Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

V tyhle peníze věřiti budeš. Habsburkové a kreditní měny

| 12. 5. 2015 | Vstoupit do diskuze

Credo znamená latinsky věřím. Kreditní měny jsou ty, které nejsou kryté ničím jiným než důvěrou (byť někdy vynucenou) svých uživatelů. Možná byste mysleli, že jejich vynález bude záležitostí poměrně nedávné doby. Jenže kdepak! Podívejme se do historie rodu, se kterým byly naše země dlouhá staletí spjaté – Habsburků.

V tyhle peníze věřiti budeš. Habsburkové a kreditní měny

Kde se vzala myšlenka vydávat kreditní platidla, těžko zjistíme. Na českém území zaznamenáváme první kreditní měnu za husitských dob. Není jasné, jestli měděné groše a haléře (flútky) byly od počátku myšlené jako kreditní, nebo šlo jen o zoufalý pokus o náhradu plnohodnotných mincí, zapříčiněný nedostatkem drahého kovu. Každopádně se jednalo o případ, kdy společnost přebírá odpovědnost za hodnotu mince. Společnost skončila u Lipan – a kde byla odpovědnost?

Ovšem už dřív existovaly peníze, které lze označit jako kreditní. Ne záměrem, nýbrž kvůli malému obsahu drahého kovu v minci. Například kvalita druhdy uznávaného českého denáru postupně klesala, až vposledku obsahovaly denáry pouhou desetinu původního množství stříbra. Obyvatelstvo pak – řečeno s trochou nadsázky – prostě přestalo na stříbro v mincích věřit a nechtělo je už přijímat.

Vindra, otloukánek mezi feniky

Průkopníky kreditních platidel se stali Habsburkové. Ať si o nich myslíte, co chcete, nelze jim upřít praktičnost, orientaci ve finančním světě na úrovni Bernarda Madoffa a inovativní myšlení.

Bouřlivé patnácté století rozkolísalo rakouskou výrobu peněz: Fridrich III. devalvoval hlavní drobnou minci, fenik, na polovinu, snížil obsah drahého kovu v ní a prakticky z ní udělal minci kreditní. Na tomto místě je ovšem dobré podotknout, že nejdrobnější oběživo mívalo ve středověké Evropě málokdy hodnotu odpovídající obsahu drahého kovu, ten býval nižší. Hodnotu drobných mincí definoval panovník ve vztahu k některé z mincí velkých – nebo jak se tenkrát česky říkalo hrubých.

Fridrich III. také přišel prakticky o všechny mincovny, kde se nejmenší oběživo razilo. Rakousko pak čím dál víc používalo drobné mince uherské, německé i české. To ale panovníkovi rozhodně nebylo po chuti, protože tak přicházel o potenciální – pochopitelně nemalý – zisk z mincovního regálu.

Ve druhé polovině dvacátých let šestnáctého století začínají Habsburkové ve Vídni razit nový vídeňský fenik (čtvrtkrejcar; mimochodem české slovo vindra pochází právě z německého wiener [pfennig]). Mincovní řád z roku 1524 mu předepisoval poměrně vysokou ryzost, ve které se ale nikdy nerazil. Důvod, který uvádí literatura, patří do zlatého fondu historických absurdit: mince o tak malé hodnotě by při předepsané ryzosti byla prostě příliš malá, a tedy nepraktická. Jak to mohl při sepisování mincovního řádu někdo tušit, no ne?

Vídeňské feniky se tedy dělaly „řidší“ podle starší normy (jejíž autoři zcela nepochybně trefili použitelnou velikost mince pouhou šťastnou náhodou). Nominálně měly stejnou platební sílu jako feniky ražené v jiných zemích – Sasku, Braniborsku a jinde, jenomže ty obsahovaly víc stříbra. Proto je akceptovali i jinde než v místě vydání (byly to zkrátka mince, jejichž hodnota v podstatě odpovídala hodnotě obsaženého kovu), zatímco vídeňské feniky přijímali jen v rakouských zemích, nikoli však v Říši.

Promrhané indiánské zlato

V tomto textu je řeč o Habsburcích středoevropských. Tak jen pro doplnění obrázku jedna zmínka o španělském impériu, kde vládla jiná větev rodu.

Roku 1543 musel ve Španělsku Karel Habsburský zavést ražbu kreditních mincí. Španělsko sice bylo největším vývozcem drahých kovů, ale samo pro svou vnitřní potřebu jich mělo nedostatek. (Nikdo nedokázal vysvětlit, odkud se nedostatek vzal. Pár lidí to sice zkoušelo, ale bylo jim vysvětleno, že vysvětlení typu „král a šlechta zbytečně utrácejí za blbosti“ je politicky nekorektní a neprůchodné.) Razily se neplnohodnotné mince až do hodnoty desíti realů. Jeho syn Filip II. pak roku 1557, při příležitosti „oslavy“ státního bankrotu, kreditní měnu dále devalvoval. Co měl asi taky dělat? Zdědil říši, nad kterou slunce nezapadalo, a hrozilo mu, že si nebude moct dát ani pořádnou snídani. Proto byl tak háklivý na pytlačení v královských oborách – bál se, že nebude co jíst. 

Konsorcium neprodělá

Další doklad běžného rozšíření kreditních peněz se objevuje v souvislosti s mincovnou ve Vratislavi, respektive s pokusy Habsburků zavést rakouskou měnu ve Slezsku (a později pak nejspíš i v Českých zemích). Máme záznam o jmenování jistého Krappa vratislavským mincmistrem. Krapp byl – moderně řečeno – představitelem konsorcia, které se rozhodlo podnikat na poli mincovnictví. Mincovnu získal do nájmu a zavázal se k ražbě mincí podle rakouských norem (to byla podmínka výběrového řízení), razit měl jak mince s vysokým obsahem drahého kovu (jejichž hodnota koresponduje s obsahem drahého kovu), tak oběživo, feniky s nízkým obsahem stříbra podle vídeňského mustru. Pan mincmistr ovšem neměl přístup k levnému stříbru (tedy přímo z hutí) a musel draho nakupovat na trhu. Za takových okolností se ražba dobré (kurantní) mince nemohla konsorciu vyplatit, Krapp, respektive podnikatelská skupina, kterou reprezentoval, mohla vydělat pouze na ražbě drobných mincí kreditních. A záhy taky došlo ke změně nájemní smlouvy, po které Krapp razil takřka výhradně drobné feniky a dvoufeniky. Měnila se nájemní smlouva náhodou, nebo omylem? Nevsadil bych na to zlámanou grešli –– ale ke grešlím, měděným kreditním mincím Marie Terezie (zase Habsburk!) se třeba dostaneme někdy příště. 

Výprodej státu

Už v první fázi třicetileté války, během stavovského povstání, přestaly příjmy vídeňského dvora krýt válečné výdaje. Habsburkové to tušili předem, ale nemohli nic dělat. U vesla byl zrovna Ferdinand II., otevřený náboženský fanatik – a fanatismus umí překrýt i ekonomický pragmatismus. Do roku 1620 se vyskytly příznaky první inflace, když byly raženy mince o vyšším nominálu, než odpovídalo obsahu stříbra – tentokrát se Habsburkové uchýlili ke starým trikům, nic překvapivého, v některých věcích bývají fanatičtí fundamentalisté zatraceně konzervativní, žádní inovátoři.

Jenže to nic nebylo proti tomu, když panovník za pár let ve finanční nouzi na rok pronajal české mincovny mincovnímu konsorciu a přidal k němu právo provést měnovou reformu. Zavedl se zákaz vyvážet hodnotnější měnu, staré oběživo se stahovalo do mincoven a v těch se razily nové, takřečené dlouhé mince. Oproti těm starým pořádně ošizené na drahém kovu. Jestli tím byl panovník překvapený, historické prameny neříkají.

Roku 1623 vyhlásilo Rakousko státní bankrot a znehodnocení měny na desetinu.

Literatura

Vnucená víra

Panuje často představa, že kreativní snižování hodnoty peněz ve středověku a raném novověku spočívalo jen v ředění drahého kovu ve vlastních mincích. Panovníci uměli svou moc využít důvtipněji. Dokladem budiž měnová reforma dalšího Habsburka, tentokrát Leopolda I. Přistoupil k ní roku 1659, kdy nařízením snížil hodnotu cizích měn, obíhajících na habsburském území. (Nebylo jich vůbec málo a tehdejší obchodníky je potřeba obdivovat, že v převodech neztráceli hlavu – převádělo se v poměrech 1 : 3, 1 : 7, 1 : 12…)

Důvodem zákazu byla snaha donutit obyvatelstvo užívat vnitrostátní ražbu. Kromě snahy vnutit českým zemím svůj způsob víry v Boha můžeme Habsburkům klidně připsat i snahu vnutit jim víru ve své peníze. Leopoldovy mince ovšem – co čekat jiného – měly o dost nižší obsah stříbra než v roce 1624, což začalo brzy působit problémy při převodech na vyšší nominály, které si zachovávaly svůj standard, co se obsahu kovu týče. Zanedlouho tedy přicházejí další změny… A to už máme jen kousek k Marii Terezii a jejím penězům docela bez drahých kovů. To ale opravdu až někdy jindy… Třeba spolu s měděnými mincemi švédské královny Kristiny.


Na úvodním obrázku Fridrich III., císař římský, arcivévoda rakouský, vévoda štýrský a korutanský, na portrétu připisovaném Hansi Burgkmairovi staršímu.

Komentáře

Celkem 58 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 12. 5. 2015 09:55

Vy tomu nerozumíte :-)

Panovník/stát je od Boha a má vždy pravdu.
Pokud se sedlák (instalatér, elektrikář, ...) snaží vyhnout jeho berním či jeho inflačnímu okrádání, je to zloděj a sabotér všeobecného blaha. Zlodějem nejsou konšelé vozící se v limuzínách a pořádající opulentní žranice, ale živnostník. Amorálním parazitem nejsou pobírači dávek, čerpači dotací a grantů, kontraktoři předražených státních zakázek, držitelé židlí v různých úřadech, neziskovkách a státních organizacích, ale řemeslník snažící se uživit svou rodinu poskytováním užitečných služeb svým spoluobčanům (nedejbože aby to pojal jako melouch za hotové). Morálku je třeba vidět takto!

Padělatel peněz (ať už ten, co to má propachtované od krále, nebo ten schovávající se někde v Koněpruských jeskyních) je užitečný jedinec, poskytující tolik potřebnou likviditu a roztáčející kola ekonomiky. Nechápu, proč se dříve padělatelé mincí schovávali v jeskyních - měli si obléct kvádra a padělané peníze půjčovat za úrok. Mohli pak dávat moudrá slyšení novinářům, jak podporují export a růst HDP, vozit se v limuzínách, přednášet na státních univerzitách, ...

+3
+
-

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK