Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Češi nejsou finanční trumberové

| 19. 1. 2016 | Vstoupit do diskuze

Z hlediska gramotnosti v zacházení s penězi jsme na tom zhruba stejně jako země západního vyspělého světa

Češi nejsou finanční trumberové

Z odpovědí na tři jednoduché otázky týkající se financí vyplývá, že obyvatelé takzvaných vyspělých západních zemí nejsou žádní nadlidé. A to ani Američané, ani Britové. Nejvíc jsou finančně negramotní Italové, nejméně Němci. Češi sice na tři otázky tohoto mezinárodního průzkumu neodpovídali, ale zdá se, že nemají důvod mít finanční mindráky.

Možná si ještě pamatujete dobu reálného socialismu. Desítky let socialistický průmysl chrlil zaostalé výrobky, které byly konkurenceschopné jen díky cenovému podbízení. Výsledkem byl obrovský národní mindrák: všechno české nebo slovenské je horší než cokoli zahraničního. Národnímu sebevědomí nijak neprospělo, že většina průmyslu byla zachráněna teprve díky privatizaci zahraničními vlastníky.

Následovala devadesátá léta a monumentální fiasko českého bankovnictví a finančního průmyslu. Výsledkem bylo další prohloubení národního mindráku. Přispěl k němu i smutný fakt, že banky bylo nutné privatizovat zahraničním vlastníkům. Češi měli zase jednou důvod si myslet, že jsou hlupáci Evropy. Národ trumberů, kteří vždycky všechno zkazí a kteří by snad ani neměli vládnout sami sobě.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autor knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nejčerstvější Kohout nyní i jako audio knížka

Pro naše čtenáře navíc se speciální slevou!

Do internetového knihkupectví se dostanete klikem na obrázek – napřed si z něj ale opište slevový kód, bude se vám hodit.

Žádné chytáky

Neklesejme však na mysli. Jak uvádějí dvě ekonomky – Italka Annamaria Lusardiová a Američanka Olivia S. Mitchellová – v článku The Economic Importance of Financial Literacy: Theory and Evidence  v časopise Journal of Economic Literature, Stačí tři jednoduché otázky z financí, a můžeme si ukázat, že ani obyvatelé takzvaných vyspělých západních zemí nejsou žádní nadlidé.

První otázka:

Předpokládejte, že na spořicím účtu jste měli 100 dolarů s úrokovou sazbou dvě procenta ročně. Kolik myslíte, že po uplynutí pěti let máte na účtu?
a. Více než 102 dolarů; b. přesně 102 dolarů; c. méně než 102 dolarů; d. nevím.

Druhá otázka:

Představte si, že úroková sazba na vašem účtu byla jedno procento ročně a inflace dvě procenta ročně.
Po jednom roce si můžete koupit a. víc než dnes; b. stejně jako dnes; c. méně než dnes; d. nevím.

Třetí otázka:

Myslíte, že následující výrok je pravdivý, nebo nepravdivý?
„Nákup jediného druhu podnikové akcie obvykle poskytuje bezpečnější výnos než akciový podílový fond.“

Tyto tři otázky neobsahují žádné chytáky. Nevyžadují prakticky žádné počty ani znalosti speciálních termínů. Tedy pokud výrazy, jako je „úroková sazba“, „inflace“ nebo „fond“, nepovažujeme za odborné termíny. Jakou úspěšnost měli obyvatelé největší světové supervelmoci?

USA a Japonsko

Jen 30,2 procenta Američanů zodpovědělo všechny tři otázky správně. V zemi, která má největší akciový trh na světě, jen 51,8 procenta dotázaných zodpovědělo správně třetí otázku, která se týká diverzifikace rizika. První dvě otázky zodpověděly správně jen necelé dvě třetiny respondentů. Ve světle těchto nevalných výsledků nepřekvapuje, proč v USA propukla hypoteční krize.

Nepříliš vzdělaní klienti toužící po vlastním bydlení podepisovali úvěrové smlouvy, kterým nerozuměli. Byli pak velmi překvapeni, když zjistili, že po roce nebo dvou letech nízkých sazeb se začalo splácet doopravdy. Všechno bylo samozřejmě ve smlouvě, tu ale málokdo četl. Zejména noví Američané, kteří byli na štíru s angličtinou, se nechali často napálit. Bankovní krize byla logickým důsledkem této situace.

A ještě něco. Z výzkumu vyplývá, že nejhorší skóre v testu finanční gramotnosti měla mladší generace Američanů ve věku do 36 let. Nejlépe si vedla generace ve věku 51 až 65 let. Člověk se při pohledu na tyto výsledky nemůže zbavit dojmu, že s americkým školstvím to jde od desíti k pěti.

Pokud USA na tom nejsou nijak skvěle, výsledky testování finanční gramotnosti v Japonsku jsou zcela katastrofální. Jen 27 procent Japonců odpovědělo správně na všechny tři otázky. Jde o zemi, která již od roku 1990 prožívá víceméně nepřetržitý řetězec finančních krizí, recesí a zoufalých politických pokusů se z tohoto cyklu vymanit. Tyto pokusy mezitím vygenerovaly největší státní dluh na světě, takže finanční negramotnost v Japonsku sahá do nejvyšších politických a bankovních kruhů. Může být v některé zemi vyspělého západního světa ještě méně finančně vzdělané obyvatelstvo než v Japonsku?

Itálie

Ano, v Itálii. Jen 24,9 procenta Italů odpovědělo správně na všechny tři otázky. Mimořádně špatné skóre měli Italové v úrokových sazbách (jen 40 procent správně), což je pozoruhodné v souvislosti s vysokým státním dluhem této země. Je přitom zvláštní, že právě Itálie je domovem řady významných světových ekonomů, z nichž mnozí jsou vysoce hodnoceni právě díky výzkumu dluhů.

Itálie mnoho desítek let žonglovala s vysokým dluhem. Vysoce kvalifikovaní ekonomové jí pomáhali snášet toto břemeno. Nabízím úryvek z práce, kterou v říjnu 1989 zveřejnili Alberto Alesina, Alessandro Prati a Guido Tabellini:

Země s vysokým dluhem mohou čelit riziku dluhové krize, která vznikne pouhou obavou z možnosti dluhové krize. Když veřejnost očekává, že vláda nebude schopna v budoucnu hrnout své dluhy před sebou, může odmítnout kupovat vládní dluhopisy a místo nich může investovat do zahraničních investic. Tento nedostatek důvěry může fungovat jako předpověď, která naplňuje samu sebe.

V roce 1989 se italský veřejný dluh blížil stu procent hrubého domácího produktu. Alesina, Prati a Tabellini řešili otázku, jak snížit riziko krize. Přišli s návrhem prodloužit průměrnou dobu splatnosti dluhopisů. To se také stalo: od roku 1989, kdy průměrná splatnost činila dva a půl roku, se prodloužila na osm let v současnosti.

Ekonomové správně poradili italské vládě, jak získat čas na vyřešení dluhové zátěže. Dost času: víc než 25 let. Co za tu dobu vláda udělala? Dokázala zvýšit daně. Itálie vybírala na daních 33,6 procenta HDP v roce 1985, v roce 2000 již 42,3 procenta HDP. O čtrnáct let později prakticky stejně. Utažení daňových šroubů sice dočasně snížilo státní dluh – ale vyšší daňová zátěž znamená v delším období útlum hospodářského růstu. Skutečně také přišel. Pokud jde o státní dluh, vzrostl na 133 procent HDP. A Itálie se neobejde bez pomoci Evropské centrální banky.

O italském státním dluhu totiž nerozhodují ekonomové, ale voliči. Jejich finanční gramotnost je, upřímně řečeno, nevalná. Nemohu vynechat úryvek z e-mailu od čtenáře:

Nemůžeme se dohodnout se švagrovou, která žije už čtyřicet let v Itálii a má znalosti jako naši poslanci. Italské sdělovací prostředky je informují, že výše veřejného dluhu není nic podstatného, ale že důležité je to, že italská ekonomika funguje a že se to snadno splácí.

Tento text pochází z listopadu 2009, tedy z doby, kdy ještě nebyl známý rozsah dluhových problémů řady evropských států včetně Itálie. Pokud média neustále pumpují do národa lehkomyslné sdělení, že na veřejném dluhu nezáleží, nelze se divit, že obyvatelstvo volí lehkomyslné strany. Veřejné finance pak vypadají podle toho.

Dobrý český výsledek

V tomto srovnání Němci vycházejí s 53,2 procenta všech tří správných odpovědí jako finančně nejgramotnější národ, dokonce před Švýcary – 50,1 procenta. Výzkum nezachycuje rozdíl mezi západní částí země a východním Německem, odkud pochází kancléřka Angela Merkelová. (Možná bychom se divili, kdyby výzkumníci položili tyto tři jednoduché otázky politikům.)

Bohužel nemáme k dispozici výsledky metodicky srovnatelného výzkumu pro českou populaci. Víme jen, že o diverzifikaci portfolia (třetí otázka) má správnou představu 44 procent české populace. To je jen lehce pod úrovní Američanů nebo Nizozemců a s přihlédnutím k tomu, jaká je nedávná finanční historie Česka, je to velmi dobrý výsledek. Také zadlužení českých domácností vypadá nyní jako menší problém než před pár lety: lidé se učí s dluhy pracovat a nevrhají se bezhlavě do dluhové pasti. Češi si zaslouží pochvalu i za pozornost, kterou věnují veřejným financím.

Heslo „nezadlužovat budoucnost“ by nemělo šanci uspět ve většině západoevropských zemí včetně natolik vyspělých, jako je Velká Británie. Země, která vytvořila moderní finanční systém, má naopak silné hnutí ve prospěch dluhu. Demonstrace proti úsporným opatřením (austerity) vždy mají hojnou účast. Velká Británie je rovněž zemí zaslíbenou pro lichváře.

Nedávno vzbudila pohoršení společnost Wonga, jejíž reklamy zacílené na důchodce šly hodně daleko za rámec etiky. Na stránkách www.wonga.com se lze podívat, jaké úrokové sazby nabízí: například 100 liber na dva týdny si můžete půjčit s procentní sazbou 1509 procent ročně (ano, tisíc pět set devět procent per annum). A pak se řekne vyspělá západní země!

Ne, Češi nemají důvod mít mindráky.


Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 19. 1. 2016 21:25

První dvě otázky jsou spíše otázkami z matematiky pro základní školu a kdo je nezodpoví správně, měl by vrátit občanský a volební průkaz. Opravdu chci, aby takoví lidé spolurozhodovali o mém životě, svobodě, majetku?

Třetí otázka jednoduše je chyták. Že se má diverzifikovat, to je prostě jen soukromý názor, nic vědeckého na tom není (netvrdím, že jsem proti určité formě diverzifikace, ale je potřeba vědět víc - co jsou třeba negativně korelovaná aktiva, atd...). Jednoznačná odpověď zda vůbec a pokud, tak jak diverzifikovat, neexistuje. Notabene ne pomocí fondu - který může být jednosměrně (oborově, geograficky) zaměřený a navíc může mít takové poplatky, že v podstatě nelze mluvit o investici.

+21
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Michal Hatlapatka | 19. 1. 2016 04:19

Úžasný. Autor interpretuje šum a vyvozuje dalekosáhlé závěry z rozdílu v řádu procent, aniž by uvedl jaká byla velikost jednotlivých vzorků. Pokud si skutečně rozkliknete dotyčný článek, žádný podobný ideologický bullshit tam nenajdete

...Few people across countries can correctly answer three basic financial literacy questions. In the United States, only 30 percent can do so, with similar low percentages in countries having well-developed financial markets (Germany, the Netherlands, Japan, Australia, and others)...

A úplně nejúžasnější je "44 procent české populace". To číslo v odkazovaném článku není a ani zde se nepíše, odkud ho autor vzal. Nevím, jestli se máme stydět za finanční negramotnost. Ale kdo takto pracuje s daty, ten by se stydět měl. A to i když píše (pro Finmag) se správným ideologickým znaménkem (čím víc vpravo, tím víc správně).

-6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK