Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Již staří Řekové věděli, že Řecko není, co bejvalo

Stalo se módou posledních let dělat z Řeků lemply a vůbec národ, který se ze slavné minulosti propadl kamsi na dno. Myšlenka úpadku, který přišel po někdejších zlatých časech, ovšem není nijak nová. Přišli s ní – již staří Řekové.

Letos v květnu schválil řecký parlament další úsporná opatření v naději, že umoří větší část dluhu Evropské unii. Věřitelé drží Řecko už sedm a půl let v ekonomických kleštích. A celou tu dobu je nepřestávají školit a přisypávají sůl do ran. Zahraniční politické vtipy zobrazují Řeky jako líné, zkažené a bez finanční zodpovědnosti. V komediálních skečích se vzývají olympští bohové, aby řecký lid vyplísnili za jejich dětinskou lehkomyslnost. Politici i média opakovaně přehrávají stále stejnou písničku: Řekové byli kdysi úžasní, ale dnes jsou svým předkům na hony vzdálení. Stesk po Řecku z bílého mramoru, po Řecku Thúkydidově, Sofoklově nebo Sókratově je v západní Evropě ostatně hluboko zakořeněný.

Nostalgie bývá někdy balena do obvinění. Německý časopis Focus publikoval v únoru 2010 pozměněný obrázek Venuše Mélské. Má na ní znovu jednu ze svých, jinak uražených, rukou a na ní vztyčený prostředník. Popisek: Podvodníci v evropské rodině”. Článek s titulkem 2000 let úpadku zase říká: „Moderní Řekové téměř denně prokazují, jak se liší od svých předků. Země, která zrodila Sókrata, Platóna, Myróna a Feidia, Pindara a Sofokla, Pythagora a Thúkydida, dnes nemá žádné výrazné básníky, skladatele, umělce ani filozofy.“

Tenhle stereotyp se objevil dlouho před současnou krizí. Půl století před zmíněným vydáním Focusu hrál režisér Jules Dassin ve slavném filmu Nikdy v neděli (1960) roli amerického turisty Homera Thrace, muže, který přicestuje do Řecka pátrat po antických filozofech. Už několik hodin po příletu celý zklamaný vyzvídá na prostituce jménem Ilya (hraje ji Melina Mercouriová), co se pokazilo: „Žádná společnost nikdy nedosáhla takové úrovně jako antické Řecko! Byla to kolébka kultury. Byla to šťastná země. Co se stalo? Proč tolik upadla?”

Hledání zlatého věku ve zlatém věku

Existovalo ale něco takového jako zlatá éra Řecka? Kdy přesně bylo Řecko veliké? Výrazy nostalgie po ztracené slávě se dají najít už v onom takzvaném Zlatém věku. Už v polovině pátého století před naším letopočtem hleděli Athéňané do minulosti se steskem. O pár desetiletí dříve pomohli vojáci z řad aténských občanů rozprášit perské uchvatitele. Tito válečníci byli v antice považováni za aténskou zlatou generaci. Jejími nejvýraznějšími postavami byli Marathonomachai, kteří porazili perskou armádu v bitvě u Marathónu v roce 490 před naším letopočtem (jedním z nich byl i dramatik Aischylos). Nedlouho poté začali mít Řekové dojem, že už nikdy nedosáhnou minulé slávy.

Šestašedesát let po té bitvě – nás stejně dlouhá doba dělí od roku 1951 – uvedl ahténský dramatik Aristofanés na jedné z městských slavností divadelní kus Jezdci. Hra je satirou na soudobou politiku a Athéňané jsou v ní zosobněni mrzutým, napůl hluchým starcem jménem Démos, který upadl do otroctví chamtivého a manipulativního politika. Ke konci hry projde Démos v zákulisí naprostou proměnou a znovu se objeví omlazený, stejně úžasný, jako byl kdysi v dobách Miltiada a Aristida, dvou vojevůdců z perských válek. Sbor potom prohlásí jeho činy „hodné města a jeho památníku v Marathónu”.

Aristofanova komedie byla fantaskní, ale také spadala do žánru „nostalgické komedie”. Ten byl v období peloponéské války oblíbený na athénských divadelních slavnostech, nejvýznamnější příležitostí pro shromáždění a reflexi.

Asi deset let po Jezdcích uvedl jiný dramatik, Eupolis, vlastní komedii s nádechem nostalgie nazvanou Démy. Ze hry se dochovaly jen útržky, ale z těch lze vyčíst, že čtyři někdejší athénští vůdci – znovu Miltiadés a Aristidés a spolu s nimi Solón a Periklés – ožili a vrátili se do Athén.

Chvíli před koncem pelopolénské války použil Aristofanés podobný předpoklad pro svou vlastní novou komedii. V jeho notoricky známé hře Žáby sestoupí bůh divadla Dionýsos do podsvětí ve snaze přivést zpět autora tragédií, aby sloužil jako poradce ve válkou ztrápeném městě. Athéňané toužili obnovit slávu svého města už za života Sókrata a Sofokla.

Poraženci nevyhrávají

Náznaky nostalgie jen zesílily ve čtvrtém století před Kristem, kdy politická pozice Athén drasticky oslabila. Řečníci a politici vyzývali své spoluobčany, aby vrátili městu slávu obnovením námořní velmoci. Nedlouho poté, co tyto pokusy selhaly, se ve Středomoří zformovala jiná říše. Když makedonské imperiální ambice začaly ohrožovat athénskou suverenitu, Athéňané o to víc opěvovali svou slavnou minulost.

Ta ale město také tížila. Tragéd Astydamas si stěžoval, že je nemožné konkurovat velkým dramatikům z historie. Řečník Démosthenés zase protestoval, že je nespravedlivé, aby ho srovnávali s legendárními athénskými řečníky. Obviňoval své spoluobčany, že se oddávají dekadenci, a tvrdil, že příliš mnoho utrácejí za slavnosti a příliš málo za armádu – jak říkal, Atéňané byli oproti svým předkům líní, zkažení a finančně nezodpovědní.

Myšlenka, že „Řecko zkrátka není, co bejvalo”, celkem překvapivě pochází z antických Athén. A stejně jako mnohé další myšlenky ze starověkých Athén také velmi dlouho přežila. Nedostižnými předky, o kterých je řeč, však dnes už nejsou aténští Marathonomachai, ale „antičtí Řekové” jako pomyslný celek. Tohle ponaučení z klasických Athén často přehlížíme: Jakmile jednou společnost vyhlásí vlastní úpadek, je ještě obtížnější napsat nové slavné kapitoly.

Z anglického originálu Even the ancient Greeks thought their best days were history, publikovaného na Aeon.com, pro Finmag přeložila Alžběta Strnadová

Aeon counter – do not remove
Johanna Haninková

Johanna Haninková

Johanna Haninková je docentkou klasických studií na Brownově univerzitě na Rhode Islandu. Její poslední knihou je Starověký dluh: Antické Řecko v době úspor (2017). Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jaroslav B. Kořínek | 2. 8. 2017 08:02

Současný Řek má s tím starověkým asi tolik společného jako česká kuchyně s racionální výživou. Drtivá většina dokonce ani nerozumí staré řečtině, ale kdo by jim to zazlíval - on je to jazyk veskrze nepraktický, když všichni kolegové nejsou k rozhovoru pár tisíc let dostupní.
BTW Herodotos, můj oblíbený evropský turista a na vedlejšák historik, si taky stěžoval, jak je všechno na levačku, mladí jsou neposlušní a neuctiví a politici jsou hrabiví.

+6
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Bug MeNot | 2. 8. 2017 09:21

Na prikladu Recka, a Balkanu vubec, jasne vidime, kam vede nekontrolovana imigrace. V tomto pripade slovanska.

-2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK