení než „dej si pozor, od koho si půjčuješ“. Což by se rozhodně vešlo i do toho původního videoklipu.

Zajdete do kina?

Určitě, vypadá to dobřePošlu děti, ať se něco dozvědíNejdřív si to stáhnu, pak se rozhodnuAsi si to stáhnuPočkám, až to bude v telceNezájem

Hlasovat

Malý český chcípák

Pak tu máme „malého českého chcípáka“. Tohle je univerzální pojem označující většinu tuzemských filmových hrdinů. Jde o člověka bez pevných zásad, bez názorů, bez schopností. Člověka nekonečně pasivního, který čeká, až za něj svět vyřeší jeho problémy, a když se tak neděje, kouká za doprovodu teskné hudby z okna a má deprese, že lidé nedokážou ocenit jeho křehkou duši a blíže nespecifikovanou výjimečnost.

Hrdina Lovců a obětí je ukázkový malý český chcípák, amorální hajzlík, který udělá dítě své přítelkyni a chce si ji vzít, jenže jí jaksi „zapomene“ seznámit se svou finanční situací. Ona se o ní ale dozví a její rodiče chlapce vyrazí (chvála bohu!). Následuje ale smutná montáž naznačující, jak těžké je to pro našeho chcípáka… Vůbec celý scénář jako by byl koncipován tak, aby chcípák mohl zůstat chcípákem a my mohli cítit úlevu, že z problémů se dá dostat i bez námahy a proměny sebe sama.

Z diskuze po projekci s diváky bylo jasné, že mnohým z nich se film velmi líbil a sdílejí přesvědčení, že se „do kin taky jednou musí dostat něco jinýho než americký blbosti“.

Paradoxně jsou Lovci a oběti film točený s využitím postupů typických pro americké akční a žánrové filmy, jen je kupí zcela bez rozmyslu a technicky ne zrovna dokonale.

Čím tedy divákům imponovali? Jednoduše tím, že se v nich říká, co chtějí slyšet. Že exekutoři jsou zlí (i když ve filmu žádného nevidíme), exekuce jsou nespravedlivé (i když ve filmu k žádné nedojde a kdyby došlo, byla by spravedlivá) a systém využívá naivní chudáky (i když je to spíš antihrdina filmu, který někoho využívá).

Těžko říct, jestli bychom se s tím měli spokojit.