Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Anatomie lichvy

Lichva provází lidstvo od počátku civilizace až do dnešních dnů. Je úporná a věčná, odolává všem pokusům o vymýcení nebo alespoň omezení. Přesto Roman Zeman ve své zajímavě podané historii lichvy dospěl k závěru, že má smysl s ní stále bojovat.

Co to je vlastně lichva a kde se vzala? Roman Zeman vypráví neobyčejně poutavou formou, jak si nad touto otázkou lámali hlavu po mnoho staletí filozofové, teologové, státníci, právníci, ekonomové i bankéři. Každá doba našla odpovědi, většinou však nejednoznačné.

Starověk měl aristotelovskou filozofii čistých peněz, která nepřipouštěla půjčování na úrok, ale i starozákonní přikázání Židů, ukládající jim půjčovat bratřím nezištně. Cizincům však mohli půjčovat na úrok bez omezení.

Mnohé státy rozlišovaly mezi přiměřeným a nepřiměřeným úrokem, znaly regulaci sazeb, a to i zákonnou a zcela konkrétní. Snažily se postupně bránit neadekvátnímu postihu nesolventních dlužníků, a bojovaly dokonce i s masovým předlužením sociálně slabého obyvatelstva.

Přísně, či pokrytecky?

V raně středověké společnosti hrála dominantní roli katolická církev a převážil její ortodoxně nepřátelský postoj k půjčování peněz na úrok.  Teprve s rostoucí obchodní výměnou se začaly prosazovat tržní vztahy a s nimi se rozvíjel i úročený úvěr.   Světské právo regulovalo úrokovou míru na velmi střídmé úrovni a mnohdy zohledňovalo podle účelu užití peněz, výše úvěrového rizika různých skupin dlužníků, regionů a podobně.

Středověk znal i masové zadlužení obyvatelstva, zejména v době válek, epidemií a neúrody. Už tehdy vymysleli instrumenty ne nepodobné mikroúvěrům, za které v roce 2006 dostali Nobelovu cenu za mír Muhammad Yunus a banka Grameen. Již dávno před ním v roce 1462 guvernér Perugie Hermolaus Barbarus založil první Monti di pieta, oficiální veřejnou půjčovnu, která na nízký úrok půjčovala prostým lidem.

Systém půjčoven se rozšířil i do řady dalších zemí a těšil se nakonec i podpoře církve, ostatně první půjčovny spravovaly církevní řády. V některých zemích pak církev iniciativu půjčování prostým lidem převzala a nakonec nepůjčovala nejen prostým a nejen na nízký úrok.

Ve středověku dále rostl význam Židů jako věřitelů, kteří byli stále častěji ztotožňováni s lichvou a lichvářstvím. Mělo to své kořeny – Židům byly zapovězeny mnohé způsoby podnikání, proto se živili především peněžnictvím. Stávali se však věřiteli panovníků a šlechty a za odměnu se jim většinou dostávalo privilegia inkasovat vyšší úroky, než si účtovali jiní.

A máme tu příčinu závisti, nenávisti i důvod k periodickým pogromům a vyhánění. Přes reformaci a protireformaci, které přispěly k tomu, že i církev se nejen formálně, ale i fakticky vzdala svého odmítavého postoje k půjčování na úrok, dospívá úvěr a s ním i lichva do novověku – období svého nebývalého rozkvětu.

Dveře dokořán

Možná nevíte, že dveře lichvě otevřel v 18. století filozof a právník Jeremy Bentham, který na její obranu napsal knihu. V ní zformuloval teze prokazující škodlivost regulace úrokových sazeb a administrativních omezení podmínek poskytování úvěrů. Nejedna společnost poskytující dnes rychlé půjčky do domu by z ní mohla jistě načerpat zajímavý propagační materiál.

Jen pro ilustraci jednu ukázku – regulaci výše úrokových sazeb Bentham odmítá s tím, že ve svém důsledku omezuje přístup k úvěrům, které by jinak byly dostupné, kdyby si mohl věřitel naúčtovat přiměřenou rizikovou marži. Bentham přišel s Obranou lichvy v pravý čas. Startoval kapitalismus volné soutěže a všechno bylo dovoleno, dokonce i to, co bylo zakázáno. Teprve 20. století, klopýtající stále mezi tržním liberalismem a snahou o regulaci čehokoli, začalo lichvu opět omezovat, a to jak z hlediska maximálních úrokových měr, tak i co do podmínek uzavírání úvěrových smluv. Zatím, jak se zdá, bez větších úspěchů.

Hezky česky

Třetí část své knihy věnuje Zeman historii lichvy v českých zemích, která nebyla příliš odlišná od ostatní Evropy. Ostatně současná právní úprava lichvy stále vychází z německého občanského zákoníku z roku 1880 a na její definici se od té doby příliš nezměnilo.

Za pozornost rozhodně stojí kapitola, ve které Zeman podrobně rozebírá, jak je z právního hlediska definována lichva dnes. Tento trestný čin bývá stále ještě chápán pouze jako účtování nepřiměřeně vysokých úroků, přitom jeho skutková podstata je mnohem širší, zároveň však v mnoha směrech zákonem vágněji definovaná. Teprve první judikáty v této oblasti ukazují možnosti stíhání lichvy.

Zemanova kniha stojí za přečtení i z toho důvodu, že se snaží odpovědět na otázky, které si možná kladou mnozí z nás: Ukázala historie opodstatněnost regulace podmínek poskytování úvěrů? Je nutná v současné tržní ekonomice? A pokud ano, jakými prostředky by se to mělo dít? Osobní názor autora se čtenář dozví na konci knihy a vlastní úsudek si může udělat sám.

Roman Zeman, Lichva až na věky, nakladatelství VIP Books, Praha 2008. Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK