Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Bude hůř než za Husáka. Proč?

| 31. 12. 2012

V anketě Finmagu jsem před časem upozornil, že současný politický režim má opačnou dynamiku, než měl ten „komunistický“. Zatímco tehdy se poměry neustále zlepšovaly, teď se neustále zhoršují. Je jen otázkou času, kdy se pomyslné křivky protnou a kdy se současný režim, neoprávněně a chybně nazývaný demokracií, se stane horším, než byl ten husákovský.

Bude hůř než za Husáka. Proč?

Protože jsem se na toto téma dočkal řady reakcí a dotazů, využívám „předčasného novoročního“ komentáře, abych své teze osvětlil.

Za prvé. Navzdory všem výhradám vůči komunistické diktatuře nelze popřít, že se jednalo o politický režim, v němž docházelo k neustálému zlepšování poměrů. Nebo přesněji k tomu, že poměry byly stále méně špatné. Ať posuzujete život lidí jakoukoli metrikou, vždycky se jim dařilo lépe než pár let předtím. Zvyšovala se životní úroveň, ubývalo státního šikanování, přibývalo svobody. Pouze v letech 1970–1972 byl trend opačný, pak se zase poměry začaly zlepšovat. Komunismus tak dospěl od brutální despocie konce 40. let k relativně pohodovému režimu druhé poloviny 80. let, kdy životní úroveň nebyla špatná, znovu hráli Plastic People a Jasná páka (byť pod jinými názvy) a režim začínal pomalu tolerovat i drobné podnikání. Političtí vězni nebyli propuštěni, ale už se nezavírali další lidé. Zacházení s disidenty nebylo horší, než jak se dnes zachází s lidmi, kteří jsou označeni za nacionalisty a extrémisty. Zkrátka, východoevropský marxistický socialismus měl v sobě vestavěné mechanismy, které vedly ke zlepšování poměrů. Skvěle je popsal pan profesor Možný v knize Proč tak snadno a pro nedostatek prostoru je zde nebudeme rozebírat.

Za druhé. Je obtížné si nevšimnout, že již několik let žijeme v politickém režimu, kde platí opačná dynamika. Země chudne, přibývá nezaměstnaných, přibývá nesmyslných předpisů a regulací, zmenšuje se prostor pro podnikání a zakládání nových podniků se stává stále větší vzácností. Klesá úroveň školství. Lidé pracují tvrději než před pár lety, a přesto životní úroveň klesá. Ještě před deseti lety v České republice prakticky neexistovala nedobrovolná nezaměstnanost, dnes máme bez práce půl milionu lidí, z nichž většina chce pracovat, ale místa pro ně nejsou.

Ubývá i politické svobody a svobody projevu. Zkuste dnes otevřít třeba svobodnou diskuzi o otázkách homosexuálního chování. A víte, že sedmnáctiletá učnice Michaela Dupová strávila rok ve vazbě (tedy ve vězení s horšími podmínkami než běžný kriminál) za vyvěšování samolepek s překříženými pistolemi? Představuje taková puberťačka opravdu dramatické společenské nebezpečí? Mimochodem, od té doby se dostala do vazby znovu. Tentokrát za „neslušné“ tetování.

Nabízí se tedy otázka, kdy budou v České republice horší poměry, než byly v letech 1986–1989. Bude to v roce 2016? Bude to v roce 2020? Nebo „až“ 2030? Je to samozřejmě otázka, která předpokládá, že současný režim tak dlouho vydrží.

Dnešní minusy

Nabízejí se tedy minimálně dvě otázky pro přemýšlivé.

Za prvé. Kdy došlo ke zlomu, od kterého se začaly poměry zhoršovat? Období po roce 1989 takové zjevně nebylo. Václav Klaus, který se k podobnému problému vyjádřil před pár týdny v rozhovoru pro Euro, tvrdí, že přelomem byl jeho odchod z funkce premiéra. Osobně jsem k takovému vysvětlení skeptický. Výměna významného politika bývá častěji důsledkem než příčinou hlubších společenských změn. Nicméně umístění zlomu někam těsně před rok 2000 je nejspíš přesné.

Za druhé. Které chyby jsou v samotném jádru našeho politického uspořádání, aniž jimi trpěl husákovský režim? Moje hypotézy jsou následující:

·        Důvěra ve stát

„Za bolševika“ se lidé naučili, že jim stát nedokáže poskytnout nic jiného než ránu obuškem, a že pokud něco potřebují, musí si to zařídit sami. A většinou to nějak dokázali. Vytvářeli neformální vztahové sítě, provozovali barterové podnikání a naučili se, že skutečné hodnoty vznikají mimo státní dohled a státní regulace.

Po pádu režimu se objevila víra, že nový stát bude schopen řešit problémy občanů, rodin a společnosti vůbec. Samozřejmě to nefunguje. Znovu a znovu jsme svědky neschopnosti, korupce a toho, že výsledkem státních programů jsou jen ještě horší problémy. Stejně jako to nefunguje nikde na světě (mimo mytický příklad Skandinávie). Přesto se většina našich spoluobčanů odmítá vzdát naděje, že to bude stát (nebo impérium), co vyřeší to či ono. Fakticky je to víra minimálně tak hloupá jako víra domorodce přesvědčeného o nadpřirozených schopnostech kusu dřeva nazývaného bůžkem. Ale je normální, že člověku jeho vlastní přesvědčení připadají méně stupidní než ta jiná.

Stát narůstá neuvěřitelným tempem a ničí nejen ekonomiku, ale i morálku, rodinný život a stále častěji i psychickou stabilitu. Připomínám v této souvislosti slavnou přednášku Charlese Murrayho On Hapiness of people. Ostatně, i z vědy a umění, které se za komunistů musely dělat napůl potají, ale určitý prostor si dokázaly udělat – se stala rvačka o granty. To není dáno selháním jednotlivců, to je důsledek přerostlého státu.

·        Vytvoření globální vládnoucí vrstvy

V dobách marxistického socialismu to bylo tak, že lidé, kteří drželi v rukou moc, počítali s tím, že v naší zemi stráví celý život a že zde budou jednou žít i jejich děti. Měli tedy maximální zájem na tom, aby se zde udržely přijatelné poměry. Lidé, kteří rozhodují dnes, vesměs plánují pokračování kariéry v zahraničí. Ale i pokud neplánují, není pro ně těžké přesunout se do Bruselu, Paříže, Londýna nebo kamkoli jinam. A rozhodně plánují mezinárodní kariéru pro své děti. Nemají tedy žádný racionální důvod usilovat o to, aby se v České republice dalo rozumně žít. Vasil Biľak nebo Milouš Jakeš tak měli větší motivaci bránit místní poměry, než jakou mají pánové Fischer nebo Kalousek.

·        Neschopnost bránit se před drancováním

Každý politický režim, chce-li být stabilní a dlouhodobý, musí být schopen obrany na několika frontách. Musí se dokázat bránit proti útoku zvenčí – tedy proti intervencím, napadení cizí armádou a tak dál. A také se bránit proti útokům zevnitř – tedy proti takovému jednání, které otevřeně porušuje zákony a rozvrací řád. A za třetí bránit se proti nátlakovým skupinám, které se pokoušejí drancovat státní rozpočet a uvalovat stále další poplatky a regulace na své spoluobčany. A právě obranu v tom třetím směru zvládali komunisté slušně, zatímco dnešní režim je dokonale bezbranný. Důsledkem je neustálý růst státní moci, státních závazků, vznik dalších úřadů...

·        Neexistence loajálních skupin

V marxistickém socialismu – kromě krátkého období na začátku – většina obyvatel režim nenáviděla nebo k němu aspoň byla velmi skeptická. Vedle toho ale existovaly skupiny, které byly motivovány režim bránit a udržovat jej při životě. Dnes žádná taková skupina neexistuje. Všichni se cítí jako oběti.

Ukažme si to na příkladu učitelů základních škol. Přestože výsledky žáků neustále se neustále zhoršují, platy učitelů neustále rostou (víte o nějakém odvětví, kde je to podobné?), takže postupně dosáhly až násobku své tržní hodnoty. Je sice pravda, že učitel si ani s odměnami zpravidla nesáhne na víc než 25 000 korun hrubého, ale v porovnání s jinými profesemi je to velmi slušné. Zvláště mimo Prahu. Na jih od Příbrami berou konstruktéři s vysokoškolským vzděláním kolem 16 000 před zdaněním. A jsou oblasti, kde zmíněných 25 000 je plat ředitele fabriky. S tím rozdílem, že manažer v komerční sféře věnuje své práci řádově dvojnásobný počet hodin a nese odpovědnost za výsledek, zatímco učitel své peníze dostane, ať se žáci naučí počítat, nebo ne. Ale ani v Praze na tom nejsou učitelé hůř než jiné skupiny. Plně kvalifikovaný vysokoškolský učitel (tedy s titulem Ph.D.) na Karlově univerzitě dostává 16 000 korun hrubého. A zmíněný interval 20 000–25 000 korun odpovídá platu account manažerek v reklamních agenturách s vysokoškolským vzděláním a několika lety praxe. Takže slušný plat, nulová odpovědnost, dva měsíce prázdnin, spousta volných dnů během roku a 30hodinová pracovní doba. Není divu, že na volné učitelské místo připadá sto a víc uchazečů a že fakulty každý rok produkují pětkrát víc absolventů, než je míst.

Z našeho pohledu je ale zajímavější to, že ani tak privilegovaná skupina, jakou jsou učitelé základních škol, necítí k režimu loajalitu. I to je racionální – pokud by přiznali (i sami sobě), že se jim dostává velmi výhodných podmínek, nedostali by příští rok znovu přidáno.

A mohli bychom uvést i dramatičtější příklady. Vezměme třeba režiséry, kameramany, návrháře scén a další filmové umělce. Daňoví poplatníci ročně přispívají na jejich platy částkou ve výši asi půl miliardy korun (Fond podpory kinematografie a Česká televize). Vzhledem k tomu, že se v Česku netočí ani výpravné domácí velkofilmy, ani počítačové trikové filmy, jsou dotace přeměňovány převážně v honoráře umělců a zisk producentů. Není nic špatného na tom, že si vydělají. Výstavné domy s bazény v luxusních čtvrtích k celebritám patří. Jenže na rozdíl od těch hollywoodských žijí čeští filmaři z dotací.

Jestliže i takové skupiny se na současný režim dívají nepřátelsky, líčí jej jako zlodějské spiknutí a cítí se jeho obětmi, jak by jej mohli podporovat třeba podnikatelé, dělníci nebo policisté?

Tyto čtyři faktory se navzájem posilují, a vedou k tomu, že poměry se zhoršují.

Aby nedošlo k nedorozumění. Nemyslím si, že je to chyba ústavního inženýrství a že poměry mohly být zkonstruovány jinak. Ty chyby jsou spíš odrazem mocenských poměrů a třídní struktury, které jsem popsal zde.

Nedoceněná mocnářství

Joseph Schumpeter ve své slavné knize o kapitalismu, socialismu a demokracii napsal, že kapitalismus mohl přežít jen pod ochranou konzervativních monarchií 19. století, tedy v podstatě policejních států. Po jejich zhroucení nedokážou podnikatelé čelit intelektuálům spjatým se státní byrokracií a kapitalismus je postupně nahrazován nějakou formou socialismu. Jenže bez kapitalismu nedokáže přežít demokracie ani respekt k občanským právům. A přesně tenhle negativní scénář se naplňuje.

Možná jsme na konci komunistické éry zahodili možnost vybudovat si takové mocnářství. Mimochodem, všimli jste si, že za Husákova režimu vyrostli podnikatelé jako Březina, Jančura, Kaucký nebo Frolík? A s nimi stovky méně známých. Tedy lidé s velmi solidními technickými schopnostmi, odvahou a silným lidským (chcete-li, můžeme říkat sociálním) cítěním. Za Havlova a Klausova režimu vyrůstají hlavně lidé schopní ucházet se o byrokratickou kariéru. Vtipná analýza Michala Kašpárka možná byla – byť možná nezamýšleně – velmi přesná.

V prvních letech po pádu marxistického socialismu jsme věřili, že musíme počkat, až odejde generace formovaná reálným socialismem a bude nahrazena mladšími. Teď se zdá, že je to spíš obráceně. Naše naděje je v tom, že současný režim zkolabuje dřív, než odejdou z aktivního života lidé, kteří zažili Husáka. 

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (6 komentářů)

Petr Hampl | 11. 1. 2013 18:10

Doufal jsem, že někdo z diskutujících navrhne alespoň jeden jediný ukazatel, podle kterého šel komunistický režim od horšího k ještě horšímu, ale nanašel se.

Tak tedy alespoń nějaké měřítko, podle kterého se v našem současném režimu situace zlepšuje. Takové jsem dokázal najít jedno - zneužívání policie. V době prezidenta Havla, kancláře Schwarzenberga, premiéra Zemana a ministra vnitra Grosse nejen, že nepřicházelo v úvahu vyšetřování mocných, ale policie zastrašovala odpůrce vlády a prezidenta (včetně nepohodlných poslanců). To je dnes nemyslitelné.

Takže musíme konstatovat, že chápu mravní rozhořčení čtenářů (taky si nemyslím, že by za komunistů bylo lépe), ale dynamika obou režimů je jednoznačná.

A ještě poznámka ke korupci. Není to tak, že za komunistického režimu by se málo kradlo a korumpovalo. Režim byl ale nastaven tak, že korupce vedla ke zlepšování poměrů, nikoliv ke zhoršování. Obávám se, že dnešní režim ji takto využívat neumí.

Co se týče té tragické záležitosti s Pavlem Wonkou, sledoval jsem to tehdy docela zblízka, a myslím, že z hlediska režimu šlo spíš o nehodu a projev neschopnosti nižších úředníků zvládnout situaci. Nikoliv o cílenou vraždu oponenta.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Přemysl Marek | 2. 1. 2013 09:01

Souhlasím. Zdá se, že tenhle postoj vyjadřuje víc autorovy osobní pocity a dojmy, než-li pořádnou analýzu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Aleš Müller | 1. 1. 2013 20:42

Zajímavý článek, ale posuzovat bolševický systém s dnešním je vždy velmi složité. Pokud jsou však přesné základy, je to možné. Ale základy tohoto textu nejsou pevné, první chyba je již v tvrzení "... Političtí vězni nebyli propuštěni, ale už se nezavírali další lidé. Zacházení s disidenty nebylo horší, než jak se dnes zachází s lidmi, kteří jsou označeni za nacionalisty a extrémisty. ..."
Dne 26 dubna 1988 umřel ve vězení politický vězeň Pavel Wonka.
Doby to byla hnusná, vizhttp://aktualne.centrum.cz/ domaci/fotogalerie/2012/12/19/ petr-placak-stb-soud/
Na podobných nepřesnostech stojí bohužel celý text.
Komunistický režim se nezlepšoval, naopak se hroutil sám do sebe, ztratil dynamiku, např. nedostatek toaletního papíru řešil ÚV KSČ několik měsíců. Systém by se složil za několik kvartálů sám, pro neschopnost řídit vše a zajistit základní služby, nebo pro ekologické problémy, které by byly rozbuškou lidové nespokojenosti.
Komunisti zdánlivě nekradli tolik, protože se domnívali, že jejich pozice je neohrožená a pevná a tudíž využívali systému "po kapkách". V komunismu se ztratilo chybnými rozhodnutími, ve výpomoci spřáteleným zemím atd. víc, nežse dnes rozkrade.
Další zásadní nepřesnost je v odstavci popisující neexistenci loajálních skupin dnešního režimu. Skupin, které žijí ze stávajících poměrů je velmi mnoho, až velmi mnoho, např. jmenovaní filmaři patří nikoliv k odpůrcům, ale k podporovatelům tohoto režimu.
Mnohé skupiny jsou nespokojené, protože by chtěly utrhnout víc ze státního rozpočtu, nikoliv, že by přerozdělování chtěly snížit. Nebo někdo viděl nějakou skupinu, které by říkala - nechceme státní dotace?
Přes řadu zajímavých postřehů a tvrzení, je však článek nepřesný a manipulativní a generuje chybné závěry.
Za prvé, díky mohutnému přerozdělování je víc těch, jejich příjem stojí na státním přerozdělování nebo vybojované výhodě zabudované do legislativy, než těch co nejsou příjemci nějaké dotace. Takže i přes všechno nadávání po hospodách, je víc těch co nemají chuť tento systém bořit, než těch co tu chuť mají.
Za druhé, demokracie má zpětné vazby - media, občanské iniciativy, a hlavně strach politiků, že nebudou znovu zvoleni, a to v střednědobém horizontu vede ke zlepšování situace. Je to takový "malý pokrok, v mezích zákona". Například korupci a mnohým jejím protagonistům se již dostalo veřejného odsudku, někdo je i ve vyšetřovací vazbě či si chystá kartáček na zuby.
Autor, bezesporu kvalitní pozorovatel současnosti, by se měl spíše soustředit na hledání mechanismů, kterými by došlo k nápravě neřesti a jak vzdělat Čechy v sebevědomé a chytré voliče.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Otakar Hokynář | 2. 1. 2013 12:10
reakce na Aleš Müller | 1. 1. 2013 20:42

Češi nemají snahu využívat zpětných vazeb jim daných k ovlivňování politiky, Bohužel, podléhají tomu i vzdělaní lidé. U nich dominuje nihilismus. U dělnických profesí logika jejich rozhodování je stejná jako ohledně toho, zdali budou fandit Spartě či Slávii.
A česká schizofrenie je nadávat na erár, ze kterého tyjí, že nedává z kapes druhých ješě víc.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Otakar Hokynář | 2. 1. 2013 12:04
reakce na Aleš Müller | 1. 1. 2013 20:42

No, prožil jsem za komančů půlku života a skutečně represe se uvolňovaly a barterová ekonomika bujela a byla tolerována. NIcméně, pamatuji také otřískané baráky, provizorní opravy, které byly na mnoho... tedy napořád, špinavé řeky, ve kterých nežili ani mikrobi - zkrátka a dobře marasmus.
Nejsem si jistý, zdali by se komunismus ekonomicky zhroutil za pár kvartálů, spíš by stále víc ekonomiky přešlo v šedou zónu.
ten trend k jistému zlepšování jsem viděl v osmdesátých letech.A bylo too tom, že se lidé zase po letech začali starat sami o sebe (včetně užitečných mezilidských vazeb) a pochopili, že hubou barák neopravíš.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Mojžíšek | 1. 1. 2013 22:47
reakce na Aleš Müller | 1. 1. 2013 20:42

Jednoduše řečeno mizerný článek.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Petr HamplPetr Hampl
Tatík, který se živí normální prací (majitel malé firmy, expert na prodejní metodiky a marketing složitějších technologií) a po večerech se zabývá sociologií....více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!