Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kašlete na „národní pověst“, netrapte se „ostudami“. Prostě braňte své peníze a svá práva

Češi nikdy nebyli ve světě moc oblíbení, a pokud jde o ostudy, mají tvrdou konkurenci. Proto se kvůli politickým průšvihům bojte spíš o kvalitu vlastního života než o fiktivní národní pověst.

Zpackané počítání podpisů pod kandidátními peticemi, metanolová aféra nebo starší rozpad vlády uprostřed evropského předsednictví… Luboš Palata si po pěti letech psaní pro zahraniční média všimnul, že mu práci „zajišťují jen české průšvihy, trapasy a skandály, které v konečném důsledku nedělají nic menšího, než že ničí pověst českého státu a dělají z něj jakýsi podivný útvar, neschopný zvládat i ty nejzákladnější věci.“

Průšvihů je tu spousta a bugr si zaslouží. Než se ale nad příštím trapasem praštíte do čela a taky si pomyslíte něco o „celosvětové ostudě“, vzpomeňte si nejdřív na tři věci:

Stejně jsme nikdy nebyli moc oblíbení

„Češi jsou bez nejmenší pochyby nejméně populárním národem ve střední Evropě a není vlastně nikdo, kdo by chápal, proč… Ale i daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost Čechů faktem,“ napsal švédský deník Nya Dagligt Allehanda už v roce 1931. Antonín Klimek ve svých Velkých dějinách zemí koruny České i Erik Tabery v Respektu 12/2004 to doplnili informacemi o nenávistných reakcích publika na prvorepublikové sportovce i ve spřátelené Francii a neutrálním Švýcarsku.

Důvod neznají historici ani já. Není důležitý. Podstatné je, že se dlouho nestalo nic, co by nám pomohlo sympatie získat. Lidice a osmašedesátý se nedají dojit věčně.

Pokud jde o ostudy, máme silnou konkurenci

Jednou z českých ostud formátu „jediní v Unii“ bylo, že uprchlíkům, kteří jsou doma pronásledování kvůli své homosexuální orientaci, měříme průtok krve penisem při sledování gay porna. Je to ponižující, pavědecké a odhalí to spíše homofoba než homosexuála, srovnejte to ale s jinou členskou zemí: Litvou. V té od roku 2009 zákon zakazuje propagaci homosexuálních a bisexuálních vztahů. To znamená, že ačkoliv se kdokoliv ze sta tisíc litevských gayů a leseb může veřejně přihlásit ke své orientaci, pod hrozbou desetitisícové pokuty nesmí dodat, že si takový připadá být normální a šťastný.

Konkurence je zkrátka tvrdá. V Unii je 27 států, v Evropě 51 a na celé planetě 240. Trapasy představitelů jsou rozšířenější sport než fotbal, takže si vyberte libovolnou formu ostudy – a skoro určitě nás někdo porazí. Na každého Václava Henycha, který zaníceně hájí idiotský systém odečítání neplatných podpisů z petic, připadá dvě stě padesát dalších mašíblů. Podle některých amerických konzervativců nemůže žena ze znásilnění otěhotnět, pročež nemá právo na interrupci. Jihoafrický prezident Thabo Mbeki odmítal souvislost mezi virem HIV a nemocí AIDS a omezil distribuci život zachraňujících antivirotik. Tony Blair vehnal britskou armádu do Iráku kvůli zbraním hromadného ničení, které se nikdy nenašly – a možná věděl, že neexistují. Tohle jsou tragické projevy zaslepenosti, ne špatně zapsaný vzorec a případný odklad prezidentské volby o pár týdnů.

Korupcí a amatérismem si ničíme své vlastní životy, ne (fiktivní) pověst

Právě na naši konkurenci je dobré podívat se před tím, než kvůli „rozkrádání“ vytáhnete důtky a zmastíte si záda. Brusel má plné ruce práce se zachraňováním zemí, které hrály úplně jinou ligu defraudace. Evropská média nemají pro řecké, italské a španělské účetní bizárie prostor na zkoumání toho, do jak ohyzdných a zbytečných květináčů se na Praze 5 sází stromky. Těžko se kvůli něčemu takovému bude navyšovat euroval, těžko se nenávist evropských daňových poplatníků a strach investorů rozleje i po březích Vltavy.

Nejde ale jen o veřejné rozpočty. Odkládání platnosti služebního zákona není „evropskou ostudou“. Ve francouzské taverně se vám kvůli něčemu takovému smát nebudou. Je jenom k naší škodě, že o zemi rozhodují úředníci vybraní podle kávové sedliny.

Palata píše, že nás české trapasy „budou stát spoustu peněz“. Nemá docela pravdu: platíme za ně už dvacet let. Nejdráž pak od chvíle, kdy přišlo první dotační euro. Neschopnost postarat se o důstojné fungování státu a rozumné nakládání s veřejnými penězi by nás měla mrzet stejně jako dávná neúčast v Marshallově plánu. Následky obojího poznáváme na své životní úrovni, vymahatelnosti práva i na tom, jak vypadají ulice. A ještě desetiletí budeme, i kdyby se nakrásně ze dne na den „přestalo krást“.

„Jsme ti, na které čekáme,“ mudrovali indiáni. V českém podání by to mohlo znít: „My sami jsme ti, před kterými bychom se měli stydět.“ Zbytku světa jsou naše trapasy v dobrém i ve zlém ukradené.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK