Ondřej Krátký

Ve filmu Záběr zblízka předvedl před víc než čtvrtstoletím íránský režisér Abbás Kijárostamí ukázkově to, čím prochází zejména západní svět posledních několik desetiletí: erozi skutečnosti a její rozpuštění v oceánu interpretací. Každá voda ale jednou steče dolů a erodovaný materiál se usadí.

Spojenci v dnešním boji proti ISIS jen přebírají ve větším rozměru agendu, které se byla původně ochotna zhostit Sýrie. Přesto stálo sousedním sunnitským státům i Západu za to nechat problém dorůst do mamutích rozměrů. Může to být i kvůli aspiracím na obnovu legitimity k ovlivňování dění na místě, včetně snah vyšachovat syrský režim plnou normalizací vztahů s Íránem a Hizballáhem?

V mediálním obraze situace v Sýrii nadále převažují emoce a idealismus, což má za následek zastínění holých skutečností či vytvoření zdání romantického boje dobra proti zlu. Oprostíme-li se od citů, může souhrn prostých faktů působit překvapivě. Možná právě proto, že vypovídá o situaci chladnou literou a bez selektivních příkras.

Konflikty v arabském světě obsahují dost orientální exotiky na to, aby se běžný čtenář spokojil s tím, že se prostě dějí. Případ Sýrie je exemplárním příkladem toho, že nám většinou stačí popis aktuálního stavu spíš než hlubší analýza příčin. Nebo někdo vysvětlil, jaké jsou možné důsledky pádu tamního režimu, proč se Západ k věci staví, jak se staví, nebo oč vlastně v zemi jde?

Nastupující arabská generace v časové zkratce zvládla dohnat Západ vzděláním, následně provedla dějinnou emancipaci srovnatelnou s pádem socialismu ve východní Evropě. Co vše má ještě za cíl během svého života stihnout?

Mediální obraz současného dění v Sýrii přináší prostřednictvím vnějších komentátorů čerpajících z agenturních zpráv zjednodušený a dobře stravitelný obraz zlého vlka rdousícího hodné ovečky; stav věcí viděný zevnitř se však s oficiózní novinářskou zkratkou vždy shodovat nemusí.