Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Sázka na studentskou nejistotu

| 19. 4. 2016 | Vstoupit do diskuze

Že je klíčem k úspěšné ekonomice vzdělání? Právě vzdělání může výhledově poslat americkou (a návazně i světovou) ekonomiku hluboko do červených čísel. Bublina studentských půjček se nafukuje víc a víc.

Sázka na studentskou nejistotu

Michael Burry, ústřední postava hollywoodského trháku Sázka na nejistotu, viděl před deseti lety to, co málokdo jiný. Hroutící se nemovitostní trh v USA. Vsadil na jeho pád a grandiózně zbohatl. Charles Trafton, spoluzakladatel hedgeového fondu FlowPoint Capital Partners, se dnes snaží Burryho napodobit. Sází ale na něco jiného – na pád amerického trhu se vzděláváním. Nemovitostní bublinu podnítil překotný růst objemu hypoték a lidé jako Trafton teď spekulují na brzké splasknutí extrémně nafouknuté bubliny studentských půjček. Své peníze investují tak, aby vydělali nejen na pádu poskytovatelů studentských úvěrů, ale třeba i na krachu nakladatelských domů specializovaných na učebnice nebo společností zajišťujících pro studenty ubytování. Než se i my pustíme do investičních spekulací na pokles amerického studentského trhu, pojďme situaci podrobně zmapovat.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Centrální banka chlácholí

Počet nesplacených studentských půjček v období let 2004 až 2014 narostl z jedenácti na sedmnáct procent. Dlužníci se přitom se splátkou opozdili o minimálně třicet dnů. A nejde o malé objemy peněz. V uplynulých deseti letech se dluh na studentských půjčkách v USA víc než zdvojnásobil, ze 450 miliard na 1,1 bilionu dolarů. Už v roce 2010 přitom překonal objem úvěrů na kreditních kartách. Stal se tak objemově největším druhem spotřebitelského dluhu (hypotéky se nepočítají). Také počet dlužníků se za posledních deset let zdvojnásobil. V roce 2015 mělo v USA studentskou půjčku přes 42 milionů lidí. A průměrný dluh na jednoho dlužníka postupně vystoupal z 19 tisíc na 27 tisíc dolarů.

Na neutěšenou situaci na trhu studentských půjček upozorňuje i americká centrální banka. Uznává, že jde o velký problém, jedním dechem ale dodává, že se situace v posledních letech nezhoršuje. Lidé jako Trafton to ale vidí jinak. A jejich velké sázky na pád studentského trhu o tom jasně svědčí. Mají ještě v živé paměti, jak nejvyšší představitelé té samé centrální banky chlácholili před propuknutím finanční krize podobným způsobem. Ostatně je to tak trochu v popisu jejich práce.

Nenasytné školy

Studentský dluh v USA roste především proto, že se zdražuje školné. V letech 1987 až 2010 vzrostla výše průměrného školného včetně poplatků z 6600 na 14 500 dolarů. Existuje hned několik hypotéz, které se snaží tento jev vysvětlit. S nejrelevantnější z nich přišel už před hezkou řádkou let William J. Bennet, Reaganův ministr školství. V únoru 1987 publikoval v New York Times zásadní komentář Our Greedy Colleges, ve kterém tvrdí, že „růst státní finanční podpory školství v uplynulých letech umožnil vysokým školám lehkomyslně zvýšit školné“.

Když ekonomové Grey Gordon a Aaron Hedlund ve své loňské studii zkoumali důvody růstu cen školného v letech 1987 až 2010, došli k závěru, že Bennetova hypotéza nelže. Čím větší si budou moci studenti vzít půjčku, tím víc univerzity zdraží školné. A studenti si větší půjčku vzít můžou, a to výrazně. Díky vládě. V letech 1987 až 2010 vzrostla maximální možná výše studentské půjčky – vládou garantované – o 56 procent. Z 26 200 na 40 800 dolarů.

Vláda garantuje zhruba 85 procent celkového objemu studentských úvěrů. Vládní garance spočívá v nastavování úrokové sazby. Ta je určována politicky, Kongresem, stejně jako limit pro maximální výši úvěru. Značný podíl vládou garantovaných úvěrů je navíc ještě dotovaný. Studenti totiž během studia neplatí úroky. Dotované úvěry jsou ale dostupné pouze posluchačům bakalářského stupně. Celkově jsou vládou garantované studentské úvěry pochopitelně výhodnější než úvěry poskytované soukromým sektorem na tržní bázi. Ty představují zhruba patnáct procent celkového objemu úvěrů a studenti se k nim uchylují zpravidla až tehdy, když už nemůžou čerpat vládou garantované úvěry.

Další studium na Finmagu

„Čím víc titulů vysoké školy rozdají, tím nižší je jejich hodnota. Ale paradoxně tím víc jsou studenti ‚nuceni‘ ho získat. Každý potenciální zaměstnavatel se totiž může zeptat, proč oni titul nemají, když už ho má prakticky každý. A tak víc studentů vytváří ještě víc studentů.“

Jakub Skala: Vzdělání pro kočku aneb inflace titulů

Pod vládní taktovkou

Garantované studentské půjčky nyní poskytuje přímo americké ministerstvo školství. Před rokem 2010 je z pověření ministerstva ještě poskytovaly soukromé společnosti, například Sallie Mae, ale tato praxe vzala za své poté, co vstoupil v platnost klíčový zákon prosazený Obamovou administrativou, Health Care and Education Reconcilliation Act.

I když jméno Sallie Mae připomíná nechvalně proslulou agenturu Fannie Mae, klíčového viníka finanční krize, další analogie mezi finanční krizí a nynější možnou krizí ze splasknutí bubliny studentských půjček už poněkud pokulhávají. Třeba právě proto, že studentské úvěry z velké části poskytuje ministerstvo školství, tedy vláda. Pro soukromé finanční instituce není úvěrování vzdělání tak atraktivní jako například úvěrování nemovitostí. Co si ostatně vezmou na dlužníkovi, který není schopný splácet studentskou půjčku? Jeho získané vzdělání? Ani ministerstvo školství ale studentské úvěry neposkytuje zcela bez jištění. Disponuje například pravomocí i bez soudního příkazu v případě nesplácení strhávat až patnáct procent z dlužníkovy mzdy. Jde ale evidentně o náročnější proces vymáhání dlužné částky, než jakým je prosté zabavení a následný prodej zastavené nemovitosti.  

Dostat se k penězům půjčeným na vzdělání nemusí být skutečně snadné. Důkazem je i komentář publikovaný v New York Times loni v červnu pod názvem Why I Defaulted on My Student Loans. Literát Lee Siegel v něm čtenáře de facto nabádá, za což sklidil podobně jako celé noviny velkou porci kritiky, aby stejně jako on své studentské půjčky prostě nespláceli. Dokonce uvádí, že život po osobním bankrotu není tak hrozný, jak se obecně říká.

Bezbolestný malér?

I kdyby se situace na trhu studentských půjček ještě zhoršovala, může americkou ekonomiku uklidňovat fakt, že věřitelem dluhu je z podstatné části americká vláda, nikoli vzájemně těsně propojené banky a jiné finanční instituce jako při finanční krizi. To ovšem neznamená, že by trh se vzděláním nebyl notně přifouknutý. Jen jeho splasknutí téměř jistě nebude mít tak ničivé a dalekosáhlé důsledky jako v případě poslední finanční krize.

Co nebolí celou ekonomiku, může ale pořádně zabolet jedince, respektive určitou část společnosti. A problém se bude určitě zhoršovat, až se kritická masa lidí začne bez uspokojivé odpovědi tázat, zda nákladné vzdělání opravdu stojí za to. Zda se investice s ním spojená vrátí i s úroky. Řada indicií totiž naznačuje, že vyšší vzdělání devalvovalo natolik, že už se prostě nevyplácí. Vodou na mlýn Traftonovi a spol. jsou aktuální opatření společností, jako je Ernst & Young nebo Penguin Random House. Ernst & Young, jeden z největších zaměstnavatelů čerstvých absolventů ve Velké Británii, dal loni světu vědět, že dosažené akademické výsledky uchazeče už nejsou zásadním hodnoticím kritériem. Interní šetření firmy totiž prokázalo, že úspěšnost při studiu na vysoké škole nijak nesouvisí s úspěšností v profesním životě.

Ještě dále letos zašlo nakladatelství Penguin Random House, jedno z největších na britských ostrovech, které dokonce vypouští samotný požadavek na vysokoškolské vzdělání. Nakladatelství tak do svých řad hodlá získat pestřejší paletu pracovníků, přičemž – podobně jako Ernst & Young – uvádí, že disponuje rostoucím objemem důkazů, že mezi výší dosaženého vzdělání a výkonem v zaměstnání neexistuje žádná přímočará souvislost.

Článek vyšel v nejnovějším čísle magazínu FINMAG. Zajímavého čtení je v něm ale daleko víc. Kromě titulního rozhovoru s Tonyou Graves v něm najdete třeba reportáž z Kibery, možná největšího afrického slumu, emotivní příběh statečné Bělorusky, která zachraňuje české zámky, tipy na auta-veterány k investicím a spoustu dalšího. Předplaťte si FINMAG.

Objednávejte teď

Sázka na selský rozum

Vzhledem k tomu, že jak Ernst & Young, tak i Penguin jsou korporace s globálním dosahem, mohlo by se zdát, že splasknutí bubliny se vzděláním je už vlastně za rohem. Jenže data za firmy napříč americkou ekonomikou naznačují něco jiného. Vyšší vzdělání se stále vyplácí. Absolventi ekvivalentu našeho bakalářského stupně můžou stále počítat s přibližně o dvacet procent vyššími mzdami než lidé se středoškolským vzděláním. Podobný rozdíl ve mzdách vysokoškoláků a středoškoláků ostatně charakterizuje celé uplynulé půlstoletí. Je ovšem pravda, že zatímco v šedesátých letech bylo vyšší vzdělání takřka zaručenou vstupenkou mezi elitu, dnes je spíš jen nutnou podmínkou k tomu, aby člověk jen neživořil. To však stále nesnižuje jeho význam v porovnání se středoškolským vzděláním, spíš naopak.

Je to tedy americká vláda, která musí učinit první krok k zastavení spirály rostoucího školného a dalších cen, kterým studenti čelí. Musí přestat se stále velkorysejšími podmínkami pro čerpání studentských půjček. Jinak bude nebezpečnou bublinu dál přifukovat. Těžko totiž počítat s tím, že by citelně opadl zájem mladých lidí o vyšší vzdělání jako takové, když je svým způsobem stále důležitějším předpokladem důstojně prožitého života.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden...

Komentáře

Celkem 23 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

dračí panenka | 19. 4. 2016 07:25

Tak je to se vším, na co vloží ruku stát. Česku stát negarantuje studentské půjčky, ale nabízí školství "zdarma". Výsledkem je všeobecná degenerace vzdělání.

Ve svobodné společnosti by si lidé vzdělání platili každý za sebe. Mnozí by si na to půjčili (u komerční banky samozřejmě). Vzdělání by byla investice, která se musí vrátit a to zejména finančně. V takové společnosti by lidé preferovali vzdělání, které jím tu návratnost a splacení dluhů umožní. Odstrašující příklady žebrajících filosofů a sociologů, prostituujících doživotně zadlužených genderových sufražetek s titulem, doktorů multikulturalismu pracujících ve fastfoodech atd by zcela jistě měly vliv na výběr studujních oborů dalších zájemců o studium.

Samozřejmě ve společnosti, kde zrovna teď ministryně Marxová Leninová vyčlenila 400 milionů pro "neziskovky" svých dženderových spolubojovnic, aby mohly kontrolovat rovnost příjmů ve firmách a trestat podnikatele podle svého uvážení, jsou gender studies, přinejmenším dočasně, perspektivní obor.

+18
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 19. 4. 2016 07:35

"Výsledkem je všeobecná degenerace vzdělání."

Slovo degenerace znamená zhoršení, úpadek genetického stavu nějaké populace. Převedeno metaforicky na školství zřejmě úpadek kvality oproti nějakému předchozímu stavu. Vzhledem k tomu, že stát školství řídí už dlouho, tak jde zřejmě o úpadek oproti stavu, kdy to stát nedělal, to jest v případě českých zemí někdy před Josefem II. Pokud se domníváte, že školy za Marie Terezie a ještě dříve byly kvalitnější, než ty současné, tak máte skutečně svérázný vkus.

-7
+
-

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK