Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kdo je v právu v Sýrii? Jednoznačné to rozhodně není!

| 15. 8. 2011 | Vstoupit do diskuze

Konflikty v arabském světě obsahují dost orientální exotiky na to, aby se běžný čtenář spokojil s tím, že se prostě dějí. Případ Sýrie je exemplárním příkladem toho, že nám většinou stačí popis aktuálního stavu spíš než hlubší analýza příčin. Nebo někdo vysvětlil, jaké jsou možné důsledky pádu tamního režimu, proč se Západ k věci staví, jak se staví, nebo oč vlastně v zemi jde?

Kdo je v právu v Sýrii? Jednoznačné to rozhodně není!

Takzvaný civilizovaný svět čas od času s velkou oblibou kárá, vyjadřuje rozhořčení nebo odsuzuje. Poslední dobou se hvězdami v hitparádě kritiky stali jak osamělý střílející vlk Breivik, tak i stále urputněji zápolící syrský režim. Zatímco mezinárodní odsouzení je v případě skandinávského psychopata velmi pravděpodobně na místě, řekl bych, že u Sýrie to tak jednoznačné být nemusí. Prezentovat věc jako likvidaci neozbrojených demonstrantů krvežíznivou armádou za účelem udržení režimu je sice novinářsky pochopitelné, přesto ne úplně přesné. 

Historické kořeny

U Sýrie lze totiž těžko říct, kdo je v právu. Dejme tomu, že základní konflikt probíhá mezi místními sunnity, kteří sice tvoří většinu, přesto se cítí odstaveni od moci, a alavity (levantskou odnoží ší´y), kteří do značné míry moc ztělesňují, a to i přes svůj sotva patnáctiprocentní demografický podíl. Přesto si dovolím říct, že o konflikt náboženský, živený v regionálním geopolitickém rozměru niternou rivalitou ší´itského patrona Íránu a arabsko-sunnitské pramáti Saúdské Arábie (coby velkých sympatizantů obou znesvářených syrských skupin), jde stále jen do určité míry.

Hlubší příčina sporu spočívá spíš v tom, jak byly zásady a dogmata obou hlavních islámských směrů uváděny v praxi, respektive jaké životní styly a kulturní postoje z nich vycházejí. Jeden z hlavních důvodů konfliktu pak tkví především ve stereotypu toho, jaké společenské postavení bylo jedné či druhé skupině po staletí přisuzováno, jakož i to, kde by v rámci společnosti jedna skupina ráda tu druhou viděla.

Zatímco sunně se prakticky od počátku islámu podařilo ovládnout zdroje moci i ideologie, kterými podpořila svůj postupně se vytvářející status „orientální buržoazie“, spěla levantská ší´a po stejně dlouhou dobu ke získání renomé komunity, kterou lze v blízkovýchodním kontextu připodobnit k víceméně „sjednocenému“ proletariátu. Jako taková byla odnepaměti považována jak sunnou, tak sama sebou za osudově diskvalifikovanou, k politické pasivitě a čekání na Mahdího odsouzenou skupinu, která si nikdy nemůže dělat nárok na moc či širší společenský vliv. Ze strany sunny to bylo vysvětlováno pomýleností učení ší´y, ze strany ší´y to bylo omlouváno nemožností vlastní aktivní účasti na politickém životě, je-li veden nelegitimně vybranými vládci (tj. sunnou). Dokud to tak bylo, bylo to přehledné a všichni si mysleli, že to tak zůstane.  

Nástup zavržených

Dvacáté století však přineslo četné příležitosti k předefinování společenských rolí, s nimiž i do statiky orientálních poměrů zavál svěží vzduch. Doby změn vždy přinášejí příležitosti, z nichž tou nejatraktivnější je příslib podílu na přerozdělování společenských statků. Alavité, překonavší odvěké dogma o zákazu angažovat se ve světské politice a inspirováni nově objevenou možností vlastní aktivní participace na chodu dějin, využili této možností dokonale. S naturelem a zarputilostí vlastní všem horalům (ať už Kavkazanům, Balkáncům, Švýcarům nebo Skotům) obsadili ze svých původních vyhnanství na skalnatém středomořském pobřeží prostřednictvím společensko-mocenského postupu klíčové posty v celé Sýrii. Poháněni dynamikou vzestupu „ší´tské internacionály“ v celém regionu a využívajíce ztráty bedlivosti ze strany ospale stagnující sunny, uskutečnili alavité v krátkém časovém úseku úctyhodné tažení, jehož výsedkem bylo zcela nové nasměrování země.

Měšťáci a páriové

Přestože ideály strany Baath (též Baas; arabská jednota, svoboda, socialismus), s níž syrští ší´ité své tažení primárně spojili, se ukázaly jako nerealizovatelné, dosáhla země určitých konkrétních výsledků. Do dnešního dne k nim patří kontrola přírodních zdrojů, bezdlužnost, respekt arabských zemí, postupné odbourávání šarí´y, sekularismus a v poslední době i politické reformy. Rychlost nabytí postů a způsob jejich cesty k modernitě přesto alavitům vynesl i punc arogantních zbohatlíků, ostentativně se paktujících se s ší´ou napříč regionem a využívajících ji opět hlavně k zajištění svých pozic.

Přesto si dovolím tvrdit, že hlavním trnem v oku kritiků je opět zejména sociální pozadí jejich hnutí i dějinného nástupu. Pro sunnu bude ší´a vždy spolkem méněcenných chudáků, kteří se se slámou na botách pokoušejí porušit nepsané tisícileté pravidlo o dominanci širší Muhammadovy rodiny nad jeho přímým potomstvem, neví nic o maloměstském dekoru, a přesto se pokoušejí zvrátit chod světa. N,e ne, diktatura nějakých felláhů, to je v Orientu něco tak nemyslitelného jako socialismus v USA nebo vláda nedotknutelných v Indii.

Západ – zmatený, nebo lišák?

I Západ, nyní včetně Ruska, věren tradici své náklonnosti sunně, se naoko chová jako konformní měšťák, a to i za cenu toho, že bude v rozporu s fakty. Hlavně aby bylo dekoru učiněno zadost. V souladu s tím, co se od něj čeká (lidská práva a demokracie) tak bude dál urgovat provedení reforem (ač je režim je provádí, jak nejrychleji může), apelovat na dialog s opozicí (ač opozice diskutovat odmítá), odsuzovat násilí na neozbrojených demonstrantech (kteří jsou nezřídka ozbrojení), chtít to nejlepší pro syrské občany (kteří přesto vidí garanta klidu hlavně ve své armádě), podporovat opozici (která se není schopna dohodnout mezi sebou), žádat prezidenta o zastavení násilí (byť zákaz používat ho proti mírným demonstracím je dodržován už od začátku nepokojů) a neustále spojovat dvě paralelní věci, které však probíhají nezávisle na sobě (pokojné demonstrace bez násilných represí na jedné a cílené čistky proti paramilitárním skupinám na druhé straně).

Co Západ říká a co si skutečně myslí, může ale být, ryze v rámci měšťácké logiky, také dvojí věc. Je-li to tak, je to přes oficiální rétoriku, spočívající v rozhořčení, kárání a rezolucích, pozitivní signál, reflektující složitost situace, možné důsledky pádu režimu a nástupu chaosu či vlny radikálního islamismu. Proto Západ možná vyvíjí na syrský režim tlak pečlivě nadávkovaný na tři úrovně: jednak aby sunnitské státy v případě prohry syrského prezidenta Assada neřekly, že nic nedělal; jednak aby bylo učiněno zadost humanitárním povinnostem a Západ si zachoval tvář; zároveň ale i tak, aby to Assadovi jakkoli nenalomilo vaz v jeho dalším postupu, aby však v případě přetrvání byl nucen k podstatným ústupkům. Efektivitu takového přístupu ukáže, jako už mnohokrát jindy, čas. Na druhé straně bych ovšem souhlasil s tím, že v současné situaci se o moc víc než čekat dělat nedá. 

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK