Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 29: Rozprava o politice v právu

Dnešním textem načínáme nový oddíl úvah o právu, spravedlnosti a dalších „základních slovech“ lidského společenství. Novinářka Irena Válová a právník Aleš Pejchal se v tomto oddílu budou zamýšlet nad vztahem práva a politiky.

Irena Válová:

Už víme, že právo i spravedlnost mají co do činění s uspořádáváním vztahů. Vztahů mezi jednotlivci, skupinami lidí, firmami či obcemi a státy. Jenže co jiného je vlastně politika?

Kdybychom vymysleli svůj vlastní sylogismus, řekneme třeba toto: Právo uspořádává vztahy, politika uspořádává vztahy. Právo je politika.

Proč ale často lidé věří víc soudcům než politikům nebo víc úřednické vládě než vládě politické? Lidé mají pocit, že politika obsahuje od základu ideologii či mocenskou manipulaci, ale právo ideologické není, tak jako není ideologická medicína. Myslím, že to je omyl. Každý politický akt je přece současně právním aktem v nějakém společenském systému. Kdyby právo nebylo politické, neexistovalo by socialistické právo – a vlastně by možná celý socialismus byl jen filozofickým tlacháním v salonu, zatímco lidé by normálně žili podle přirozených práv.

Existuje vůbec hranice mezi právem a politikou? A když jdou lidé k volbám, volí s politiky také „jiné právo“? Nebo je právo opravdu věc dvojího charakteru: to kamenné právo dané jednou provždy například ústavou, kolem kterého rotují stovky politiků a jen se snaží zavedený řád tu vylepšovat, tu zase do něj fušérsky zasáhnout?

Aleš Pejchal:

Úvaha, že právo je politika, by se mohla blížit pravdě v oblasti práva veřejného. Tedy v té oblasti, kde vedle sebe nestojí dva rovné subjekty, ale jeden z nich je v pozici vrchnostenské, je nadán pravomocí tomu druhému něco přikázat či zakázat a má po ruce sankce pro případ, když ten druhý neposlechne. Obvykle je to stát, někdy obec, kdo je onou vrchností ve věcech veřejných. Politika totiž ve vlastním slova smyslu je správou věcí veřejných, to teprve po některých neblahých zkušenostech s ní počali lidé tímto pojmem označovat intrikování nebo chytračení. Výsledkem tohoto vývoje je dnes obecné mínění, že politikem se stává člověk, který je všeho schopen, a přitom nic neumí.

Právo bylo, je a bude vždy především souborem norem (zákonů a podzákonných předpisů), vymezujících možné nebo nutné chování lidí v jejich vztazích. Sebehorší právník musí alespoň něco z těchto norem znát, aby mohl jako právník působit. Je docela snadné potom konstatovat, že v ideálním případě by se politikou měli zabývat především lidé, kteří rozumějí správě věcí veřejných čili kdo jiný, než zkušení právníci a ekonomové nebo alespoň lidé v těchto disciplínách vzdělaní. Skutečnost je v České republice bohužel jiná a marně si můžeme naříkat, že ve Spojených státech amerických nebo Anglii většina politiků právnické a ekonomické vzdělání má.

Přitom snad všichni víme, že těžko může dobře vykonávat správu věcí veřejných člověk, jenž neumí vyložit jednotlivá ustanovení platné ústavy, těžko může kvalitně rozhodovat o přijetí nových zákonů někdo, kdo ani v nejmenším nemá potuchy o pravidlech tvorby právní normy, natož pak systému práva. Vůle obyvatel této země změnit neblahou současnost je však minimální, byť si nedovedou představit, že by je léčil lékař, který neví, na jakou chorobu použít aspirin, nebo jim spravoval auto mechanik, který nalije ostřikovací směs do nádrže na benzin.

Vliv politiků na právo je samozřejmě obrovský, neboť je vytvářejí, v oblasti veřejného práva vykonávají, včetně toho, že vydávají správní rozhodnutí a v oblasti soudní moci rozhodují o tom, kdo bude pověřen výkonem soudcovské funkce. Především v oblasti veřejného práva (například v daňových systémech) se obsah zákonů stává přetahovanou (často v režii lobistických skupin) o podíl na moci a dokonalá správa věcí veřejných zůstává malou Popelkou v koutku. Ale i to je demokratické, jenomže nefunkční.

Střídání vlád a zákonodárců v parlamentě v průměrně demokratickém státě většinou nemá valného vlivu na právo soukromé (které ponejvíce odpovídá přirozenoprávním vztahům). U totalitních politických systémů je tomu jinak. Jedním z prvních pilířů soukromého práva, který bývá rozbit po uchopení moci totalitními politiky, je pravidelně právo vlastnické. Je to samozřejmě logické. Pokud mám v zemi bohaté a nezávislé občany, těžko uplatním nedemokratické nástroje své vlády. Proto musí každá totalitní vláda dříve či později zasáhnout do soukromých vlastnických vztahů, připravit své občany o zdroj nezávislosti, tedy o majetek, a učinit je zcela závislými na sobě. Obrat je prakticky o všechno a poté je zásobit různými dávkami, důchody, přídavky tak, aby beze mne, totalitního vládce, nemohl žádný z občanů země posnídat, natož povečeřet.

Vidíme, že v zákonech se vždy objevuje i ideologie, pohled zákonodárce (tedy především vítězné politické strany) na svět a jeho vůle měnit vztahy mezi lidmi. Pokud tato vůle a ideologie ctí přirozené lidské potřeby, a tedy i celé prostředí, ve kterém lidé žijí, pak na oné ideologii v právu není nic špatného. Naopak některé novinky v právní „úpravě“ mezilidských vztahů mohou lidem život ulehčit. Zdánlivá maličkost jako možnost podání žádosti úřadu nebo žaloby k soudu elektronickou poštou, není jen výsledkem technického pokroku, ale i změněným pohledem zákonodárce na svět.

Ideálně vykonávaná politika nenápadně, bez jakéhokoli šikanování občanů, spravuje věci veřejné a nezasahuje do věcí soukromých. A to jak právními, tak i mimoprávními (nikoli nezákonnými) prostředky. Velmi často dokáže třeba morální příklad předního politika pomoci životu ve společnosti daleko víc než sebelepší zákon. 


Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Právo a proces

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK