https://www.finmag.cz/finance/262541-anatomie-lichvy
Anatomie lichvy
Lichva provází lidstvo od počátku civilizace až do dnešních dnů. Je úporná a věčná, odolává všem pokusům o vymýcení nebo alespoň omezení. Přesto Roman Zeman ve své zajímavě podané historii lichvy dospěl k závěru, že má smysl s ní stále bojovat.
Co to je vlastně lichva a kde se vzala? Roman Zeman vypráví neobyčejně poutavou formou, jak si nad touto otázkou lámali hlavu po mnoho staletí filozofové, teologové, státníci, právníci, ekonomové i bankéři. Každá doba našla odpovědi, většinou však nejednoznačné.
Starověk měl aristotelovskou filozofii čistých peněz, která nepřipouštěla půjčování na úrok, ale i starozákonní přikázání Židů, ukládající jim půjčovat bratřím nezištně. Cizincům však mohli půjčovat na úrok bez omezení.
Mnohé státy rozlišovaly mezi přiměřeným a nepřiměřeným úrokem, znaly regulaci sazeb, a to i zákonnou a zcela konkrétní. Snažily se postupně bránit neadekvátnímu postihu nesolventních dlužníků, a bojovaly dokonce i s masovým předlužením sociálně slabého obyvatelstva.
Přísně, či pokrytecky?
V raně středověké společnosti hrála dominantní roli katolická církev a převážil její ortodoxně nepřátelský postoj k půjčování peněz na úrok. Teprve s rostoucí obchodní výměnou se začaly prosazovat tržní vztahy a s nimi se rozvíjel i úročený úvěr. Světské právo regulovalo úrokovou míru na velmi střídmé úrovni a mnohdy zohledňovalo podle účelu užití peněz, výše úvěrového rizika různých skupin dlužníků, regionů a podobně.
Středověk znal i masové zadlužení obyvatelstva, zejména v době válek, epidemií a neúrody. Už tehdy vymysleli instrumenty ne nepodobné mikroúvěrům, za které v roce 2006 dostali Nobelovu cenu za mír Muhammad Yunus a banka Grameen. Již dávno před ním v roce 1462 guvernér Perugie Hermolaus Barbarus založil první Monti di pieta, oficiální veřejnou půjčovnu, která na nízký úrok půjčovala prostým lidem.
Systém půjčoven se rozšířil i do řady dalších zemí a těšil se nakonec i podpoře církve, ostatně první půjčovny spravovaly církevní řády. V některých zemích pak církev iniciativu půjčování prostým lidem převzala a nakonec nepůjčovala nejen prostým a nejen na nízký úrok.
Ve středověku dále rostl význam Židů jako věřitelů, kteří byli stále častěji ztotožňováni s lichvou a lichvářstvím. Mělo to své kořeny – Židům byly zapovězeny mnohé způsoby podnikání, proto se živili především peněžnictvím. Stávali se však věřiteli panovníků a šlechty a za odměnu se jim většinou dostávalo privilegia inkasovat vyšší úroky, než si účtovali jiní.
A máme tu příčinu závisti, nenávisti i důvod k periodickým pogromům a vyhánění. Přes reformaci a protireformaci, které přispěly k tomu, že i církev se nejen formálně, ale i fakticky vzdala svého odmítavého postoje k půjčování na úrok, dospívá úvěr a s ním i lichva do novověku – období svého nebývalého rozkvětu.
Dveře dokořán
Možná nevíte, že dveře lichvě otevřel v 18. století filozof a právník Jeremy Bentham, který na její obranu napsal knihu. V ní zformuloval teze prokazující škodlivost regulace úrokových sazeb a administrativních omezení podmínek poskytování úvěrů. Nejedna společnost poskytující dnes rychlé půjčky do domu by z ní mohla jistě načerpat zajímavý propagační materiál.
Jen pro ilustraci jednu ukázku – regulaci výše úrokových sazeb Bentham odmítá s tím, že ve svém důsledku omezuje přístup k úvěrům, které by jinak byly dostupné, kdyby si mohl věřitel naúčtovat přiměřenou rizikovou marži. Bentham přišel s Obranou lichvy v pravý čas. Startoval kapitalismus volné soutěže a všechno bylo dovoleno, dokonce i to, co bylo zakázáno. Teprve 20. století, klopýtající stále mezi tržním liberalismem a snahou o regulaci čehokoli, začalo lichvu opět omezovat, a to jak z hlediska maximálních úrokových měr, tak i co do podmínek uzavírání úvěrových smluv. Zatím, jak se zdá, bez větších úspěchů.
Hezky česky
Třetí část své knihy věnuje Zeman historii lichvy v českých zemích, která nebyla příliš odlišná od ostatní Evropy. Ostatně současná právní úprava lichvy stále vychází z německého občanského zákoníku z roku 1880 a na její definici se od té doby příliš nezměnilo.
Za pozornost rozhodně stojí kapitola, ve které Zeman podrobně rozebírá, jak je z právního hlediska definována lichva dnes. Tento trestný čin bývá stále ještě chápán pouze jako účtování nepřiměřeně vysokých úroků, přitom jeho skutková podstata je mnohem širší, zároveň však v mnoha směrech zákonem vágněji definovaná. Teprve první judikáty v této oblasti ukazují možnosti stíhání lichvy.
Zemanova kniha stojí za přečtení i z toho důvodu, že se snaží odpovědět na otázky, které si možná kladou mnozí z nás: Ukázala historie opodstatněnost regulace podmínek poskytování úvěrů? Je nutná v současné tržní ekonomice? A pokud ano, jakými prostředky by se to mělo dít? Osobní názor autora se čtenář dozví na konci knihy a vlastní úsudek si může udělat sám.
Roman Zeman, Lichva až na věky, nakladatelství VIP Books, Praha 2008. Foto: Profimedia.cz
Nejnovější podcasty