Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Banka není mamka

Proč by zrovna banky měly být rovnostářské?

Česká spořitelna spustí novou značku Blue a vyčlení do ní movitější klienty: pokud vám na účet měsíčně přijde víc než 30 tisíc, můžete se těšit na „osobního bankéře, lepší úroky na úvěrech a spoření“ a taky na „vstup do VIP salonku na pražském letišti, rezervaci oblíbených restaurací nebo donáškovou službu“. Nepamatuju, že by nějaká banka jediným krokem urazila a odehnala tolik lidí v mém okolí. Ale taky nepamatuju, že by ti samí byli takoví rovnostáři jinde než v bance. Což prostě nedává smysl.

Propojeno!

Na Českou spořitelnu si kvůli značce Blue zaštěkaly i Peníze.cz. Ne kvůli „segregaci nemajetných“, spíš kvůli amatérskému provedení a nešťastnému načasování chvilku po zdražování poplatků.

S lístečkem jak drban? Proč zrovna já?

Když sportovní klub „vyčleňuje movitější klienty“ na lepší sedačky a do VIP zón, žádný fanda kvůli tomu prapor nezabalí. V divočejších zemích prý na nóbl tribuny hážou z těch levnějších kelímky naplněné močí, v O2 Aréně se ke skyboxům jen závistivě vzhlíží a doufá, že vás jednou nějaký kámoš z korporátu protáhne. S principem „víc peněz, větší zážitek“ jsme dobře sžití i v divadlech nebo na koncertech a pro spoustu lidí je nakonec spravedlivé i to, že zdravotní pojišťovny neproplácejí bílé plomby. Není nad to poznat z prvního otevření pusy, jestli mluvíme s bráhmanem, nebo se šúdrou.

Ovšem pozor, banka si prý ke klientům něco takového rozhodně dovolovat nesmí.

Za rozhořčení může částečně to, že třicítka čistého měsíčně už je přece jen nedostižná meta i pro huráburžoazii. Ten trapný pocit, když z vašich daní postavili málem celou Blanku a tyhle telecí líčka teda nic moc, to my jsme byli minulý měsíc v Imperialu, Jarča má i fotku se Zdeňkem… – a pak ve Spořce musíte čekat s lístečkem jak drban, zatímco kdejaká sekretářka jde do „Blue“ rovnou k osobnímu bankéři. Tohle teda ne. Rovnost, volnost, bratrství, a když už kastovat, tak nejvýš od dvaceti tisíc výš.

Odpustky? Za co?

Částečně za to pak může i přesvědčení, že banky působí zlo už pouhou svou nenažranou existencí a že se z toho musí neustále vykupovat tím, že budou nezištné, vlídné, a cool. Víc mamky než banky. Jenomže jak postupně zjišťují noví klienti nízkonákladových „bank, které můžete mít rádi,“ na něčem se vydělávat musí. Když to nebude okaté přitahování těch klientů, kterým na účet chodí víc než ubytovací stipendium a šušně z brigád, budou to třeba hůř viditelné nevýhodné kurzy při platbách v zahraničí. Anebo ty nenáviděné poplatky, o kterých existuje všeobecně přijímané přesvědčení, že jsou „za nic“. Co na tom, že podle soudů ani údajně nesmyslné poplatky nejsou nutně „bezdůvodné obohacení“, tím spíš, pokud je tak stěžovatelé začali vnímat až po několika letech ochotného placení (#51). Zdravý spotřebitelský tlak na lepší bankovní služby v Česku přerostl do masové protibankovní hysterie.

Zpátky na zem: banky se nemají z čeho vykupovat rovnostářstvím nebo nezištností. Jsou byznys jako každý jiný. Dokonce obecně prospěšnější než leckterý jiný. Jak připomínají Daron Acemoğlu a James Robinson v knize Why Nations Fail (Proč národy nejsou úspěšné), existuje úzká souvislost mezi dostupností finančních služeb a „národním úspěchem“. I kritikům bank je jasné, že jsou všude tam, kde jsou peníze, jenže autoři na příkladu raně kapitalistické Anglie ukazují, že to může být taky naopak. Že banky a jejich produkty můžou fungovat i jako navhlčená vata, ve které vzklíčí prosperita.

Anketa

Jak moc vám záleží na službách na pobočce banky?

Kde se bít o rovnost

Pokud někomu vadí, že ta prosperita není pro všechny nebo že banky v posledních dekádách privatizují zisky a socializují ztráty nebo že exekutoři z dlužníků dělají dojné krávy, ať ráčí napsat politikům, kteří rozhodují o pravidlech. Ti se jim mají co zodpovídat, vedení bank se zodpovídá vlastníkům.

Vůbec by bylo pěkné, kdyby měli občané aspoň půlku sebevědomí a ideálů, co spotřebitelé. Kdyby separování na lúzry a elitu víc vadilo ve školství nebo zdravotnictví než ve spořitelně. Tam všude jsou ale masy pořád v podrevolučním stavu, protože hranice dobrý–blbý vede přece jenom níž než hladinou třiceti tisíc čistého měsíčně. Zatím.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK