Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Žraločí povaha demokracie

| 1. 7. 2014 | Vstoupit do diskuze

Představa, že demokracie se má týkat všech aspektů života a společnosti, je podle známého polského konzervativního myslitele nebezpečná. Dobré politické zřízení musí obsahovat i nedemokratické instituce, které jsou pro zdraví systému klíčové.

Žraločí povaha demokracie

Britský premiér Winston Churchill kdysi o demokracii prohlásil, že je „nejhorší formou vlády, nepočítáme-li ostatní, které byly doposud vyzkoušeny“.  Jak hodnotíte podobný přístup k demokracii?

Churchillův výrok není jednoznačný. Říká se v něm, že demokracie není sice dobrá, ale že zároveň není tak špatná jako jiné formy vládnutí. Kdyby dnes všichni brali tento výrok skutečně vážně jako pravdivý, očekával bych spíš všeobecnou diskuzi o slabostech demokracie a o tom, jak tyto nedostatky napravit. Místo toho se už několik desetiletí užívá slov „demokracie“ nebo „demokratický“ jako superlativů. Mají ztělesňovat hodnoty nejvyššího stupně a všechno, co se s demokracií dostává do sporu, co slovo „demokratický“ popírá, je považováno za zlé. To je v evidentním rozporu s Churchillovým výrokem.  Ale v jeho výroku je obsažena také nepravda. Říká se nám, že nebyl vynalezen lepší systém než demokracie. A to není pravda. Samozřejmě, že vynalezen byl.

Ryszard Legutko

Profesor Ryszard Legutko (1949) je podle Rogera Scrutona jedním z nejpůvodnějších současných myslitelů. Překladatel a komentátor Platónových dialogů vydal v roce 2013 obsáhlou monografii Sókrátés, filozofie spravedlivého muže. Autor řady esejistických prací – z posledních let Esej o polské duši (2008), Triumf průměrného člověka (2012) – je od roku 2009 poslancem Evropského parlamentu za stranu Právo a spravedlnost (PiS), v letošních volbách byl zvolen na druhé pětileté období. Česky vyšel výbor jeho textů Ošklivost demokracie (CDK 2009). 

Co by to mělo být?

Řeč je o systému, jehož schéma se objevilo už ve starověku a který se tehdy nazýval smíšeným zřízením. Tímto označením se rozumělo spojení demokracie, oligarchie (někdy se označovala jako aristokracie) a monarchie. Politická reflexe tohoto uspořádání byla velice plodná. Cicero vyjádřil řecký pojem latinským výrazem res publica; většina novodobých států byla chápána jako smíšené zřízení, a tedy jako republika právě v tomto pojetí. Tak tomu alespoň bylo s Anglií, která přece byla formálně monarchie, nebo v případě Spojených států. Americkým Otcům zakladatelům byly dobře známé vady demokracie, a tak se snažili oslabit jejich vliv tím, že zaváděli řešení převzatá z nedemokratických režimů. Politická reflexe tohoto druhu dnes zmizela prakticky beze stopy.  A ten, kdo se opováží demokracii kritizovat, je považován za blázna nebo za ničemu.

Proč byl smíšený systém lepší? Z čeho vyplývá jeho převaha?

V tomto systému byly nedostatky jednoho zřízení vyvažovány přednostmi jiného. Vedle demokratické reprezentativnosti musely v něm být přítomny prvky hierarchismu (tedy ty, které jsou spjaté s aristokratickým zřízením) nebo prvky efektivní moci (spjaté s monarchií). Funkce prezidenta USA měla vzor v monarchickém modelu; v žádném republikánském zřízení nemá jednotlivec větší výkonnou moc než americký prezident. Senát měl být institucí aristokratickou, Sněmovna reprezentantů institucí demokratickou. Roli senátu zlikvidoval na počátku dvacátého století sedmnáctý dodatek, ale – a na to často zapomínáme – samotná koncepce senátu měla původně mít stejnou funkci i v jiných zemích. Demokracie všechno ruší.

Nedemokratické instituce jsou ale vidět i v demokracii…

Každé dobré politické zřízení musí mít nedemokratické instituce, jako jsou univerzity, školy nebo církev. Jejich nedemokratičnost není vada, kterou je nutné odstranit, ale hodnota, kterou je třeba chránit, aby nás úplné zdemokratizování zcela nezničilo. Takové instituce jsou nezbytné pro zdraví systému, pro jeho rovnováhu a jeho vnitřní diferenciaci. Abychom měli na paměti, že existuje také jiný druh uspořádání vztahů mezi lidmi a že tyto vztahy mohou být mimořádně cenné a hluboce vštípené v lidské přirozenosti. Smíšený systém spojuje různé druhy vnímavosti, naproti tomu demokracie je ve svém nenasytném žraločím rovnostářství jednolitá. Nesnese nic, co není sankciováno demokratičností, byť by mělo jít o demokratičnost podvodnou.

V čem a jak se to projevuje?

Existuje silný tlak podřídit mechanismům charakteristickým pro demokracii všechno: rodinu, školu, náboženství, obyčeje a mravy. Jsme svědky toho, jak se všechny reakce stávají rovnými – vulgární i ty vytříbené. Demokratizuje se jazyk, ve kterém se smazává rozdíl mezi elegantním a primitivním, mezi vysokým a nízkým. Dokonce i v zemích jako Anglie, kde byl jazyk velice hierarchizovaný, došlo k jeho vyrovnání. Lidé odmítali poslouchat jazyk, který – podle demokratických svatoušků – jedny vyvyšoval a druhé snižoval. Ale nedochází k tomu, že by stále větší množství hůře vzdělaných lidí začínalo hovořit vyšším jazykem, ale stále větší množství lidí s lepším vzděláním hovoří nižším jazykem. Rovnost se projevila jako triumf prostřednosti a vulgarity.

Jestliže, jak říkáte, existoval smíšený systém, který byl lepší, proč se demokracie najednou tak rozšířila? Z čeho plyne její popularita?

Když Tocqueville psal v raných třicátých letech devatenáctého století o americkém systému (tedy téměř půlstoletí poté, co Spojené státy vznikly jako smíšený systém), definoval jej bez pochyb jako systém demokratický a americkou společnost jako společnost demokratickou. Bylo vidět, že demokracie má velkou expanzivní sílu a že se oněch téměř padesát let ukázalo jako něco příznačného. Tocqueville psal o téměř nevyhnutelné tendenci společností k rovnosti. Je to dobrý proces? Nemusí to tak být nutně. Lze v něm rozpoznat proces rozkladu.

Kdo nebo co se rozkládá?

Společenské instituce mají stejně jako všechno omezenou trvanlivost. Rozpad lze popsat právě jako postupující rovnostářství. Jako příklad si můžeme uvést automobil. Po určité době přestávají jednotlivé součásti dosedat a rozpadají se. Odehrává se něco jako osamostatňování se jednotlivých součástek a dochází k jejich vyrovnání. Žádná z nich už není podřízená jiné a každá z nich „poslouchá“ obecnou strukturu pouze v omezené míře. Podobně je tomu v demokratické společnosti: instituce, které udržovaly společnost v určité struktuře, podléhají rozkladu, protože jejich jednotlivé prvky se osamostatňují a začínají působit nezávisle. Něco takového se odehrává v rodinách, v církvi, a také v obecných mravech.

V současném světě začíná demokracie často nabývat karikaturní podoby. Dobře je to vidět v Evropě, v níž sexuální menšiny vnucují svou vůli většině a pod hesly demokracie demokracii omezují. Požírá demokratické zřízení samo sebe?

Je to tak. Žraločí nenasytnost demokracie ji přivádí k požírání sebe samé. Často slýcháme výraz „dospělá demokracie“. Ale nic takového jako dospělá demokracie neexistuje. To, co často označujeme tímto slovem, jsou režimy nedemokratizované do úplného konce. Uchovaly si ještě nějakou rovnováhu, tedy podržely si efektivnost nedemokratických prvků. Ale to se už začíná měnit a dospělé demokracie se stávají stále víc nedospělými. Právě ony takzvané dospělé demokracie propadly úplnému zdětinštění, neboť se podvolují sexuálním hnutím, jinými slovy překračují hranici, za níž se z rovnostářství stává něco šíleného. Mechanismus je prostý, v podstatě infantilní, a pouze dětinská nebo druhotně zdětinštělá společnost se jím může nechat ovládnout. Jestliže se vyrovnáváme, egalitarizujeme v každém ohledu, tak proč – ptají se zdětinštělí demokraté – jsou homosexuálové ochuzeni o privilegia, která mají jiné skupiny?  Proč se nemůžou mezi sebou ženit a mít spolu děti? Tohle je nespravedlivé a musí se to změnit.  Anebo – ptají se rovněž pobouřeně – jak to, že ženy rodí a muži ne? To je krajní nespravedlnost a musí se s tím začít něco dělat.

Demokracie – nebo spíš rovnost – vede tedy k absurditě?

Zbožštění rovnosti, jímž se demokracie sytí, hubí sociální rozumnost a likviduje všechno, co se zlikvidovat dá. Právě nyní připomíná ten automobil rozpadající se na jednotlivé součástky.

Konečná demokracie je tedy zřízení bez principů, bez hodnot, bez činitelů diferencujících společnost?

Završená demokracie je zřízení natolik nesmyslné, že z ní mizí prakticky všechno, co je rozumné, uvážlivé a moudré.  Takže raději neuskutečňujme demokracii až do úplného konce, neboť by to byla kolektivní sebevražda.

To, co říkáte, vyznívá jako přednáška o komunismu.

To máte pravdu, trochu ano. Pouze s tím rozdílem, že komunismus byl uskutečňován silou a shora. Demokracie se naproti tomu hubí sama silou vlastní logiky. Tímto způsobem ničí všechno. V prvotním záměru byla demokracie racionální. Ustavovala přece výlučně mechanismus vytváření moci a předávání moci ve volbách. Zde lze souhlasit s Churchillem, že jde o způsob, jak generovat ty, kdo vládnou, který je lepší než ostatní. Zaručuje větší reprezentativnost a je poněkud méně náchylný k arbitrárnosti moci.

Takže Churchill měl pravdu?

Když vypouštěl z úst svůj výrok, určitě si nepředstavoval, že se demokracie později stane něčím jiným než mechanismem vytváření a předávání moci a že může zahrnovat prakticky všechno, včetně myšlení, umění, jazyka, oblékání, výchovy, náboženství. Jemu ani nikomu jinému tehdy nepřišlo na mysl, že v určitém okamžiku bude kritika pronikání demokracie do oblastí, kam se nehodí, považována za něco zcela nepřípustného a že připomínání slabosti a omezení demokracie bude všeobecně narážet na odpověď, která je nespravedlivá a hloupá: takže ty si přeješ diktaturu?

Říkáte, že demokracie je žraločí. Proč nemůže uznat, že existují autonomní oblasti? Z čeho vyplývá fakt, že je totalitární?

Totalitární sklony demokracie vyplývají ze zbožštění hodnoty rovnosti. Mějme na paměti, že všechny totalitní režimy byly rovnostářské, tedy že vznikaly na základě likvidace stávajících hierarchií, struktur a tradic. Člověk měl zůstat mezi ostatními jemu podobnými individui sám. Byl pak bezbranný vůči moci a její ideologii, získal rovnost, ale k tomu, aby si ji podržel, musela existovat silná vláda, na níž se učinil zcela závislým. V demokracii dochází k podobným jevům, pouze mají delší časový rozměr a probíhají samočinně. Lidé nacházejí stále větší zalíbení v rovnosti. Nedochází jim, že k tomu, aby se jejich rovnostářské sny mohly uskutečnit, vzniká vláda, která stále víc a víc zasahuje do života společnosti. Všechna rovnostářská vítězství různých skupin a požadavků – v poslední době sexuálních skupin – zvětšují drzost a represivní chování státu. Teď se začíná starat o naše děti už od jejich raného věku. Kdyby nám někdo před dvaceti pěti lety řekl, že po pádu komunismu vznikne stát, který bude mít za účelem indoktrinace péči o naše děti už od jejich předškolního věku, neuvěřili bychom tomu.

Ale proč existuje tak malý odpor proti rostoucímu zasahování státu? Máme přece zkušenost s účinným bojem proti totalitní moci.

Demokracie poskytuje lidem pocit, že jsou to oni, kdo vládne, a jejich přesvědčení vyplývá z toho, že svět, který je obklopuje, se přizpůsobuje jejich gustu nebo očekáváním. Nemají proto rádi nic, co je jiné, převyšující, elitní, vybrané. Lidé odmítají kněží, kteří k nim promlouvají jiným jazykem než jazyk ulice. Nechtějí univerzity, které zavádějí nějaké standardy a nároky, kterým oni nerozumějí. Nemají zájem o knihy, o zábavu nebo o informace, které je neutvrzují v jejich stylu nebo pověrách. A když se jim řekne, že by mohlo být jinak, že dřív existovaly jiné aspirace, jiné standardy a jiný jazyk, začnou se chovat podrážděně a budou tvrdit, že se vajíčko už rozbilo, že z něj vznikla omeleta, a kdo uvažuje o tom, že by se z omelety udělalo znovu vajíčko, je hlupák. Nevnímají represivnost státu, protože stát realizuje jejich názory. Nebo názory, které nedokážou odmítnout, protože je demokratická indoktrinace nadobro připravila o kritické nástroje.  Na tom spočívá fenomén politické korektnosti a vznik takových zemí s totalitní demokracií jako Švédsko. A nejen Švédsko.

Musí demokracie vždycky srovnávat směrem dolů? Nedá se tato tendence zastavit?

Lze to samozřejmě zkoušet, ale jde to vždycky ztěžka. K tomu je zapotřebí mít odpovídající nástroje a umět vystihnout odpovídající okamžik. V demokracii se objevují různé proměnlivé souhry okolností. Škola podle všeho představuje jednu z oblastí, kde by bylo možné ve vhodném politickém okamžiku a při souhře okolností podobné změny provést. Poláci se navíc naštěstí nacházejí v situaci, že mají stále silnou církev, instituci, která dává člověku jiný rozměr a vhled do jiného institucionálního řádu. Přítomnost takovéto instituce je pro mentální hygienu společnosti nesmírně důležitá. Proto mě zneklidňuje, když vidím různé kněžské osoby, které se dovolávají demokratizace církve.

Vede-li demokracie k absurditám, musí předpokládat ohlupování společnosti? Společnost si přece nemusí dalších negativních jevů všímat…

Někteří lidé si demokracii představují jako diskusní klub, v němž se střetávají různé názory. Ale ona dnes spíše připomíná tržiště. Už Sókrátés, Platón a Aristotelés u demokracie poukazovali na nedostatek vážnosti, autority. Dnes se s něčím takovým potýkáme v mnohem větší míře, v Polsku přímo nebetyčné. Politické problémy se prodávají jako marketingové ohňostroje. Seriózní diskuze neexistuje, zato tu máme líčení různých historek, smyslových impulzů, pitomostí, nesmyslných vtípků. Svého času se Kwaśniewski stal prezidentem proto, že se nechal vyfotografovat na pozadí modrého nebe, zhubnul a komunikoval. Veřejnoprávní televize poklesla na úroveň televize soukromé a soukromá televize na úroveň stoky. V konkurenci vyhrává ten, kdo vymyslí něco ještě hloupějšího a vulgárnějšího než soupeř.

Neexistuje možnost nějak vnutit méně náročným lidem věci s náročnějším obsahem?

Teoreticky možná ano, ale prakticky to nikdo nezkouší. Uvedu konkrétní příklad. Léta denně poslouchám druhý program Polského rozhlasu, protože jde o jediný program pro inteligenci. Ale i tam došli k závěru, že už to tak dále nejde a že je třeba se přizpůsobit ostatním. Na pátek zařadili cosi, co nese název POP-poledni, což zní idiotsky už jen jako název. A v tom čase se vysílají všechny ty hrůzy, které je možné slyšet z ostatních stanic. Ale já chci slyšet Dvojku pro inteligentní lidi, ne nějaké POP-poledni. Jak jsem už řekl, mechanismus působí jednostranně. Ostatní rozhlasové stanice se nepokoušejí pozvednout úroveň a neuvádějí programy věnované například slavným dirigentům, komorní hudbě nebo Brucknerovým symfoniím.  Přitom by se ony měly přibližovat Dvojce, ne Dvojka jim.

Poznámka

Rozhovor vznikal před eurovolbami. V nich pak byl Ryszard Legutko zvolen europoslancem za stranu Právo a spravedlnost.

Od roku 2009 zasedáte v Evropském parlamentu a teď usilujete o nové zvolení. V současnosti Evropský parlament a Evropská unie představuje pro mnoho lidí symbol sociotechnické hračky, která má zakrýt nedemokratickou mezinárodní instituci. Je Evropský parlament demokratickým orgánem?

Je příznačné, že by se zrovna v instituci jako Evropský parlament demokratické principy náramně hodily, ale nejsou tam. Velice často slyším, že Evropský parlament je jednou z nejdemokratičtějších institucí na světě. Nemohu se ubránit smíchu – všichni vědí, že je to zjevná nepravda. Evropský parlament není typickým parlamentem především proto, že postrádá něco, co je v demokracii klíčové, totiž opozici. Existence opozice zaručuje, že existuje alternativa a že voliči mají reálnou možnost volby mezi různými politickými programy.

V Evropském parlamentu je to jinak?

V Evropském parlamentu nepřetržitě vládne stále stejný kartel politických skupin s identickými zájmy a s podobnými koncepcemi. Funkcí europarlamentu není vyjadřovat názory voličů, ale poskytovat kvazidemoratickou legitimitu postupným etapám integrace, jinými slovy uskutečňování federalistického modelu. Proto také opozice vůči tomuto modelu přivádí většinu europoslanců do stavu nepříčetnosti. Okamžitě spouštějí křik: Když se vám tu nelíbí, tak se seberte a vypadněte odtud! Podobným způsobem se křičí i na eurounijní disidenty v Polsku. Je neuvěřitelné, jak to mají lidé popletené. Nikdo by přece něco podobného nikdy neřekl domácímu poslanci. Všichni vědí, že ho do Sejmu vyslali voliči a že zase jen voliči ho můžou odvolat. Žádný poslanec neřekne jinému poslanci: Když se ti tu nelíbí, odejdi! Ale v europarlamentu se tak mluví, to jest: vychází se tam z předpokladu, že povinnost europoslanců je budování federalistické Evropy, a kdo to nedělá, nemá tam co pohledávat. Stejný předpoklad závazně fungoval i v Polské lidové republice:  Sejm sloužil budování socialismu, a kdo nechtěl budovat, neměl právo v něm být.

Ve vztahu k Evropské unii a europarlamentu se objevují rovněž výhrady týkající se toho, že neexistuje kontrola občanů nad rozhodováním a úředníky.

V Unii je rozhodovací proces u klíčových rozhodnutí skutečně nečitelný. Například: voliči nemají vliv na to, kdo bude předsedou Evropské komise. Zde neexistují žádné jasné procedury. Po eurovolbách budeme sledovat velice zajímavou konfrontaci mezi Evropským parlamentem, Evropskou radou, politiky s ambicemi, eurostranami, významnými evropskými vůdci. Uvidíme, kdo vyhraje, ale nezávisle na tom, kdo bude vítěz, odehraje se to bez procedur a nezávisle na voličích.

Unijní „demokracie“ představuje nový stálý trend ve vývoji této instituce, nebo pouze drobný úkrok, který nebude mít žádný větší význam?

Těžko říci. Zatím se na to, co se v Unii děje, dívám znepokojeně. Unie (a v podstatě to, co se Unií stalo teprve později) vznikla jako ušlechtilý projekt udržení věčného míru v Evropě provázáním států a národů nitěmi spolupráce. Po řadu let všechno vypadalo tak, že se celá věc rozvíjí dobře. Později se objevily dvě strašné tendence. Tou první je federalistický projekt, o kterém jsme už hovořili. Tou druhou je rozchod s křesťanskou inspirací – otcové integrace byli zbožnými katolíky, ale došlo k výraznému přesunu doleva, v podstatě k levičáctví. Současná Evropská unie je christofobická a stále víc a víc identifikuje evropskost s levičáckou ideologií, s potratářstvím, manželstvími homosexuálů a podobnými šílenostmi. Touto ideologií je prosáknutý téměř každý unijní dokument, a to i tehdy, týká-li se tematiky – zdálo by se – zcela neideologické, jako je obranyschopnost nebo energetika. 


Rozhovor, který vyšel v pátém letošním čísle časopisu wSIECI historii. Miesięcznik o Polsce, historii i kulturze, přebíráme z červnového čísla Revue Politika. Přeložil Josef Mlejnek mladší. Úvodní foto Ryszarda Legutka isifa/Lidové noviny/JINDRICH MYNARIK

Komentáře

Celkem 20 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK